Slabší polovina lidstva dopravní prostředky logicky používá na přepravu z místa A do místa B. Pánové to mají, zřejmě už geneticky, dáno jinak. Už jako malé caparty je můžete vidět, jak mydlí kladívečkem do plastového autíčka a tvrdí, že ho opravují. Můj přítel Karel nebyl jiný.
Já a on jsme se stali motoristy zakoupením starší pojízdné Jawy 350; já myslela, že budeme jezdit, on na to měl jiný náhled. Nejdříve se prý musí pořádně opravit a seřídit... Bylo před dovolenou, já s jeho názorem nesouhlasila a tak jsem raději odjela s kamarádkou do Jugošky.
Za čtrnáct dní jsem se vrátila, přijdu domů, v rohu pokoje srolovaný koberec, na parketách novinové papíry a na nich rozebraná motorka. Některé díly byly vykytovány a vybroušeny, na něco nebylo ani šáhnuto a další díly se už pyšnily novým červeným lakem. A Karel se právě snaží vlepit smradlavým klingeritem těsnění do motoru.
Ani jsem se raději moc nerozčilovala, sbaleno jsem ještě pořád měla a tak jsem jenom suše oznámila, že odcházím k mamince a přijdu, až motorka zmizí z bytu. Nakonec jsem se dočkala, motorka z pokoje zmizela a Karel pak na ní jezdil do práce.
Jednou se dlouho nevracel, místo toho se ozval telefon z chirurgie na Bulovce. Ať prý se nelekám, že pan Z. měl bouračku, ale není to nic vážného a zítra odpoledne mohu přijít na návštěvu. Druhý den jdu do nemocnice, Karel má celou levou půlku obličeje napuchlou, modrou, pusu zadrátovanou a také kolem krku obvazy. Mluvit moc nemůže, stravu může jíst jenom tekutou a trubičkou.
Postupně s jeho uzdravováním se dozvídám, co se vlastně stalo. Jel na motorce za autem, ze kterého spolujezdkyni otevřeným okénkem vylétl šátek. Karel koukal, kam letí, auto před ním zastavilo, aby šátek mohli sebrat a on jim vjel málem na střechu.
Z motorky byl šrot, tu jsme odepsali. On měl neuvěřitelné štěstí, dva zlomené dráty z kola ho napíchly jak na rožeň, jeden mu roztrhl koutek úst (na několik stehů) a propíchl tvář, druhý se mu vzadu zapíchl do krku. Jenom maso, žádné kosti, ani zuby. Neuvěřitelná klika, na památku mu zůstala jenom ta malá jizva u rtu.
Karel dlouho pěšky ale nechodil, koupili jsme další motorku, zase starší, zase Jawu 350, tentokrát se sajdkou. S tou už jsme jezdili na víkendy i na dovolenou oba.
O motorkářích se říká, že jsou dobrovolnými dárci orgánů a Karel, ten nebyl jiný. Naštěstí z motorky víc jak sto kiláků v hodině nevyždímal, i když se snažil sebevíc. A že se snažil, jedeme a prý, že motorka mu málo táhne a musí se seřídit... než jsem se stačila nedechnout k protestu, měl rozebraný karburátor.
Nějaká součástka mu upadla na zem. Prý motýlek, tak se ho ptám, jestli to je takový mosazný čtvereček, co leží pod motorkou, ne upadl mu motýlek. Zůstal u rozebrané motorky a mne vyslal do obchodu, abych koupila nový náhradní díl. Koupím a je to ten mosazný čtvereček, co se tam válel pod motorkou.
Konečně zase jedeme, ale Karlovi vadí, že nás předjel náklaďák se šotolinou. Náklaďák jede z kopce jak blázen a na nás odletuje šotolina, jenže vlevo je souvislý bílý pruh. Ale Karel za tím cvokem přece nepojede, předjíždí a najednou v protisměru auto, tak strhne řidítka vlevo dolů do příkopu, sjedeme stráňku...
Jsme tak tři metry pod úrovní silnice, výjezd nikde a ani ve dvou motorku se sajdkou plnou krámů nedokážeme vytlačit na silnici. Sekyrkou tedy do hliněné stráně vysekáváme schody a hodinu jí po vrstevnici poponášíme na silnici. Pokračujeme v cestě, ale ztratili jsme se a já Karlovi říkám: “Až někoho uvidíš, zastav, já se zeptám na cestu!“
Konečně vidíme, jak po silnici, proti nám jde babka s kosou. Karel brzdí, já sestupuji, on přidá plyn. Ještěže jsem měla helmu, ale i tak to byla šlupka, jakou jsem to vzala o silnici a babka mně ještě vynadala, jak se lekla. Ale ať, byla to jenom babka , co byla s kosou na trávě a ne zubatá. A Karel tvrdí,že mne neslyšel. “Tak proč jsi ksakru brzdil, když jsi neslyšel, že chci zastavit?“ a on na to: “Já jenom zpomaloval, byl tam rygol.“
Máme s sebou nějaké nářadí i něco náhradních dílů. Jenomže ne to, co zrovna potřebujeme. U plynové rukojeti se utrhl bowden, znovu přišroubovat nejde, je krátký a náhradní lanko nemáme. Karel má po ruce ihned geniální řešení: on bude obsluhovat spojku a řadit, mně na zbývající kus lanka udělá rukojeť z klacku a já budu přidávat plyn. Z Plzně do Prahy jsme doskákali.
Oba jsme byli fandové na filmy a tak jsme na motorce jezdili do okrajových kin v Praze. V Libuši dávali pásmo filmů s Voskovcem a Werichem, to jsme si nemohli nechat ujít.
Jeden film byl od devatenácté hodiny, další z pásma od jednadvacáté. Tehdy jsme bydleli ještě na Vinohradech a domů jsme se vraceli přes Nusle až někdy před půlnocí.
Už jsme skoro doma, zbývá vyjet Záhřebskou nahoru a Karel povídá:“ Musím zastavit, někde se mi vyklepalo víčko od benzinové nádrže, takhle jet nemůžu.
Jdi se podívat kousek nazpátek, musel jsem ho ztratit někdy teď!“ Slezu z motorky a courám se nazpátek po ulici, až za roh, víčko nikde nevidím. Ale dohání mne policejní auto, staví u mne a co prý tam dělám? „ Hledám víčko na motorku!“
A už jsem jim byla jasná. „Slečno, Vaše doklady!“ „Nemám, jsou v kabelce v sajdce motorky.“ „Slečno, a kde máte tu motorku? “Přece za rohem.“ „Ne, odtud jsme přijeli, tam žádná není.“
Dovezli mne až domů, tam jsem se legitimovala a všechno se vysvětlilo. Jen jsem odešla za roh, Karel víčko našel zapadlé za svou nohavici a klidně odjel, ať si dojdu pěšky.
Pak mu motorku ukradli. Říkala jsem si, konečně bude pokoj, ale byla to ta nejrychleji objasněná krádež. To už jsme bydleli v Holešovicích, kousek ode mne bydlela jeho máma, hned vedle policejní stanice.
Karel přijel z práce na motorce, já nebyla doma, tak jel k ní, ale ta také ještě někde lajdala, tak jel zase ke mně a zase nazpátek a pak u jeho mámy, hned vedle stanice VB, se uvolnilo místo na parkování. Motorku tam nechal a šel domů pěšky.
Ráno chtěl jet do práce, motorka nikde, někdo ji ukradl. Šel to tedy nahlásit na policii, tam sepsali hlášení, Karel vyjde ze dveří stanice a tam před ním stojí ta jeho údajně ukradená motorka...
Ale nakonec přece jenom přišel čas, kdy dosloužila. To jsme se jeli koupat do Ovčár, už bylo k večeru, chtěli jsme se vrátit domů, ale motorka nešla nastartovat, vybitá baterka. Snažila jsem se motorku roztlačit na úplné rovině, několikrát motor chytil a zase chcípnul.
To už jsem byla naštvaná, stejně máme od kyseliny koberec samou díru, tak si tu baterku klidně mohl dobít, už by to bylo jedno. A jak už jsem toho měla tak akorát, vzala jsem si svoje věci a šla jsem třešňovou alejí na křižovatku na stop. Nikam jsem nepospíchala, vlezla jsem si tedy na nejbližší strom a cpala se třešněmi. Pak slyším burácení motorky, tak se mu to přece jenom podařilo nastartovat. Motorka uhání kolem mne, Karel se drží řídítek a nohy mu vlajou ve vzduchu.
Motorku roztlačil, ale naskočit se mu už nepodařilo. Pak vidím, jak se přece jenom pouští řídítek, práskne sebou na silnici, motorka vletí do příkopu a do třešně. Karel to přežil, motorka ne.
A tak jsme se stali automobilisty.
DEERES
Ja mel coby mladik CZ 175 a jsem rad, ze jsem to prezil ve zdravi. Byl to kram poruchovy, neustale opravy vyzadujici a na svuj vykon prilis tezky. Ale bylo to moje prvni vozidlo, tak na svou Cezetu dodnes vzpominam. Nakonec ji zabavili rudi muzici, coby majetek emigranta. Rad bych vedel, kdo na ni pak jezdil.....
Ted mam Hondu Rebel a jsem s ni velice spokojeny.
.Ovšem nejhorší bylo, když mě na té motorce vezl jeho otec. Měl už přes 70 let a pocit, že mě musí oslnit tím, jakej je ještě jura. Byla jsem ráda, když jsem celá rozklepaná z té motorky slezla... A jinak - pěkný článek.
