Zima je fajn, zima je super. Tedy pokud není břečka a teploty někde na cestě mezi pozdním podzimem a brzkým jarem. Na druhou stranu máme kapku výhodu – my tady na Valachách – že zatímco v Praze Daniela okopává pod balkónem svoje první zelené koště, co vylezlo z hlíny, tak my tu řádíme na svahu mezi brankami. Alespoň já to považuji za výhodu.
A pokud jedu ještě dále, hlouběji do srdce Valach, třeba na Vsetín, tak tam je ještě lépe. Tak třeba sníh byl doposud i tady ve Zlíně hoodně na vážkách. Prostě neví, co si vybrat: být nebo nebýt, a když jo, tak jen tak jako to černé hnusné podél cesty a případně trochu bílého od bahna na trávníku. Prostě letos je to neřád a vůbec se na nás netváří hezky.
Ale ten vsetínský, to je jiná kapitola. My se za ním vydali. Není to daleko, a navíc, cestou tam nebo zpátky můžeme vybalit bivak u babičky, doplnit tekutiny nebo energii v podobě super-řízku s bramborovým salátem. Prostě podmínky absolutně ideální.
Sjezdovka ve Vsetíně není dlouhá. Blbě se k ní šlape, ale je tak akorát prudká, dostatečně široká a na začátek poměrně pozdní sezóny a s dětmi - je doslova akorát. Bohužel já jsem se fyzicky vyčerpala už při balení a chystání dětí. Někde jsem slyšela, že pro hladký průběh čehokoliv s dětmi, je třeba připravovat podmínky. Začala jsem proto "připravovat podmínky" už den předem upečenou buchtou, pokračovala jsem ráno naskládáním všech lyží, lyžáků, helem, brýlí a všeho dalšího možného do auta. Zdaleka jsem to nedělala, abych ušetřila práci svým dětem, ale hlavně a především, abych ušetřila nervy a klidnou hlavu sama sobě.
Není nic horšího, než pozorovat dceru třikrát za deset vteřin spadnout s lyžemi a hůlkami (v bílé bundě) do bahna, nebo syna, jak s lyžemi na rameni sejme mě, sestru a bratra, jako řádek domina. Prostě mi výchovné metody v tomto případě nestojí za to.
Ale ani při nejlepší vůli jsem nenachystala podmínky dostatečně. Byli jsme oblečení, naložení, připoutaní, měli jsme svačinu, dokonce i pití, ale zapomněla jsem doladit jeden detail, totiž, co se bude poslouchat v autě za druh pořadu. Dcera chtěla Evropu 2, syn si přál CD Lucky Vondráčkové a nejmladší syn kočku Mouru. A teď babo raď. Nakonec se pánové spřáhli proti ségře a přehlasovali ji dva ku jedné ve prospěch Moury, ale zase jsem musela celých třicet kilometrů poslouchat takové ty její různé citoslovce vyjadřující nespokojenost, či slova typu "debilita, kravina, pro mimina, no výborně" atd. Ustála jsem to, ale srdce mi bušilo na hranici infarktu, potřebovala jsem už vydechnout – klidně i naposledy.
Naštěstí na parkovišti nebyla ani noha. Odpadl tudíž problém s hledáním místa a s tím spojeným trojhlasným remcáním, kdy už tam budem. Teď mě čekala další zkouška, nasoukat všechny do lyžáků, helem, lyží, koupit jim permanentku a nechat je zmizet – na celé tři hodiny. Neobešlo se to, ovšem, bez mého zvýšeného hlasu. Když jsem Kryštůfkovi obouvala jeho minilyžáčky, potřebovala jsem, aby stál, a ne, aby se honil a pral s bratrem.
Ještě než jsme se všichni obložení jako stromečci dostali k pokladně, byla jsem zpocená až na zadku a unavená jako horník po šichtě. Starší děti se vydaly s permanentkou, kamarády a jejich maminkou, mojí kamarádkou, k vleku a já s Kryštofem k dětskému lanu. Naštěstí je mimin veliký bojovník a ani prvotní neúspěch jej neodradí od dalších pokusů. Tak jsme spolu lyžovali. Tedy on lyžoval, já jsem běhala podél lana a držela ho, aby nespadl, chytala jsem jej dole, stavěla na nohy a pořád křičela: "Ruce na kolínka, lyže od sebe, špičky k sobě, dej ty lyže do stromečku, nemůžeš mít ty nohy u sebe, dej je od sebe, nepadej ..." a další podobné a zajísté geniální rozkazy pro tříletého kluka. On to ustál s úsměvem a dalším odhodláním pokračovat v lyžařské kariéře, aby dohonil své starší, suverénně svahy brázdící, sourozence.
Z té práce pro mezka mě vysvobodila dobrá kamarádka Zdenka. Přišla a řekla, že ona jde s Kryštofem na čaj a já si mám jít zalyžovat. Sjela jsem to pětkrát a užila si to jako nikdy. Markéta a Mates si to obloučkovali se mnou a nebude to trvat dlouho, kdy já dám jednu jízdu a oni dvě a půl. Každopádně - jsem nesmírně pyšná matka, pyšná na to, jak šikovné děti mám a hrozně se těším na ten den, kdy spolu budeme obloučkovat všichni. Sice to nebude hned, ale já se dočkám!
PAULA
P.S. Když jsem to psala, bylo teplo a málo sněhu.
Teď je pořádná kosa a sněhu plníčko plno!
(nejdřív mě teda napadl Nohavica, čili tři čuníci lyžujou, v řadě za sebou..ale aby si to hrdá matka nevyložila blbě, tak jsem to změnila na ušlechtilou klasiku :-)
Mimochodem, já si s juniorem nezalyžovala nikdy. Zhruba v deseti letech jsem ještě jezdila o hodně rychlejc, ovšem do příštího roku se z toho chlapeček nějak vyspal a od tý doby jsem v háji. Mamiii kde jsiiii? Já na tebe počkám, neboj
