Kamarád Michal, co spolu chodíme do sauny a zaběhat si, mi jednu saunovou středu, někdy na pomezí srpna a září, jen tak mezi řečí řekl, že o prodlouženém víkendu na konci září hodlá zdolat nejvyšší horu Rakouska - Grossglockner. „No tý woe, to bych jel taky..." „Však pojeď, já myslím, že by ses mohl přidat...." Další týden jsem se připomněl.
„Jedu s jedním zkušeným lezcem, pokud on nepojede, tak na to taky se*u, ale jinak to platí..." A tím byla domluva víceméně odbyta. Pár týdnů uplynulo a já si uvědomil, že další týden víkend je právě ten prodloužený a já mám šlapat do výšky, kde jsem dosud nebyl ani lanovkou... Lehce jsem znejistěl:
„Ten Grossglockner platí?"
„Jasně, že váháš."
„A víš něco bližšího?"
„Jede se v pátek..."
„A nechtěl bys zjistit od toho horala nějaký podrobnosti?"
„Co jako potřebuješ vědět?"
„Jak moc to bude lezecký... víš, že nelezu, jen chodím."
„Jo, je to choďák...Zbytek si povíme v sauně..."
Tam jsme si nepověděli nic, neb Michal nezastihl Kildu (to je ten horal.). A moje nervozita už byla větší než GG sám.
Čtvrtek před víkendem:
„Víš něco?"
„Jo, teď jsem mu volal. Máme čtyři místa na Erz-Herzog Johan's hütte. Ale chatárka říkala, ať vůbec nejezdíme, že bude hnusně."
„Cože čtyři? Vždyť nás jede šest!"
„No Kilda zamluvil čtyři místa, nevěděl, kdo ještě jede..."
„Jak nevěděl? Majkle, to je na ránu! Se domlouváme už měsíc!"
„Si tam máte kdyžtak zavolat sami..."
„Mě vomejou. Dej mi číslo na Kildu!"
Teď už věci dostaly rychlý spád, zavolal jsem Kildovi, měli jsme spolu delší rozhovor, během kterého mě zcela uklidnil. Všechno mi popsal, dohodli jsme se kdy vyjedeme, kde se potkáme, kudy půjdeme, co je potřeba a co potřeba není, ale je dobrý to mít.
Tak jsem se sebral a jel koupit AlpenVerein, o kterém uvažuju každý rok kvůli free ride. No, tak teď už to snad konečně bude mít celoroční využití.
Nadešel konečně kýžený pátek... Ráno jsem vše pobalil, vypůjčil sedák a mačky a odskočil si na plnohodnotný den do práce. Byli jsme domluveni, že se potkáme až tam, Ivča pojede se mnou z Prahy, neboť do vyškovského auta se jako pátá nevejde.
„Asi mě zabiješ, nejradši bych se zabila sama... Sedím podle plánu už hodinu v autobuse, ale občanku jsem nechala v Brně..." Hezký, pomyslel jsem si.
„Majkle?"
„Co je, balím..."
„Ok, máme drobný logistický problém... Jste ochotni vyzvednout Ivčinu občanku v Brně někde na výpadovce u Vídně? Zkusím zavolat její ségře, ať ji tam doveze..."
„Marťo? Mohla bys jít k Ivči do pokoje a najít v její peněžence její občanku?" „Je tam? Skvělý... A mohla bys ehm... máš teď tak hodinku čas?"
Podobně jako telefonní ústředna jsem vypadal poslední hodinu v práci, když jsem koordinoval předávání občanky. Načež jsem odjel vyzvednout Ivču na autobusák.
„Ahoj!"
„No ahoj... já vím... su nemožná."
„Snad projedem, na hranicích už nikdo nestaví... občanka už je asi teď v Rakousku."
„Fakt?"
„Jj, před chvílí si ji předali Honza (manžel Marti) a Mike někde v Brně u Carefouru."
Tak jsme nasedli a vyrazili. Neodpustil jsem si projet nově otevřený obchvat Prahy a přes Příbram, Písek, zastávku v budějovickém Tescu a poslední tankování na Dolním Dvořišti (blbej zvyk, už je to asi zcela zbytečný); pak jsme dorazili až na Alpenkreuz, kde jsme vyinkasovali od vyškovské sekce občanku a křižně se konečně všichni pohromadě seznámili (Michal + Hanka, Kilda + Lenka, Ivča a já). Tak to bychom měli, už jsme to zase my...
Další cesta až na Wild Park Platz ve Ferleitenu proběhla bez potíží - vyjma toho, že jsme jeli do čím dál hustšího deště... Hm. To jsem zvědavej na zítra... Asi ve 3:00 AM uléháme na lůžko vytvořené z kufru auta a sledujeme, že Kilda staví stan. No... to spaní v kufru budu muset ještě vychytat. Kufr velkej je, což o to, ale ta minihrana vytvořená po sklopení sedaček, kterou při převozu lednic a skříní fakt nevidíte, ta mi nedala spát celou noc.
Rozednilo se. Prší už jen trochu, ale v hlavním stanu ani druhém autě se nehýbe vůbec nic. 8:00.... Nic. 10:00 - stále nic. No tak jsem teda vylezl.
Dal jsem si kafe v blízkém Gasthausu a konečně zaznamenal pohyb v ležení. Ivča přišla na čaj a ostatní už taky vylezli. Paní na závoře (cesta k Franz Josef's Höhe je placená a otevřená od-do) jim řekla, že nahoru prostě nepouští .
Gasthaus nám pro jistotu zavřel, tak jsme popojeli údolím zpět, dopřáli si další čaje a polévky a dohodli se, že čekáme na umoudření počasí. A to aktivně - jede se na prohlídku blízké ledové jeskyně. Navečer se přesuneme na druhou stranu hory do Kalsu, odkud to Kilda už šel a uvidíme, jak to vypadá tam.
Začínám tušit problémy, protože jsem dost napevno v práci slíbil, že pondělí a úterý (ano, i ve svátek) budu makat jak barevnej, abychom stihli zářijové termíny.
Když nesměle sděluju ostatním, že by bylo fajn to do nedělního večera stihnout i dolů, asi si myslí v duchu svoje (všichni mají v pondělí volno a v úterý svátek) a Mike utnul debatu slovy: „Oznam jim, že nepřijdeš. Stejně tě nevyhodí..."
Hm, tak jeho klid bych chtěl mít.
Jeskyně byla fakt moc hezká, fotit se tam ale moc nedalo, takže mi prozatím musíte věřit, než se tam podíváte sami. Někdy později večer, nevím přesně, ale asi chvíli po 21:00, přijíždíme k Lucknerhaus (1918m) v Kals am Grossglockner - výchozímu bodu na výstup z jihozápadní strany.
Neprší, nebe je plné hvězd a hora pyšně ční nad údolím. Její silueta je vidět v celé své kráse. 25€ za nocleh se snídaní je krásná cena a dá se platit kartou! Lucknerhaus nám otevřel svoji vřelou náruč.
Za chvíli nás zase zchladil, když jsme zjistili, že jsme nedostali avizované tři dvoulůžka, ale lager. Ve spodním patře jsme však úplně sami, lager je prvotřídní kvality, sprchy lepší než doma. Tak sedíme v restauraci a živě debatujeme nad radlerem, co nás zítra čeká. Dolaďujeme poslední detaily, co do výbavy a tak.
Navrhuju vstát co nejdříve (6:00?), abychom to zvládli případně zítra až na vrchol (3798m), přespali v chatě EHJ (3454m) a další den velmi brzo ráno - což už, proboha, bude pondělí - rychle sestoupili a já mohl jet do práce... Jasně, to víš že jo. Celí nakřivo...
Nabízí se alternativa, že půjdu sólo (což se mě teda ukrutně nechce), dole po sestupu pak poberu věci z obou aut do svého a umožním tak odjet všem ostatním ve druhé vlně směr Brno. Tím se to celé uzavírá s vědomím, že nějaká alternativa existuje...
Jdeme spát poměrně brzy a notně unavení z předchozích dvou dnů. Telefon se ráno začne hlásit v 6:45. Je neděle, nikomu se nechce vstávat, to je vidět. Nakonec se vykopeme o dost později a koukáme ven. Počasí se nekazí ba naopak.
Sláva, jde se konečně nahoru.
Snídáme „lucknerhausský frühstück" a debatujeme, kolik vody, kolik čaje a dalších potravin. Máme pohodičku jako na dovolené, vůbec si v danou chvíli nepřipadám jak horal.
Kolem 10:30 konečně vyrážíme směr Lucknerhütte (2241m). Holky od kluků (Hanka, Lenka) vyrazily napřed, takže zadní voj tvoří Mike, Kilda, Ivča a já. Kluci pojímají výstup zřejmě jako trénink na další náročnější akce, neboť jdou „na těžko", alespoň dle mého vkusu - jejich batoh bych táhnout nechtěl.
Já se sbalil na lehko, ve snaze držet se případně plánu, trhnout se a co nejdříve se vrátit, i když pozdní start to dost hatil. Slunce svítí, po kilometru sundáváme druhé vrstvy, rozepínáme zipy na kalhotách.
Uvědomuju si, že jsem se musel dobře vyspat, protože se cítím výborně. Na Lucknerhütte dávám místní čaj, termoskový šetřím, sluníme se, děláme první fotky. Kluci chtějí jít Mürztaler-Steigem, tedy přímo na EHJ hütte, ale mě se to moc nezdá. Debatujeme... Jdu se zeptat do chaty, jak to vidí oni. Pán mé netrénované angličtině rozumí (což je fajn) a zcela vylučuje přímou cestu Mürztalerem a říká, že jedině standardně přes Stüdlhütte (2802m). Tlumočím zbytku a je rozhodnuto. Vyrážíme.
Jdu první a nasazuju tempo, maje v hlavě svůj plán...
Cesta začíná brzy stoupat pěkným zvedákem a přibývá sněhu. Za chvíli mi všichni mizí ze zpětného zrcátka, ale snažím se nepolevovat v tempu. Cestou míjím pána v letech, jde úplně bez ničeho, ten asi úplně nahoru nejde. Popřejeme si šťastnou cestu a pokračujeme každý svým tempem. Sněhu už je souvisle tak 30 - 40cm.
Na Stüdlhütte přicházím přesně ve 12:00, úplně propocenej, s první únavou v nohou, ale s příjemným sluncem v zádech. Obsluha je také velmi příjemná, usměvavá a taky umí anglicky, takže se chvíli bavíme - co mi moje angličtina dovoluje. Na můj plán stihnout vrchol ještě dnes se tváří optimisticky, prý se to dá, cesta je prošlapaná, počasí fajn.
Čekám na ostatní a srkám čaj, občas vyjdu ven.
Ouha, semtam se zatahuje, slunce se začíná střídat s mlhou/oblačností... Ve 12:30 dochází ostatní a já jsem připravený na další cestu. Prohodíme pár slov, řeknu, že to zkusím, ale když to nepůjde, počkám je na chatě, riskovat nebudu. Popřejou mi dobrou cestu a ať přece jen dávám pozor.
Počasí se skutečně trochu kazí, přestává být vidět. Ale jde se dobře, snažím se nepolevovat. Cesta vede v tomto úseku v podstatě po vrstevnici, přes kamenité pole překryté sněhem, na spoustě míst dost sfoukaným. Po čase dojdu na okraj velkého ledovcového pole, nyní zcela pokrytého 50 cm vrstvou sněhu. Jasně vidím prošlapanou stopu, směřující napříč sněhem, mírně do kopce směrem k chatě, občas v mlze vykoukne i vrchol, který se tyčí přímo nade mnou. Tak do toho...
Šlapu a šlapu, hlavně neztrácet tempo. Celou cestu jdu typicky hokejovým způsobem: 30-60 sekund v rychlém tempu, zastavit, pár vteřin vydýchat a znova... Asi v polovině pole na mě přišel první nával únavy. Je 13:30 - čas na čaj a mysli tyčinku. 5 minut pauza a pokračuju. Odpočinek, čaj a tyčinka dělají zázraky, jde se mi mnohem líp.
Počasí se bohužel vůbec nelepší, slunko už se nadobro ztratilo. Proti mně sestupuje skupinka, kterou jsem zahlédl na skalisku, kterým postupuje cesta k chatě za sněhovým polem. Postupují pořád navázaní, hodně pomalu. Prohodíme slovo, dvě anglicky, ptám se, zda byli nahoře a zda se to dá stihnout ještě dnes (a zpět na EHJ hütte). Poslední ze skupiny, úplně ošlehaný a bělovlasý říká, že jo, pokud mám mačky. Je to asi průvodce, úplně se vymyká celé té jinak divné skupince. Rozloučíme se, pokračuju dál až ke skalisku.
Tady začíná ferrata. Vůbec nemám v úmyslu se cvakat (mám s sebou beztak jen sedák bez ferrata setu) a tak se chytím rukama a vytáhnu se nahoru. A bleskově se zase pouštím. Ruce mi snad umrzly i za ty 2 vteřiny... Natahuju rukavice, naberu dech a stoupám... Pomalu. Vystoupám ferratu, přejdu klidný úsek a nastupuje poslední táhlý hřebínek před chatou.
Chatu jen tuším v mlze, převýšení odhaduju na 100m. Nad sebou slyším hlasy... Tak jdu. No jdu. Najednou to prostě vůbec nejde. Udělám sotva deset kroků a dýchám jak lokomotiva. Tak moc i tak dlouho. Minutu, dvě, tři, pořád ne a ne se vydýchat. Tak si naplno uvědomuju, co muselo moje tělo už postupně zaznamenat. Nadmořskou výšku. Nikam se mi nechce, mám toho plný zuby, běžte někam s vrcholem... kde je ta zatracená chata, už tady měla být... Na blití mi není...
Na nic, jo. Hlasy shora nabraly reálných obrysů. Míjí mě parta českých kluků. Jdou zcela „na těžko", stany, spacáky, horomatroš, helmy. No, klobouk dolů. Zdravíme se, bavíme se, pohodoví kluci. Byli nahoře, chytli tam i slunce. Na to, že bych měl jít sám a teď, se moc netváří, i když nevylučují, že se to dá zvládnout. Hm, no on to byl stejně asi už jen „bývalý" plán. Rozcházíme se každý svojí cestou. Oni dolů a já...já spíš na místě. Dýchám a dýchám...
Další hlasy míjím o pár metrů výš, zase Češi, tentokrát kluci i holky. Zdravíme se, povzbuzují mě, že chata je už blízko, asi vidí, že to potřebuju... tak 20 minut. 20 minut? pomyslím si - cože??
No, to snad ne... to nemůže být pravda. Tak radši poděkuju, popřejeme si šťastnou cestu a sbírám se k cestě vzhůru. Na vrchol už teď vůbec nemyslím, hlavně chata, chata, chata.
Konečně.
Za asi dvacátým ostrohem, po asi padesáté pauze se vylouplo kus čehosi dřevěného. Seberu síly na poslední metry a dosáhnu tepla chaty.
Je 14:58.
dexx
(pokračování příště, pokud nespadnu...)
Převapil jsi mě, Dexxi, tuhle zálibu bych si u tebe netipla ani po požití flašky tequily.
Ty máš nějaký horolezecký výcvik?
Stejně na to je asi potřeba mít dobrou fyzičku, co?
) nebyl třeba... Ale fyzicky náročný to je. A překvapila mě nutnost aklimatizace. Moc hezký článek, hezky vybrané fotky, díky
Atp - nechci to vypisovat všecko :-) Tak jen prosím o tohle, abych tomu fakt rozuměla se vším všudy :-) Jinak - letos v létě jsem byla poprvé v životě v Alpách. Byli jsme s dětmi, rozhodně jsme neprováděli žádné horolezcké akce, ale - byla to prostě nááádhera! Ještě teď jsem okouzlená a tajně přemýšlím, jak to udělat, aby se nějak na mém účtě objevily nějaké další penízky a já mohla jet znova...
Těším se na pokračování, bude tu už zítra?
Hory jsou fajn, jeden se tam odstřihne úplně od všeho.
Wendy, ozbrojen chodí Opas,myslím.
jo, chuze po horach je dobrej relax. clovek nema myslenky na nic jinyho, nez na plice, ktery supej 20 metru za nim
moje top je hochfeiler (3509) v zillertaleru. 
http://www.eisriesenwelt.at/site/content/CB_ContentShow.php?coType=home&lang=EN
a je poblíž vesničky Werfen. Píšou na stránkách, že to je největší komplex na planetě, tak to bude asi ono.
Ale bez legrace - kouzelnej snímek. Z toho pohledu (naživo) si musí člověk blažeností učůrávat do kalhotek.
(no, těsně vedle)
v ramci uspornych vahovych opatreni jsem nechala karimatku (800 g - povaz!) doma. vyskolilo me to dost. od te doby setrim pouze a zasadne jenom na jidleRemcálek, to byla dcera?
. Souvislý sníh začínal kolem 2250m ve 2500m už bylo těch 30cm. Cesta byla prošlapaná(jak je vidět z potkávaných sestupujících) a bořila se jen málo, pokud člověk trefoval stopy, což jsem se snažil, takže to nebylo až takové maso. Ale šel jsem celkově svižně, to jo . v podstatě to bylo převýšení 1350 m za 3,5 h a posledních 180 m za 1 h. )