Mám něco, co mě opravdu baví, těším se na to pokaždé víc a víc a chci to teď barvitě vynachválit i vám ostatním. To je totiž celý můj táta a jeho koníček, na který nedá dopustit. Že to s ním myslí opravdu vážně, dokazuje mj. jeho snaha hledat další mladé lidi, které by to bavilo a rozšiřovat tak „naše řady".
Jaké? Nu, řeč je o radioamatérství. Na začátek vám tuhle záležitost trochu představím. Každý z vás jistě ví, co je to morseovka.... A snad jste viděli už nějakou tu anténu a možná si i umíte představit člověka s vysílačkou, který použitím zkratek, kódů nebo právě pomocí teček a čárek posílá cosi po rádiových vlnách do světa, dalším nadšencům vysílání. Případně mluví do mikrofonu.
Ačkoli tento koníček není veřejnosti příliš známý, má po celém světě spoustu příznivců, kteří se jím nechali zlákat. Uznávám, že ženy se tomu nevěnují v takovém počtu jako muži, což je vinou zřejmě nezbytných technických součástí (ke kterým se samy ženy hůř dostávají), ale kdo ví. Vysílání samo je báječné - můžu vysílat sama i s kolektivem, jen tak pro radost z nových spojení nebo závodit s ostatními kluby; teoreticky si můžu pípat morseovkou (prakticky nikoli, protože mě osobně všechno zní stejně), můžu volat výzvu a pak čekat odezvu, nebo sama vyhledávat nějaké zajímavé stanice.
Zkrátka - každý si v radioamatérství může najít to "své pravé ořechové". Samozřejmě, že napřed musíte o tom něco vědět a hlavně mít koncesi (papírové potvrzení o tom, že jste složili zkoušky´), pak potřebujete něco, čím vysílat a přijímat - (rádio, anténu a zdroj energie) a poté už jen čas a štěstí...
Dříve mezi mé zájmy patřil hlavně sport a ačkoliv jsem se s vysíláním díky tátovi setkávala odjakživa, přesto mě nenapadlo si to zkusit. Táta, který se vysíláním baví už spoustu let, mě do toho nikdy nenutil. Občas jásal nad neobvyklým spojením nebo se chodil pochlubit s novým „home made" zařízením. Pořádně jsem tehdy nechápala, co ho vlastně na tom tak bere, protože mým velkým koníčkem byl sport. Ale po několika letech jsem se přestala honit se za míčem a dávat góly (i když mě to dodnes mrzí) a táta jednou navrhl, že bych taky mohla vysílat - když už nehraji házenou. Nic mi k tomu nechybělo (všechno potřebné doma), (obr.) snad jen zkoušky, abych "nepirátila" v éteru. Bez přemýšlení jsem řekla, že teda jo a myslela jsem, že to zase vyšumí…
Jenže - jen co jsem kývla, šlo to ráz na ráz. Krátce na to přiběhl, že se budou měnit pravidla a předpisy a že za dva týdny je poslední termín zkoušek. Dokonce mi zařídil školení, které se mělo odehrávat dva následující víkendy a končit prověřením znalostí. S vyvalenýma očima jsem koukala na tátu jak na blázna: přeci za dva týdny se to nemůžu všechno naučit. Byl oproti mě naprosto klidný, že je to prý „jenom formalita". Tak nezbývalo nic jiného, než se s tím smířit, sbalit si pár švestek a vyrazit takříkajíc do boje. (Den před odjezdem jsem si přeci jen zapirátila, protože jak říkal táta, přeci nebudu kupovat zajíce v pytli!)
Školení bylo senzační! Samá legrace, přátelská atmosféra a hlavně pohodoví lidé. Ale i tak to byla celkem dřina, přednášky byly dost nabité. Všichni ti chytří pánové, zkušení radioamatéři, se nám snažili nalít do hlavy potřebné znalosti a dovednosti a že jich nebylo málo... Protože jsem neměla ani ponětí o co jde, tak se mi občas pořádně kouřilo z hlavy, ale jak říkám, sešla se tam skvělá parta radioamatérů a skoro-radioamatérů, kteří mi neustále něco vysvětlovali a pomáhali mi.
S většinou z nich jsem se rychle skamarádila. Večery jsme jsme obvykle zasvětili vínečku, pivečku, popovídání, čímž jsme nabyli síly na další den (v lepším případě). Ti pilnější z nás se učili. Jak známo, kde je dobře, tam to rychle utíká.
Dva víkendy ulítly jako nic a bylo těsně před zkouškami. Ten večer jsem se i já přidala k těm pilnějším a svědomitějším, i když mě stejně kamarádi na chvíli odtrhli od učebnice. Ale poslední společný večer byl pryč a nastal den D. Trochu zelená, trochu opařená čajem a s prázdným žaludkem jsem čekala na tátu a na první část zkoušek. Měla jsem strach, ale táta věřil, že u zkoušek nepohořím. Nakonec přijel o něco později, zrovna jsme začali psát písemný test, takže jsem si vůbec nevšimla, že na mě mává. Po neúspěšném pokusu pozdravit mě máváním, přišel za mnou. Já hlavu v papírech, myšlenkami kdesi u rezonančních obvodů, všude ticho a najednou plác! Táta! Šíleně jsem se ho lekla jak já, tak kamarádi okolo…
Postupně jsme dopisovali testy a čekali na hodnocení komise. Další „povedený" žertík si na mě přichystali právě členové komise, když mi oznamovali výsledek. Určitě si pamatují můj výraz, když mi sdělili, že „z toho nic nebude". Naštěstí, jak říkal táta, jsem to zvládla a posílila řadu radioamatérek přede mnou.
A co vy? Nechcete se také přidat?
Všem 73, Petra
P.S. Že nevíte, co to "73" je? To jsem vám ještě neřekla - radioamatéři mezi sebou (po celém světě) používají ustálené výrazy - takže "73" je pozdrav, zdravím vás. Nu, a například "88" znamená: posílám pusu....
.
Pochybuju, že by někdo pípal do mikrofonu (snad jedině ti papouchové, co se tu o nich psalo).
73
Nepřítel nenaslouchá, naslouchá celý svět... lidičky, hurá, ať už je víkend...
pro Vodoměrku: určitě se uslyšíme, já budu vysílat pod klubovkou OK1 KQH, takže se budu těšit na spojení... jinak mě můžeš slyšet pod OK1 TZD... jsem ráda, že se našly spřížněné duše
Já jsem také, kdysi na vojně, tajně pirátil na jednu kolektivku, protože jsem byl přímo kozlem v zahradě, pak jsem ale přišel z vojny a přihlásil jsem se na zkoušky. Také mě to čaplo. A fest... No a od r.1967 mám stále třídu B.
Na rozdíl od Tebe, já jsem tedy spíše nebo převážně krátkovlnný, protože mě zajímaly hlavně DXy a lodě, kterých mám potvrzeno spoustu a na VKV jsem míval pouze přeladěnou profesionální ručku, Motorolu, která mi sloužila jen na direktní pokec či přes
převaděče s ostatními dědky.
Proč jsem s tím přestal? Jednoduše proto, že na to teď nemám čas neb jsou jiné priority (a těch je hafooo) než sedět a točit knoflíkem.
Tak 73 a 88.
A pro Kráťu - když tak čteš mezi řádky, víš Ty vůbec co při spojení znamená 99?
Když už jsme u těch čísel, také mě napadlo ještě jedno dvojčíslí, ovšem to už je zase z jiné oblasti....(69).
Králové...uf. Takže tak.
To je ta druhá stránka radioamatérství.
Jen ty tečky a čárky nahradily nuly a jedničky...
Už se těším...
Trošku s předstihem, ale komu by se nechtělo posedět v klídku u ohně, opéct si buřta, k tomu ochutnat pár kapek vína... znáte to Těším se na spojení s vámi, 73 a ať se daří! 
