V okamžiku, kdy jsme schopni určit polohu krysaříka v naší posteli a nemusíme ani rozsvítit, je rozhodnuto, že ho musíme zase vykoupat. Periodické koupele krysaříka se stávají v naší rodině zdrojem veselosti všech. S vyjímkou mě a krysaříka. Krysaříka je totiž nejdříve nutné polapit. Z tohoto důvodu se pořádá něco mezi safari a přivoláváním deště.
Na způsobu, jakým se krysařík dokáže nacpat mezi skříň a zeď, by patrně zkrachovalo hned několik fyzikálních zákonů. Je-li konečně vytažen, vydává zvuky, kterými slibuje svou nehynoucí nenávist všem a na věky věků (minimálně však do nejbližší večeře). Podle vztahu k vodě se psi dělí do tří kategorií:
1. Psi, kteří vodu milují - vrhají se do ní kdykoliv jí spatří a není boha ani povětrnostních příšerností, které by jim v tomto skutku zabránili.
2. Psi, kteří chovají k vodě odpor - do vody se nevrhají nikdy a ze zásady, jsou-li nuceni se k ní přiblížit, činí tak s nejvyšší obezřetností, neboť něčemu tak hloupě mokrému jako voda se nedá věřit.
3. Náš krysařík - aplikaci vody na své tělo vnímá jako jeden ze zákeřných způsobů, jak se mu jeho vlastní rodina mstí za nesmyslné maličkosti (jako je např. počůrání polštáře, sežrání čokolády z konferenčního stolku či pitvu bačkory), které se mu ani nedají dokázat a které si nepamatuje, neboť je spáchal už před několika hodinami.
Jsa nesen do koupelny, dívá se krysařík, jestli se všichni dívají. A když zjistí, že se dívají, nasadí výraz mučednictví a slovní obrat "psí oči" náhle dostává netušené rozměry. S nadějí hledí zejména na paničku, doufaje, že ta zakročí. Jediné, čeho se dočká je pokrytecké mumlání: "já s tím nesouhlasila, broučku." Na roli největšího tyrana v rodině jsem si zvykl. Jedna z mála věcí, na které se v této chvíli s krysaříkem shodneme, je nedůvěra k psímu šampónu. Smrdí nám oběma. V názoru na to, co je voňavé, se však rozcházíme. Myslím, že jsem dostatečně tolerantní, ale tu tekutinu, co vytéká na poli z hromady hnoje za voňavou nepovažuju.
Krysařík, bohužel, ano.
Samotné mytí je potom srovnatelné s operací mozku v prudkém lijáku; jednou rukou se křečovitě držíme okraje sprchového koutu, druhou krysaříka, třetí sprchu... ehm... jak jsem již řekl, není to nic jednoduchého.
Je-li krysařík již vysprchován, neznamená to, že jsme zvítězili. Přestože jeho mírně obézní tělo vysušíme tak, že hrozí, že se mu na těle začnou dělat písečné duny, vždy se najde v srsti dostatek tekutiny, kterou je možné otřepáním se ohodit zeď do výše půl metru.
Nejlépe v obýváku. To pak lépe vyniknou kousky bláta, které se nezdařilo vysprchovat.
A tak zatímco na sebe patláme sprchový gel ( namočený už stejně jsme), krysařík pobíhá po gauči a snaží se do něj vetřít zbytky vody ze své srsti. Poté následuje výhružné štěkání zpoza polštářů, které se, po nenápadném položení psího šampónu na stolek, přemístí za gauč a nabyde na intenzitě.
Nejbližší procházku doporučuji provést až za dvě hodiny. Máte tak zaručeno, že:
1. se krysařík nenachladí
2. zůstane dvě hodiny čistej.
Pokud doufáte ve víc,
nepořizujte si krysaříka, ale perskou kočku.
JON KIXX
Pogrom u nás nastává teprve v okamžiku, když vytáhnu psí pastu a kartáčky a hodlám jim vyčistit zuby. Ačkoliv se tak děje každý večer, tak také každý večer svádíme líté boje. Odchytit, zpacifikovat, nacpat kartáček do tlamy a přejet důkladně všechny zuby, zatímco oni se kroutí jak dervišové a kartáček i s pastou hodlají rozkousat a sežrat.
To slyším prvně, že někdo důsledně čistí zvířatům každý večer zuby. Asi je to dobře, ale dost dobře si to neumím představit. A to mám "jenom" kočky. 
Když se vynořil, prskal a zběsila tloukl packama kolem sebe. Došla jsem k němu, natáhla se, chytla ho za obojek a táhla jsem ho k břehu. Jakmile zase ucítil pevnou půdu pod nohama, tak vystřelil z vody a už jsem ho tam ten den nedostala.
No a mladej dělá všechno to, co brácha.
Nikdy jsem nezkoušela jim uplavat na druhou stranu, tak nevím, jak by zareagovali. Možná mladej by se nakonec odhodlal, protože to je ukázkovej závislák.
Koupání doma oba snášejí tak nějak normálně. Nadšení nejsou, ale do sprcháče vlezou a trpělivě drží.
Zuby nečistím, Bonča na to zvyklej nebyl (toho, jak jsem psala, mám až od jeho 8,5 měsíce) a mladýho jsem tím taky netrápila. Jen jim čas od času sama ten plak a kámen ze zubů seškrábu. A taky dostávají syrové kosti a tím si ten plak efektivně odstraňují i sami.
To asi jo, ale problém je, že se mi Bonny teď aktuálně - konečně! - hrabe z tý hnusný kožní nemoci, co měl a kdy mi ho ti první veterináři - menželskej páreček - nesprávnou diagnostikou a tudíž i léčbou málem zabili.
Už je za bodem nebezpečí, zlepšuje se, ale pořád ještě není ok, konečně začíná obrůstat zase srstí, o kterou přišel a začíná se zase sám sobě podobat, ale v pořádku ještě není. Vždyť se to vleče od února....
Takže si nelajznu ho pustit do přírodní vody, plný sinic a bakterií. Ted fakt ne.
A mladýho samotnýho brát nechci. Ten rybník je od nás příliš daleko, na to, abych je protočila takže bych Bonču musela nechat doma a ten by to bral jako křivdu.
Napřesrok uvidíme.
