Jak jsem po škole začala chodit do práce a vydělala jsem si nějaké peníze, tak já a můj přítel Karel jsme dali finance dohromady a stali jsme se motoristy. Já jako spolujezdec a umývač. Nejdříve to byla motorka 350Jawa, pak třistapadina se sajdkou a po nějaké době jsme si koupili auto. Tedy auto.... přesně řečeno starou srágoru, omlácenou a nepojízdnou Tatru Praga.
Karel s kamarádem auto odvlekli od původního majitele do garáže a začali ho opravovat. Dost zvláštním způsobem. Nenechají si přece kecat do technických věcí od ženských a tak začali nejdříve s kapotou, teprve prý až tatřičku obléknou do nového lesklého černého kabátu, tak dojde na motorovou část auta. Mně to bylo celkem jedno. Než auto dají do prázdnin do kupy, aby bylo pojízdné, já si stačím udělat řidičák, třeba klidně i třikrát.
Autoškolu jsem měla za rohem a vyfasovala jsem instruktora, mladého kluka, tak to bude v pohodě. Po absolvování trenažéru a jízdy po školním dvoře mezi kužely, jsem k němu nastoupila na lekce jízd v ulicích Prahy. Protože jsem bydlela hned vedle, domluvili jsme se na soboty ráno, po osmé hodině, kdy tam měl instruktor volno. Na ty hodiny se nikdo nehlásil, žáci autoškoly většinou už v pátek vyráželi na víkend z Prahy. Cvičné jízdy byly na úplně nových škodovkách 105 a proto technické lekce údržby se omezily na mytí a uklízení interiéru, maximálně na doplnění oleje a benzinu.
Později se pak o stopětkách vyprávěl vtip: “Proč mají Škody 105 zadní sklo vytápěné? Aby nezábly ruce, když tlačíte..." V autoškole ale byly nové, tedy v pořádku a tak si instruktor mohl vyřizovat svoje záležitosti, žádné ježdění kolem garáží v Holešovicích, ale po celé Praze a někdy i mimo. Jednou jsem mu tak připravila mrtvičné překvapení: seděla jsem za volantem na Letné před nějakým domem a instruktor šel dovnitř něco vyřídit.
Vedle zastavil náklaďák se zbožím a po mně chtěl, abych odjela, že překážím. To já samozřejmě nesměla, řidič nechtěl čekat, šoupnul mne na sedadlo spolujezdce a zaparkoval na jiném místě v ulici. Nepřála bych vám pak vidět instruktorovi vypleštěné oči, když auto na první pohled neviděl a jeho komentář bych si za rámeček také nedala. Od té doby, vždy, když odcházel z auta, bral sebou i klíček ze zapalování.
V práci jsem měla knížku „Pravidel silničního provozu“ a u mne jí zahlédl i můj šéf. Bylo o něm známo, že už třikrát zkoušel udělat řidičák, ale nikdy neuspěl a auto řídila jeho žena. Začali jsme se bavit o autoškole a on se mne zeptal:“ Už jsi se rozjížděla na ruční brzdu?“ Já, že nevím a co že to je, tak mně to vysvětlil. No jasně, že jsem se už tak rozjížděla, nic to není, jenom souhra ruka, noha.
A já od té doby co jsem si na Singrovce prošila prostředníček, tak na šlapacím stroji běžně šiji a pohoda, žádný problém. A šéf mně začal vyprávět, proč ho vyhodili od poslední zkoušky, to už si myslel, že jí udělá. Absolventů bylo několik, jezdilo se na skupiny po Vinohradech a zkušební komisař už byl poněkud otruněn úspěšnými kandidáty a pospával na zadním sedadle. Když šéf přišel na řadu, všechno probíhalo v normálu, až do doby, kdy přijížděli k Riegrovým sadům.
Ulice tam je do kopce a on musel dát přednost zprava a zastavit. Přišla na řadu ruční brzda a vždy, když se chtěl rozjet, tak mu motor chcípnul, zatáhl tedy brzdu, vyletěl z auta, na chodníku vzal dva šutráky, kola podložil a sláva, s přískoky se rozjel vpřed. Jenže to už se komisař úplně probral a vyhodil ho. A já od té doby věděla, že rozjíždět se na ruční brzdu je nemožné a snažila se rozjet pouhým přešlápnutím; ještě štěstí, že jsem nikomu za sebou nepřerazila nohy nebo nenacouvala do nějakého auta...
Konečně skončily jízdy, následují písemné testy, ty jsou pro mne, která mám převážně vizuální paměť, snadné. Testů modelových situací je jenom šedesát a jsou předem známé, není problém udělat je na plný počet bodů. A teď už jenom zkušební jízdy s komisařem. Na řadu přicházím jako druhá, sednu za volant, jedu pár minut a komisař mně přikáže zastavit. To se řekne zastavit, ale kde? Jsou tam příčná stání, všechna obsazena, jenom támhle u vjezdu do dvora je částečně jedno prázdné, stojí tam náklaďák a kus ho zabral. Vzorově si nadjedu, ukázkově nacouvám a zaparkuji na volném místě.
A komisař mně povídá:“Já po vás nechtěl zaparkovat, měla jste zastavit, už jsem vám psal, že jste absolvovala, teď to škrtám, protože parkujete v průjezdu. Přijďte si příště!“ Následovalo dalších několik lekcí, nové písemné zkoušky teorie a nová zkušební jízda. Vzhledem k tomu, že si ji vůbec nepamatuji a řidičák mám, tak to asi byla brnkačka.
A konečně tedy už nejsem jenom umývač, mohu také řídit, tatřička už jezdí, musím jenom Karla ukecat, aby mne pustil za volant. On nechce, řazení je s meziplynem, a to prý nezvládnu. Nakonec, abych mu nevymluvila do hlavy díru,pouští mne k řízení. Sebevědomě na polní cestě usedám za volant.... A Karel do mne pořád hučí, jak mám řadit , myslí si asi, že jsem úplně blbá .... a já?
Já hned při své první jízdě očešu převodovku a jsem degradována zpět na umývačku.
DEERES
Na zkoušku jsem dorazila ve žlutých minišatech a tak ještě před nastoupením do auta jsem dostala jako první úkol - vyměnit kolo. Žádný problém, pod Aerovkou jsem trávila nejeden víkend, tak kampak na mě ?
Trochu jsem se sice umazala, ale jízdu jsem zvládla dobře. Až na samém konci jízdy jsem si mimoděk v kopci bravurně přeřadila s meziplynem, a už jsem jela jak namydlený blesk. Zkušební komisař vykřikoval, že "Dneska už si dělaj řidičák i děti z mateřský školy, co se učej jezdil někde po polňačkách s kdovíjakým střepem...". No, přikoupila jsem si povinné tři jízdy, a příště naštěstí zkoušel někdo jiný.
)
