Asi před necelým rokem jsem při holení zjistil, že se mi pod levým uchem, na krku, asi dva centimetry pod okrajem boltce, utvořila malá bulka. Říkám si - bulka sem, bulka tam. Jak to přišlo, tak to odejde. A s touto myšlenkou jsem k tomu i přistupoval, protože nejsem hypochondr ani zastánce vysedávání v čekárnách u doktorů...
K manželce jsem se ale pro jistotu točil tak, aby to, pokud možno, nespatřila. Vše se však provalilo, když přijela má mladší dcera. „Taťko, co to tu máš za bouličku?" Tímto zjištěním se spustilo každodenní osahávání a kontrola mé „bouličky"ze strany ženy i dcery. Říkal jsem, že to nic není a že se to opět ztratí. A potají jsem si ji mazal tou „zázračnou mastí" z marjánky, kterou jsem tu kdysi popisoval. Boulička se ani nezvětšovala, ani nezmenšovala. Zůstávala stále na svém místě. Jenže - mašinérie už byla nastartovaná a vše se rozjelo bez mého přičinění.
Manželkou jsem byl objednán ke svému obvoďákovi, který mi zase doporučil svého „krčaře" a celé už se to nedalo zastavit. Musím podotknout, že zmíněná vada na „kráse" mi nijak nevadila. Nic mne nebolelo, nic to se mnou nedělalo. Pracoval jsem, sportoval jsem i na pivo jsem chodil jako dříve.
Podrobil jsem se řadě vyšetření, včetně ultrazvuku i odběru vzorku a bylo konstatováno, že se jedná o něco ohraničeného, o velikosti asi 2.5 x 2 cm. Krčař mi, i přes doporučenou operaci, nejdříve předepsal jakási nová antibiotika, která prý každý nesnáší, a tak jsem to zkusil. Nic. Ani po 14ti dnech.
A tak se stalo to, čeho jsem se obával. Byl jsem objednán na operaci. Léto uteklo jako voda a nastal 4. listopad, den dé mého nástupu do nemocnice. Tomu však předcházela řada vyšetření, krví počínaje, rentgenem a internou konče. Zase ti doktoři...
Přišel jsem do nemocnice na příjem, vybaven vším potřebným. Jak tak procházím chodbou a otevřenými dveřmi mezi operačními sály, slyším sestřičku, která se ptá, zda jdu na ušní. Usmívám se a říkám že ne, že jdu na krční...Pochopila můj - asi hloupý - humor a bylo vidět, že jsem ji i trochu pobavil, protože se usmívala.
Pokoj č. 1, oddělení ORL. U okna už byl můj nemocniční „kolega" také s podobnou bulkou, o trochu větší než byla ta má. Naproti ležel mladík s neprůchodným nosem a jak se později ukázalo, byl to výborný diskusní parťák, který pracoval v oblasti průmyslových automatů a krom toho byl i zapáleným bastlířem v oblasti elektroniky.
Povídání, rádio se sluchátky a čtení, to byla veškerá náplň tří dnů a kousku.
Den před operací jsem šel na „výslech" s anesteziologem, který se mne ptal, zda a jak snáším narkózu. Říkám mu, že nevím, že jsem v nemocnici i na operaci poprvé. Jeho závěr byl asi takový, že si mne uspí tak, že budu mít hezké sny. :-) Pak si mne zavolala ještě paní doktorka, takové malé něžné nic, která by se vešla na každý gauč, dívenka s krásnou a zvučnou slovenštinou. Odhadl jsem, že bych ji unesl snad i na jedné ruce. A té jsem musel podepsat jakýsi reverz, že souhlasím s operací. No proč bych nesouhlasil, od toho jsem přece tady, ne? No jo, ale ono to celé mělo malý háček. Jak mi řekla. Víte, zde, a ukázala mi prstem na krku, probíhá lícní nerv. A kdyby se stalo, což se nestane, protože my si to pohlídáme, a ten nerv bychom vám přeřízli, levý koutek úst by vám spadl dolů a byla by to nevratná záležitost.
Přešel mě humor a říkám jí, že jsem sice ve věku, kdy už se nemusím líbit mladým holkám, ale v tom případě bych si tam raději nechal tu bulku. Ona to kategoricky zamítla a povídá, abych se nebál, že je to jen jakýsi alibismus, abych je pak třeba nežaloval.
Primáři při vizitě jsem nerozuměl skoro nic. Ten to jen osahával a celému týmu, který mne obklopil, sděloval cosi v cizí řeči. :-) Pátek - operační den. Byl jsem druhý. Zavolali mne na ambulanci, kde mi píchli náladovku. Pak, ač ateista, převlékl jsem se do připraveného „andělíčka" a čekal jsem na posteli. Přijel mladík a chtěl mne odvézt. Říkám mu, že půjdu pěšky. On zase, že po operaci budu potřebovat svoji postel... A tak mne vezl. Pamatuji si, jak jsem lezl na operační prkno a jak mi padala pravá ruka. Zakuklený doktor v zeleném obleku vzal pásku a ruku mi přilepil k břichu. Snažil se konverzovat, ale já už jsem byl v limbu.
Probudil jsem se úplně někde jinde, v neznámém prostředí a za plentou. Sahám si na zalepený krk, na prsa a zjišťuji, že mám po celém těle samé snímače. Zvedl jsem se, ale sestra mi řekla, že mám ještě odpočívat, že mám ještě čas. Zase jsem usnul a procitl jsem až ve výtahu. To už mne vezli zpět na pokoj. Pak jsem se dozvěděl, že jsem byl na jakési pooperační jipce v jiném patře. Operace prý trvala necelou půlhodinu. Pak jsem dostal trochu čaje, protože žízeň byla veliká, jako celá Afrika. Zapnul jsem mobil a vidím SMS od dcery. Okamžitě jsem ji zavolal a říkám jí, že už to mám za sebou. Pak už se ta komunikace rozjela. Manželka, druhá dcera - to je ale starostí s jednou bouličkou...
Když mi po týdnu na tom samém oddělení tahali štychy, doktor, který mne operoval mi řekl, že mi rád sděluje dobrou zprávu. Dle laboratorního vyšetření bylo zjištěno, že se nejedná o zhoubný nádor, ale pouze o něco latinského. Poděkoval jsem mu i celému týmu za operaci a oddělení za péči, podali jsme si ruce a já jsem byl rád, že mám ty bílé a zelené mundury za sebou. Čeká mě sice další kontrola, ale na tu už pojedu docela rád.
X X X
A tímto jsem poznal na vlastní krk naše české zdravotnictví. Vůbec mi nepřipadalo, že se dle médií řítí kamsi, „cu grunt", či přímo do análu. Jídlo dobré, péče výborná, přístup lékařů k pacientům vynikající a na úrovni. Zakopaný pes bude asi někde úplně jinde. V pojišťovnictví a v odměňování personálu nemocnic, který odvádí výbornou práci. Tak jsem to viděl já, matinko...
Petr (jinak řečený
a známý jako strejda)
Tak ať máš všechno v pořádku kluku a dalších padesát let opět se špitálem nekoketuj, jen v nejkrajnějším případě 
Hlavně, že to dobře dopadlo a kéž ještě dlouho vydrží! Taky bych platila jídlo a služby v nemocnici a hlavně zrušila pojišťovny, souhlas, jedna VZP a u ní možnost připojistit si nadstandard.
Nastoupil jsem ve čtvrtek ráno a pustili mne v pondělí ráno. Takže jsem platil 4 dny po 60 Kč včetně operačního dne, kdy jsem dostal jen večeři. To ale nevadí. To byla nutnost nejíst a nepít před operací. A nekouřit...Myslím si, že je to zcela adekvátní suma a kdybych byl doma, projím to asi také. A to, že zakopaný pes v našem stále řešeném a nevyřešeném zdravotnictví je jen v pojišťovnách, to snad ví každý, kromě těch našich slavných politiků na pravé i levé části úsečky. Hospodaření, honosné hrady, dozorčí rady, odměňování, atd, atd.
Nemám rád debaty o nemocech. Pokud to jde, vyhýbám se jim. A neumím si představit, že bych neměl tuto svou chalupu a že bych trávil důchodový věk vysedáváním s ostatními důchodci někde na lavičkách v parku a klábosením o nemocech. To bych asi umřel.
Jo a humor a úsměv za každého počasí, je ten nejlepší lék. Na všechny neduhy.
Jen pro pořádek - poplatky 60,- Kč nejsou jen za jídlo. Topí se, svítí se,teče voda na mytí,jde telka na chodbě...U nás, pokud se nepletu,jen jídlo vyjde asi na 70-80 korun.Lidé zvenku platí za stravenky 70 Kč. Jsou ale i snídaně a večeře, i když ty jsou už většinou studené, což nebývalo. Strejdo ahoj
Svíčkovou tam neměli, jen jídla typu ryzoto a br. kaše se sosem a masem, polévky, a pod., ale abys měla o čem přemýšlet, řeknu Ti, že jsem si tu mladou doktorku, s krásnou slovenštinou, která mi mini kamerkou projížděla krk a nos, na uši zaplať pán Bůh nedošlo, představoval na gauči, jak slastně přivírá oči.
Myslíš si, že jsem imaginárně zhřešil? A na nějakou svíčkovou jsem si ani nevzpomněl. Tak dej už pokoj té chutné krmi a představuj si nějakého svalovce.
Svíčková na kopírce je proti tomu fádní prohřešek. Také máme krásnou mladou Slovenku, jenže ta by Ti jezdila po bříšku nebo nožičkách, škoda, že sis vybral špatné místo pro bouličku a špatné místo k ležení, mohli jsme pokecat
PS: pořád se opakuji, ale svíčkovou v našem špitále dělají fakt k sežrání
