Ještě než usnu, běží mi před očima celý dnešní den : ta pohoda u přírodního mostu Ayron, kde by se tak báječně dělali grilovací orgie, potom v obavách těch sto mil jízdy znovu po hwy US 20, po který jsem si myslel, že už nikdy v životě, pak ten šerif a parádní soutěska i celej kaňon Wind River. Na závěr světelná brána nad Thermopolis a večerní červánky nad přehradou.

     Celý odpoledne hrozící bouřky a nakonec tenhle kemp za rozumnou cenu. Jsem šťastnej, že začíná zase všechno klapat. Po tom průseru s nádrží. Než usnu, je tu zas ta vzpomínka na studenej zasněženej motel před deseti lety ...

     Dávám si při vaření velkýho majzla, abych vařičem náhodou nespustil požární hlásič. Ve studeným pokoji být osprchovanej ještě i studenou vodou z protipožárního rozvodu a mít všechny věci mokrý, by nebylo nic moc. Navíc, to vysvětlování hasičům a majiteli, že tu vůbec nehořelo... Občas načnu další plechovku moc lehkýho, moc vychlazenýho Budwaiseru v naději, že někde tam ten alkohol přece být musí, když je to pivo. Ale, je to marný, je to marný, je to marný. Po alkoholu se v něm snad slehla zem. Venku je tak 32°F, něco kolem nuly, nebo tak nějak, s přestávkami pořád sněží, rozhodně ale sníh netaje. Mám časovou rezervu pár dní navíc, ani s prachama není problém, takže, uvidím zítra.

     Večer dávají v tv finálovej zápas Východní konference NHL : Buffalo - Washington s Haškem v brance Šavlí. Je to pěkně napínavej zápas. První hokej z NHL, kterej tu vidím. Za třetinu čtyři komerční přestávky. Je to třetí zápas v sérii. Před ním vedlo Buffalo 2:1. Po výhře 3:2 mu k postupu do finále mezi Západní a Východní Konferencí zbývá zvítězit ještě jednou. Zatímco Hašek je absolutní jednička jako brankář, Bondra z Washingtonu zase jako útočník. Z novin US Today se další dny dozvídám, že Buffalo nakonec postoupilo, ale na Stanley Cup ani s úžasným Haškem ten rok nedosáhlo - i když brankář všechno pochytá, někdo v mužstvu musí dát aspoň tu jednu branku, aby se vyhrálo. A ten NĚKDO se u Šavlí tenkrát hledal moc těžko ...

      Další ráno v motelu. Sníh pořád na střechách domů, ale, už nesněží ! Na asfaltu leží 10 cm rozježděnýho sněhu. Jdu smést sníh z káry. Po snídani a shlédnutí počasí v tv v regionu jsem se rozhod´ zariskovat a projet ten asi dvaceti mílovej zasněženej pruh dálnice I-25 na jih, než budu pokračovat dál, na východ. Dálnici tu přece musí udržovat sjízdnou. Doufám, že za odbočkou z dálnice už sníh nebude. Přece, když to říkají v  televizi, bude to určitě pravda. Zvlášť v Americe.  Čekám na dvanáctou, využívám bezpečí motelu do poslední chvíle. Kolem poledne už je mírně nad nulou, sníh pomalu taje. Vyjíždím na ulici se smíšenými pocity. Snad budu mít štěstí ...  Patnáct mil rozbředlým sněhem, nijak zvlášť nebezpečná jízda a jsem z toho venku...  Ještě jsem úplně předešlý hustý zážitky nevstřebal, uvnitř se pořád ještě klepu, ale zároveň se dostavila veliká úleva a pocit ŠTĚSTÍ - zase jsem tady vyklouz´ z pořádnýho srabu. Ta Amerika !!!  Tady máš silný zážitky každou chvíli. Na celej život. Aspoň já tedy určitě ...

     Ráno mě probouzí svými paprsky Slunce. Chlad naznačuje, že už jsem od včerejška, co jsem projížděl Thermopolisem, kterej byl tak 1400 m n.m., vystoupal zase do dvou kiláků. Dnes je to do růžova, nálada 1A. Prostě - paráda! Včerejší olověný mraky nikde, dokonce ani starosti žádný.

     Například, že nocuju na zakázaným místě a někomu to nebude vhod. V kempu státního parku Buffalo Bill tohle prostě nehrozí.

     Pokud tedy ho máte zaplacenej, pochopitelně. Pravda, něco za něco, ňáký prachy to stálo. Ale, nakonec sem usoudil, že v tak nejistým počasí, co se udělalo odpoledne, můžu jednou za čas takový prachy tady oželet. A přespat tak v poměrným bezpečí, mezi lidma. Pro jistotu.

      Sousedi na protějším fleku přes cestu už byli pryč. Na rozdíl od večera se odtud ráno vypařili potichu, jako pára nad hrncem. Je možný, že jim taky bylo líto těch 12 dolarů za místo a tak zmizeli dřív, než by na to případná kontrola Rangera přišla. I když, místní tu takhle nepodvádí. I mně bylo líto takových prachů. Jenže, vstávat před šestou a kvůli tomu se pořádně nevyspat, když už tu jsem, to zas na výletě, když nejde o život, neudělám.

     Slunce už si na mě začíná štěrbinami přes stínítko na předním skle svítit. Ještě můžu posunout kousek hlavu stranou, ale, to jen oddálím chvíli, tak maximálně deset minut, než si jeho paprsky mý oči stejně najdou. Pět minut a sunu se ze spacáku. Dřív, než tu kolem mě bude živo. Vyndat mokrou žínku, umýt se, převlíknout a hupky postavit vodu. Než se začne na vařiči vařit, jsem už zpátky z WC i s galonem čerstvý vody. Až teď vidím, že pravá zadní je nějak moc prázdná. Těch ukázanejch deset PSÍ tlaku na tlakoměru to jenom potvrzuje. Míň tlakoměr totiž neukazuje. Normálně pumpuju na 35 PSI. Už pár dní ta guma uchází a dofoukávám jí. Každej den. Ale, takhle prázdná guma za jedinej den ještě nebyla. Něco se stalo. Teď už to vypadá vážně na píchnutí, žádnej vadnej ventilek.

     Při snídani studuju návod na použití opravárenskýho spreje, kterej s sebou už pár dní vozím. Nejsem z toho moc moudrej. Jestli je jenom na jedno použití a vlastně na jakej tlak. A protože jsem na to nepřišel, co jako přesně mně ten návod říká, na řadu přišel zase kompresor. Protože už mám naplánovanou zastávku na výměnu přední sjetý gumy u Sama, než přejedu hranice do BC – kde by to bylo mnohem dražší - dokud to bude tak, že nebudu muset pumpovat gumu každou hodinu, je to pořád ještě ok. Při výměně sjetý si pak nechám opravit i tuhle...