Pršelo, jen se lilo, nálada mírně depresívní, ale na sjednanou schůzku dorazila velmi vstřícná slečna makléřka, která na mě působila jako zjevení už jen tím, že byla normální. Za ní se řítilo chlupaté torpédo - malé štěně. Rozpustile mi na pozdrav olízalo deštník, pak si otřepalo kožíšek a hnalo se dovnitř do domu.

      Po otevření dveří od bytu slečna jen marně volala „nelez nikam“, pejsan hups a byl na posteli, a jen zavrčel, že ho nikdo nedostane dolů. Dostal, panička ho sundala za obojek a chvíli ho nesla jako tašku, čehož pejsek (resp.slečna pejsková) využil a hrál si na kolotoč. Jakmile byl položen zpátky na zem, vytřel pod skříní a nadšeně běhal sem a tam.

  Já si zatím prohlížela byt. Byl prostorný, jen v listopadovém počasí působil ponuře, zvlášť s pohledem z okna obýváku – na hřbitov… Ocenila jsem plastová okna a celkovou rekonstrukci, úplně nové spotřebiče, to, jak oproti mé stávající noře je byt světlý, byl částečně zařízený, jediné dvě opravdové slabiny byly kuchyňská linka na chodbě a bez sporáku (jen s dvojplotýnkou) a opravdu škaredé dveře uvnitř bytu. Přičemž dle informace makléřky není problém sporák doplnit.

      Vrátila jsem se po prohlídce do kanceláře a zvažovala riziko toho, když budu čekat na prohlídku jednoho z těch domluvených dalších bytů. Použila jsem osvědčenou metodu čistého papíru, plusů a mínusů… a během chvíle jsem volala do realitky, že jsem na cestě podepsat rezervační smlouvu.

      Po návratu do kanceláře jsem si vyslechla dobromyslné rýpance od kolegů, jak ty Murphyho zákony fungují, když jsem si zrovna na začátku února koupila roční kupon na MHD, a jak je to hrozný bydlet tak „daleko“ od firmy apod.

      O dva dny později už se podepisovala smlouva s majitelkou bytu. Ta mě zaskočila už jen tím, že neměla vůbec s ničím problém, hlavně aby se mi tam dobře bydlelo a aby mi tam bylo dobře… Se stávajícím majitelem, který mi ještě i teď dává ultimáta a má pocit, jak bych měla být za stávající bydlení vděčná, se to vůbec nedá srovnávat.

     Díky vstřícnosti majitelů nového bytu si tam můžu doplnit nábytek, jaký budu chtít, můžu si tam udělat rozumné úpravy (ale už i bez nich je to byt, kde se hned dá bydlet; po letech budu žít jako člověk, mít doma světlo, teplou vodu, pračku a nemuset se i před nejbližšími přáteli stydět za to, kde/jak žiju) a nemusím tam žít sama, není problém si tam vzít nějaké zvířátko.

     A tak vám ještě vám nepovím, jak se žije u nás doma, protože zatím vím jistě jen to, kde to bude. Nebo tedy vlastně už teď je.

     Ale věřím tomu, že když tam bylo tak skvěle tomu malému štěněti - které tam bylo tak neuvěřitelně rozpustilé a šťastné, že se pokaždé rozhlížím a překvapuje mě, že tam opravdu není - tak že tam bude přinejmenším stejně dobře i mně.