Tak dumám, jestli se nemám přihlásit o nějaký ten metál, popřípadě rentu, za svůj třetí odboj. V sedmdesátém roce, když začaly prověrky, já pracovala ve všeobecné účtárně. Kádrový profil jsem si definitivně polepila svým nesouhlasem se vstupem spřátelených vojsk na naše území, ale protože jsem byla zařazena na pracovní místo, na které se nikdy nikdo nehrnul, bylo to bez dalších následků.
Podnikové účtárny byly v dislokované budově, hlavní podnik byl přes ulici. V naší budově byla kromě mzdové, materiálové a všeobecné účtárny už jenom miniaturní kantýna, kam se obědy vozily, a závodní knihovna. To bylo jedno patro a ve sklepě už byl jenom archiv, kam se ukládaly doklady z uzávěrek. Každá účtárna tam měla svoji samostatnou místnost, kam po měsíční uzavěrce dávala doklady, starší třech měsíců. V archivu se pak jednou za rok prováděla skartace nejstaršího ročníku, vždy po deseti letech.
V semdesátém roce se neprováděla jenom prověrka lidí, ale na řadu přišla i závodní knihovna. Jakým způsobem se knihy dostaly na inkriminovaný seznam, je mi dodnes záhadou. Že tam byl kompletní Steinbeck i s Hrozny hněvu, Truman Capote, J. D. Salinger, od Warena Millera Prezydent krokadýlů, dokonce i Komu zvoní hrana od Hemigwaye, no dobře, pocházeli ze zločinecké imperialistické Ameriky.
Ale proč se na seznamu objevila od Mňačka Smrt si říká Engelchen? Vždyť Mňačko byl až do roku 1967 kovaný komunista, ale pak to asi podělal svou emigrací do Izraele, na protest proti oficiální politice Československa. Ale nakonec na tom indexu byl v dobré společnosti: Škvorecký, Jiří Mucha, Jan Procházka, Ivan Kříž, Kundera, Aškenázy, Hrabal, Arnošt Lustig a i básníci Skácel, Šotola, Seifert, to jen tak, co si stručně vzpomínám.
A knihy těchto závadných autorů byly vyřazovány ze všech knihoven v republice a šly do stoupy. Některé tam šly už rovnou z tisku. Nikdy jsem tak neviděla oficiálně vytištěné Černé barony; ty jsme množili hezky růčo na psacích strojích, protože blány na cyklostyl byly evidovány.
Došlo tenkrát i na naši knihovnu, ale knihy u nás nebyly hned skartovány, zřejmě se čekalo na konec roku, až se budou vyřazovat staré doklady a prozatím se tedy uložily v archivu všeobecné účtárny. Do obyčejné dvoukřídlé sektorové skříně s dózickým zámkem, která se ničím nelišila od ostatního vybavení. Skříň zamkli, oblepili hnědou lepící páskou, s nápisem ve smyslu "kdo ty knihy ukradne, tomu ruka upadne" a pásky opatřili nějakým veledůležitým razítkem.
Jednou s kolegyní Blankou jdeme ukládat do našeho archivu balíky s doklady. A Bláňa pokušitelka se mně zeptá: "Už jsi četla od Procházky Přestřelku? Nečetla? A víš, že je taky tady v té skříni?" A pokračuje: "Hele, když tu lepenku namočíme a odloupneme, skříň pak nakloníme, aby se otevřela, tak si tam nějaké knihy můžeme vybrat, zalepíme to zpátky a nikdo na nic nepřijde!"
Odlepení se moc nepovedlo, nazpátek do původního stavu to nepůjde a tak následuje další nápad. Pásky sundáme úplně, knihy sebereme všechny , do skříně nastrkáme doklady a protože klíče jsou od všech skříní téměř stejné, otevřeme i zámek, aby nebylo vidět, že byla skříň otevřena násilím.
Jenže - jak teď knihy nenápadně odtahat, aby nás nikdo neviděl? Zamkneme dveře od skladu zevnitř, protože být někým překvapeny by bylo průserové a horečně strkáme knihy do balícího papíru, zavážeme provazem a nadepíšeme jako ostatní balíky. Knihy teď můžeme naprosto nenápadně, v balících, postupně odnést a rozpůjčovat.
A protože jejich vyřazení už upadlo v zapomnění, nikdy z toho žádný průšvih nebyl. A tak já a Bláňa jsme úspěšně v sedmdesátých letech rozvracely komunistický režim, protože psané slovo je nejmocnější zbraň.
Třetí odboj je minulostí a uzrál čas na čtvrtý.
A o metál za ten třetí se raději nepřihlásím, stejně bych nic nedostala, protože já nikoho nezastřelila.
DEERES
A tak od těch dob nepřikládám masmédiím žádný význam. Bez ohledu na režim 
kriminál ho přesto neminul. Moje máma byla obyčejná šedá myška.... (já byla v tý době na mateřský a po druhé těhotná)....ale když byl někdo "profláknutej".....jako třeba Havel...
Nase rodinka pujcovala z Kanady propasovaneho Inzenyra lidskych dusi od Skvoreckeho, ja s kamarady zase rozsiroval text Charty opsany z Hlasu Ameriky a nahranou Audienci od Havla.
Dodnes se smeju, kdyz si vzpomenu na sladka, jak presvedcuje sudy kouliciho disidenta, ze mu ma pomoci s psanim udani na sebe samotneho, protoze jedine on vi, co ti soudruzi z SNB chteji slyset.
