Jeden byl bývalý majitel největší stěhovací firmy, druhý známého krejčovského salónu. Nová doba jim dala nové uplatnění – vítězná komunistická strana převzala jejich majetky a oni dostali umístěnku do „odpovídajícího zaměstnání“. Pamatuji i na partu, která u nás zametala ulice – právníci, filozofové..  Maminka se u nich občas zastavila a povídali si spolu. Teprve později, jako starší, jsem si uvědomila tehdejší absurdity jejich hovorů: „Dobrý den, pane profesore, copak máte dnes k svačině?“ „Báječnou tlačenku, nechcete kousek, pane inženýre?“ Docela v tom nalézali jisté půvaby – i když si asi nečekali, že ke stáru budou sedávat na obrubníku chodníku a jíst z papíru... Naštěstí si měli co povídat a tak svá poslední léta nějak přežili.

     Tohle vše jsem však tehdy nevnímala, naopak jsem si užívala krásného dětství. Neměli jsme televizi, tenkrát byla opravdu drahá a měl ji tedy málokdo. Zato každou neděli po obědě byla v rozhlase hezká pohádka. Ještě před ní mi máma pouštěla z gramofonu koncerty a vyprávěla, co v hudbě mám slyšet, o čem je.. Milovala jsem Pastorální od Beethovena –  díky onomu pasáčkovi, kterého jsem z mámina kouzelného vyprávění dobře znala... Nenásilnou formou jsem se naučila milovat vážnou hudbu. Vlastně – mně na ní nepřipadalo nic vážného, díky probuzené fantazii to mělo vždy krásný děj.

     Ale - zpět na Letnou.

     Do parku jsme chodívaly velice často – někdy jen my dvě s maminkou, o nedělích i s tátou. Moje první dobrodružné zážitky se vážou k  novorenesančnímu kolotoči, který stojí v blízkosti letenského zámečku.

     Jednak jsem nesmírně ráda – stejně jako všechny okolní děti –  jezdila na nádherných „jako živých“ koních (byli ve skutečné velikosti, potažení opravdovou koňskou kůží, s pravými sedly), dívala se na majestátní rytíře v brnění, kteří byli ve středu kruhu a poslouchala cinkavé melodie, které vyhrával velký orchestrion. 

     Mj. těch jedenadvacet koníků - mezi nimi i hříbat, je vždy potaženi jedním originálním kusem kůže, která nebyla nastříhána, takže je jasné, že pan Nebeský, který kolotoč postavil, si koupil stádo takhle velkých koníků a vybil ho. Holt jiný čas, jiný mrav. Ještě tam byl houpací kohout a několik autíček...

      Jistou dobu jezdívala po tamějších širokých cestách parku ještě malá bryčka, kterou táhl koník „Áša“. V bryčce seděly nejméně čtyři děti, páté se hrdě vezlo na Ášových zádech. Ještě dnes si pamatuji ty prima projížďky..

     Pak, poznenáhlu, začal park pustnout, stromy i keře už nebyly tak udržované, u zahradní restaurace nehrála hudba k tanci... Hlídači zmizeli, a my, o něco starší, jsme se vesele proháněli dříve zakázanými loukami a stráněmi.

      Později jsem tam na jedné lavičce – a věřím, že i mnoho mých vrstevnic a vrstevníků – dostala svou první pusu. Těmi sady jsem pak vozila v kočárku i svou prvorozenou; Lenka si tam vyzkoušela své první kroky i pády, první pískoviště... Kolotoč zažila i ona, zbožňovala koníčky. Ti byli sice už o pěkných pár let starší a opelichanější, nohy už měli dole obalené červenou koženkou (nejspíš byla kůže tak prožraná červotočem, že se rozpadala), ale stále uchváceným dětičkám sloužili.

      Pavilon kolotoče na svém místě stojí sto sedmnáct let  – a v roce svého stého výročí, v r. 1994, byl však vykraden – zmizel ten nádherný historický orchestrion... Kde asi zní teď jeho písničky? Je mi smutno z jeho osudu – prvních cca 60 let byl v perfektním stavu, dalších cca dvacet přežíval... Pak byl zavřen.