Pokud si pamatuji, nic si nepamatuji. Jisté je, že jsem se narodil a byla s tím dítětem potíž. Ústní podání říká, že jsem nechtěl přijímat mateřské mléko. Sám sobě se nedivím, ochutnal jsem... Ale - byla válka, nic nebylo a ono si to dovolilo, kluk pitomá, nesát. Jak říkám, kluk pitomá, nevěděl jsem, že mléko ničím nenahradíš.
Začátky mé životní dráhy ale bohužel nezanechaly stopu v mé paměti. O něco později mi bylo ozřejměno, že mé narození doprovázel mráz, dunění děl a mé řvaní. Narodil jsem se doma. Prý u toho byla krom matky i porodní bába. Na můj další vývoj to zřejmě vliv nemělo, ale dnes jsem na tuto událost hrdý. Můj řev se nesl městem pod horou Říp. Podřipáci prý mají modré pupky. Asi to je pravda. Podívejte se na mne, když lezu ze studené vody. Třeba při koupání v lesní tůni.
Okno poznání se mi otvírá kolem roku pět až šest. Počkat, počkat. Vzpomínám si ještě na obrovský výbuch. Výbuch v Krásném Březně u Ústí nad Labem. Kde už jsme bydleli od roku čtyřicet pět. Mé dětství začíná první třídou. Sláva, kornout větší než prvňáček, kamarád Herbert. Později byl i s rodiči odsunut. Naše poslední velikonoční koledování - hodovačka z vrbového proutí, v cibuli barvená vajíčka i nějaký ten mlsek. Teplo, louka plná kvítí a motýlů. Ano, pro mne to už byl domov.
Domov. Domov jsou upracované ruce táty, bílá zástěra maminky. Domov jsou kachlová kamna, konvice plná šípkového čaje, slazeného medem. Domov je bráška. Domov jsou podzimní a zimní večery. Domov jsou černé hodinky plné báchorek, zkazek a povídání.
Ležím na peci. Poslouchám. Klíží se mi oči. Zdá se mi o hastrmanech a pérácích. Vzpomínky letí... je neděle. Probouzí mne vůně bílé kávy, máminy vdolky a její úsměv. Zašustí její bělostná zástěra. Nemusím do školy.
Pohoda, prostě dětství. Dny někdy pádí i dětem. Je tu zimní čas. Čas zimních radovánek. Čas sněhu, klouzaček, koulování, boulí, sáňkování, mokrých tepláků a oči plné neuvěřitelného štěstí. Mamka hubuje, táta se usmívá pod fousy. Tepláky i boty se suší za pecí.
Zmohla mne únava. Usrkávám horký čaj a z dálky slyším mámin hlas, jak říká: “...aby tak ten kluk ještě nastyd....“ Ještě pohlazení a … Probouzím se a maminka říká: “Za dveřmi je advent, vstávej...“ Doma byl advent dobou plnou očekávání. Dobou tajemných příslibů a přání klukovských.
S tátou, jo můj táta – vzpomínám, a s panem hajným, vybíráme v lese stromek. Vánoční stromek. Vysoký. Od podlahy ke stropu. Týden před očekávaným tajemným dnem stromek veze hajný. Pan hajný na saních tažených koněm. Jako v pohádce, jsem náležitě pyšný. Konečně. Jsou tu Vánoce. Vyparáděný stromeček, tatínek, maminka, voní cukroví, pocukrovaná vánočka, vůně horkého čaje, skořice,též vanilky, františek a purpůra na plotně. Pomrkávající svíčky, prskavky, jablíčka, ořechy a …a konečně Ježíšek. Konec těšení.
Bylo po válce. Ježíšek nemohl naplnit klukovský sen. Kluk si utře nos i slzu, trvá to jen chvilenku... jsou přece Vánoce. Vše trvá jen krátce. Než jsem se nadál, byl tu Nový rok. Leden, únor....sníh, klouzačky, vánice, na Tři krále o hodinu dále, a koledy. Pro rodiče plesová sezona a pro děti noční skotačení za stodolou.
Březen. Měsíc tání a očekávání jara. Jaro, kde jsi, už nás svrbí ruce. Vrbové píšťaličky, mlýnek na potoce, kuličky, pomlázky a nezapomenout na první kytičku pro maminku.
Jaro. Je tu jaro. Jdeme mu naproti. Trenky, tričko a bosky mu pádíme vstříc. Jaru, sluníčku, louce plné kvítí. Je tu jaro. Na potoce klapou mlýnky, kudličkou otloukáme píšťaličky, z vrbiny pleteme pomlázky a holky, holky se zdobí věnečky z prvních jarních pampelišek.
Bouřky, lijáky. Stavíme hráze, stříkáme na holky. Ony tak moc hezky vřískají. My máme radost. Je jaro.
Jaro nenápadně přechází v léto. Sluníčko šimrá na nose. Láká k vodě, za školu a tichounce šeptá: „Budou prázdniny.“ My kluci musíme být připraveni. Chystáme pytlačky, v tůňce na řece jsou pěkní mackové, dofukujeme mičudy, nezapomínáme na krabičky poslední záchrany. Hola hej. Huráááá!
Poslední den školy - a - a jsou prázdniny. Jsou ale krátké.
Jasně, dojde na ryby, mičudu, lesní jahody, první svazeček patří mamince, ňam - divoké angrešty ničím nenahradíš. Stanujeme, držíme hlídky, bojíme se, držíme bobříky .... a koukáme, jak léto spěchá ke svému konci, jak začíná volat škola a je nám nějak smutno.
Táta mi rozumí, asi byl také kluk, drbe mne na hlavě a říká:“Hochu, nic netrvá věčně, jednou sám poznáš...“ Až o dost později jsem pochopil.
Začala škola, je podzim. Zraje ovoce, sklízí se, co se na polích urodilo, paběrkujeme, pečeme brambory, k nebi stoupá dým bramborové nati, máme umouněné tváře, jsme šťastni. Ale něco se s námi děje. Cítíme divné chvění u srdíčka, divný stesk, stesk po létu? Vzpomínám konečně na slova mého táty: “Nic netrvá věčně...“
Na slova táty vzpomenu vždy, když přijdu v pokoře se poklonit památce mých rodičů. Postojím, pokloním se, položím květiny, otřu slzu a poprosím za odpuštění. A nyní už vím, že dětství je poklad a nevrátí se. Odejde a … odpověď hledejme každý pouze u sebe.
-doktor-
A diky Dani za obrazek te svetnicky. Musim si takovy obrazek poridit na stenu v loznici. To je pro mne predstava raje na zemi. Zahradecku tam sice z okna nevidim, ale presne vim jak vypada. Je v mem srdci.
Jen tu tak přemýšlím, jestli budu schopná svým dětem poskytnout aspoň z části tak pěkné dětsví jak jsi ho popsal ty. Ale co to plácám, dětství se neposkytuje, to prostě je.
Každý máme na své dětsví nostalgické vzpomínky a možná to rodiče vždycky budou vidět jinak než děti...jen u těch mých mám v dnešní době občas pocit, že stojím proti armádě reklam, konzumu a různých vychytávek co ty moje děti lapají a myjou jim ty jejich malý mozečky...no, snad to přeháním a ony budou taky mít aspoň trochu romantické a nostalgické vzpomínky na mládí.
Žádné reklamy nemůžou zkazit děti, kterým se rodiče všestranně věnují, a žádná technika nenahradí posezení u táboráku, společné zpívání, poznávání přírody...a další zážitky, které se nedají koupit.
A mamčo, máš naprostou pravdu. Vidím to dneska, když se sejde ta naše banda a už dospelé děti vzpomínají. Jezdili jsme často na vodu a rozbouřený Lipno je v jejich myslích dodnes. Taky jsou nám vdečné, že jsme je učili u táboráku jak správně kouřit (z naší strany rodičů v tom byl samozřejmě úmysl,aby se z nich nikdy nestali kuřáci) - cigaretu nahradilo stéblo trávy a dodnes nikdo z nich nekouří 
Při čtení článku jsem se snažila vybavit si na svou nejstarší vzpomínku a tak jsem se uviděla v opočenském Podzámčí s mašlí na hlavě a na lavičce sedí babička...
PS.: ten pokojík je z Veselého kopce, že ? od něj jsem se nemohla odtrhnout, ještě že tam byla šňůra a nemohlo se dovnitř...
Půvab dětství a mládí ocení člověk až s léty. A přesně co jsi popisoval i u mne - po jaru kuličky, trhání kytek do vázičky, prolezání půd, zákoutí. V létě v jednom kuse koupání v rybníce, pasení zvířat, na pastvě jsme měli schované i nádobí a vařili jsme si. Lesy plné borůvek, lesních jahod, lišek na přidání do bramboračky. Podzim draci , švestkové knedlíky každý týden. Zima nádhera, tři metry vysoké závěje sněhu, prošlapané cestičky, bruslení. Od jara do podzimu jsme byli víc v přírodě než doma, domy se ani nezamykaly, klíč se dával pod rohožku na zápraží.. Než člověk obešel vesnici, dostal tuhle hrušku, tamhle vdolek, lidé byli soudržní, se zájmem o druhé v tom dobrém slova smyslu. Doma jsem to až tak pěkné neměla, ale přesto vzpomínám ráda. 
