Nemám vždy takové štěstí, jak by se zdálo. Ale co povídat... Končilo babí léto, podědil jsem chalupu na krásných kopečkách a sousedi z okolních chalup a horských bud se dohodli, že mne jak náleží přivítají a vezmou mezi sebe, kopečkáře.
Oznámili, že se bude podávat grilované selátko. A jak řekli, tak konali. Přinesli řádně upravené a předem zauzené sele. Gril se chystal na tu slávu: nejprve řádně roztopit bukovým dřevem a potom vložit dřevěné uhlí, které je nutno rozpálit hodně dožhava. Vše bylo připraveno, v grilu už žhnulo dřevěné uhlí a čekalo se na poslední, velmi důležitý úkon - dát selátko na připravený gril.
Jenže - vše dopadlo jinak.
Nečekaně jsem klopýtl a vrazil do grilu, ten se převrhl a jak jinak, než žhavými uhlíky na má záda. Začal jsem doutnat a hořet. Kamarádi řvali smíchy a má maličkost bolestí.
Ječel jsem: „Bolí to, vy ...!" A ztratil vědomí. Asi mne uhasili, a nějak jsem se ocitl v nemocnici. Užíval jsem si bolesti, péče lékařů i sestřiček, celé dva měsíce. Kdy mohly, tak se mi sestřičky, ty milé duše,smály, že nemam smysl pro humor, protože ležím jen na břiše.
Při první návštěvě mne sousedé-kamárádi ujistili, že prasátko přece jen svému osudu neušlo a že vzpomínali, jak krásně mi doutnalo oblečení. No, prostě jsou to kamarádi. Mohli ale říkat co chtěli, nic z toho jsem si stejně nepamatoval.
Vše jednou končí a tak skončily i mé trable. Mne propustili domů, bez následků na oných choulostivých místech, a já se vrátil do chalupy. A bylo mi oznámeno, že podle toho, co jsem řval, než jsem omdlel, mi budou říkat „doktor bolíto". No, vidíte je, kamarády...
doktor
