Tak, slíbené pokračování je konečně tu (ty fotky, dalo práci je sehnat!): Došel jsem tedy do chaty... V zádveří je pohoda, do třetice česká bandička se chystá na sestup a to na východní stranu, odkud jsme chtěli jít původně také my.
Uvědomím si, že vlastně nemám skoro žádný eura, tak se mi s nimi podaří směnit 500 Kč za 20€. Sláva, tím se můj rozpočet zpětinásobil. Přeju jim šťastnou cestu a jdu na čaj.
Cítím se totálně zbořenej, přesto se ptám okýnkem do kuchyně, zda se dá jít nahoru. Prý že jo. Říkám, jestli dnes? Tak na to už řek' „nounounou.tůlejt, tumorou." No, jsou tři odpoledne, stmívá se až po sedmé, výstup má být asi na hodinu a půl, tak si o čase myslím svoje, ale v podstatě si uvědomuju, že pro mě jeho zákaz zcela jistě platí a nemám mu to za zlý.
Po půl hodině vydýchávání a zaslouženého odpočinku se konečně začínám starat o praktické věci. Zjišťuju ubytování (alpenverein příjemných 14€), rozvěsím věci a jdu si lehnout. V lageru je asi 20 postelí a neskutečná zima. Jdu se zeptat, zda mi zatopí... Tak prej ne, prej jsme sami v celý chatě a na lageru je topení na automatiku, snad se spustí časem... Hm. Ale paní se hned jala zatápět alespoň v kamnech v hlavní místnosti. To byl zjevně dobrý nápad, za další půl hodinky kamna pořádně hřejou a v místnosti začíná být akorát.
Dostávám se do pohody a vůbec mi nevadí, že jediný kalhoty se mi suší nad kamny a já musím mít kolem pasu jen poslední suchou věc - fleece bundu.
17:04 dosahuje chaty celá větší část naší výpravy.
Očividně jsou všichni v mnohem větší pohodě než jsem byl já, když jsem dorazil. Naštěstí jsem to dorovnal prozatímním pobytem na chatě. Všichni dali sušit, vybalili, dali jsme si čaje, radlery, polévky, špagety, a pak taky čaje, radlery, piva, schiwassery, kalvádosy, čokolády, salámky, sýry a strávili super večer v družné zábavě na Erz-Herzog Johan's hütte. Pohodu mi vylepšil hovor s ředitelem, že to v práci nějak zvládneme (ono - teď už bych to na pondělí stíhal opravdu těžko). Z kuchyně se linul zvuk folkové kytary... Zalehli jsme všichni kolem desáté.
x x x
Nevím jak ostatní, já jsem spal i přes nadmořskou výšku celkem vydatně. Probudil nás krom budíku taky rozbřesk slunce, který vešel bez vyzvání francouzským oknem balkonu. Začala fotografická honička za nejhezčím záběrem, které jsem se nezúčastnil, neb jsem s sebou neměl aparát, ale je dobře, že ostatní se zúčastnili :-))).
Fotky stojí za to a jsem rád, že aspoň tohle mi zůstane na památku. Nikam jsme tentokrát nespěchali, posnídali, čaj na cestu uvařili, nejmenovaní nešikové rozlili... No, na jednu termosku mi zbylo. Na lehko, my kluci batohy s nejnutnějším, holky bez, sedáky navlečený, mačky na nohou jsme vyrazili někdy mezi 9:00 a 10:00 AM směr vrchol.
Obloha vymetená, slunce pálilo, široko daleko rozhled na vrcholy Alp.
Idylka.
Vystoupali jsme další sněhový žleb vyšlapanou cestou k hřebeni, co vede na Kleinglockner. Tam začínala technická pasáž (nic složitého, ale rukama už se musí), tak jsme se uvázali na společné lano a postupovali dohromady. Z údolí začala povážlivě stoupat oblačnost a my měli trochu obavy, zda stihneme vrchol při slunečném počasí. Šlo nám to pomalu, holky měly tendence cvakat se do každého oka, ale - nakonec proč ne, radši tak, než vůbec... Vystoupali jsme na Klein a čekala nás poslední pasáž.
Cca desetimetrový ferratový sešup, sněhová lávka v Palavicciniho sedélku a poslední stoupání k vrcholu. V sedélku jsme se trochu zašprcli (že, Hanko ;-))), ale všechno jsme nakonec v pohodě zvládli a někdy před polednem dosáhli vrcholu.
A je to!
Všichni se usmíváme, gratulujeme si, prožíváme krásný, výjimečný okamžiky. Na vrcholu je masivní železný kříž s pozlaceným oválem, fotek s ním existuje určitě spousta. Vrcholový pohled se ale otevře každému jiný. Všude kolem nás mlha, která se včas zastavila, jen tu a tam nejvyšší vrcholy vystupují nad ni, severně od nás vidíme Kitzsteinhorn, jižně slunce, mírný vítr, ticho.
Krom nás nikde nikdo.
Dáváme čaj, kalvádos, fotíme se po různých skupinkách. Někteří už volají po sestupu.
Ne tak Kilda. Ten je tu ve svém živlu. „Je tu keška. V okruhu 14ti metrů. To nemyslíte vážně, že jsme sem vylezli a hned zas pudem..." lítá s GPSkou kolem nás. „No, tak já si sem teda vylezu eště jednou sólo", říká a koulí u toho zle očima.
Zbytek cesty už moc nepromluví.
Sestup nám trvá mnohem kratší dobu, jde nám to, zdá se, že si mačky i lezení přes drobná skaliska všichni už osahali a osmělili se. Nad sněhovým žlabem jsme se zase odjistili a každý po svých sešupali do chaty. Právě včas, jen co jsme dorazili, vrcholový hřeben zahalila mlha.
Dáváme poslední pivo, dobalíme batohy a míříme dolů. Ahoj, Herzog hütte, bylo to moc fajn. Následující víkend už má chata zavřeno... Sestup na Stüdlhütte jde ráz naráz. Ponecháváme si mačky, sněhem dolů je to tak o dost jednodušší. Vytváříme s Kildou první družstvo a jdeme bez sedáku. Cestou si povídáme o Kildových zážitcích z jeho dobývání 7summits, především pak o vrcholech Aconcaqua a Mt. McKinley.
Na Stüdlhütte se loučíme a rozdělujeme. Já s Ivčou míříme dolů k autu a ještě večer do Prahy, ostatní nikam nespěchají, plánují přespat ještě další noc, relaxovat a v klidu během úterka dorazit do Vyškova. My jsme dole docela rychle, ale docela mě ze sestupu bolí stehna. Dávám teda ještě regenerační sprchu na Lucknerhaus a v 18:03 odrážíme směr Praha. Volíme cestu kolem Mnichova. Ta je pohodová, míjí nás v naší 160 km/h zleva audiny a bavoráky, nikoho to ale nevzrušuje, jsou na to zvyklí. Jak vidno, zde v Německu, to jde. Hranice Prahy dosahujeme cca 0:20, v pelechu jsme před jednou ranní, Ivčin vlak do Brna v 0:37 jsme o fous nestihli.
Sláva nazdar výletu!
Byla to vynikající akce, poznal jsem fajn lidi a strávil s nimi super prodloužený víkend. Vrchol jsme nakonec taky dobyli. Co víc si přát? Víc takových.
dexx
ty širokoúhlý fotky, to je tak f=25? nebo víc?
