Ahoj Danielo, posílám něco na čtení - abys měla co číst po večerech a věděla, kde se toulám ve Státech - a taky pro všechny na Kudlance. Jo, tohle je to, co mám na Americe rád - volnost cestování po různorodých nevšedních neopakovatelných místech.
Jinak - už to mám za pár, 20.8. odlétám do NYC, tam převezmu káru - už jsem pět let automat neřídil, bude to zase dvouměsíční legrace... Jo, takže o té cestě kolem Wind River Canyon...
Jo, zdá se to sice podivný, ale, je to přesto tak - i v takovýhle pustině tu mají na Rest Arei splachování mušlí na fotobuňku. Když si za rohem oplachuju ruce nad umyvadlem, ještě slyším hukot tekoucí vody. Jenom úplně krátkej. Mají ji tu asi fakt málo. A tak se šetří. Nakonec, ten mírnej zápach na chodbě před Restroomem to jen potvrzuje. Není se taky co divit, v týhle vyprahlý krajině. Ke svý radosti právě zjišťuju, že ten místní, tedy státem podporovanej projekt solárního odpočívadla, není vlastně tak marnej. Už jsem to tu v tomhle obdélníkovým státě viděl i na jiných Rest Areách, tyhle sluncem vyhřívaný baráky.
Určitě by bylo zajímavý vědět, jestli ta teplá voda, kterou jsem tu právě objevil a o kterou mi tu jde teď především, tady bude i takovýho dejme tomu šestnáctýho ledna. Nebo třeba prosince, ten bude taky dost dobrej. Tedy, dostatečně vypovídající, jak to tady ve skutečnosti maká. Jenže, v tý době tu nejspíš nikdy nebudu, takže mně to může být prakticky vlastně i jedno, kdybych nebyl tak technicky zvědavě založenej. Hlavní je totiž, že ta voda je teplá právě teď. A to je v tuhle chvíli tady pro mě věc doslova k nezaplacení ...
Urychleně se vracím do káry pro šampon a ručník a využívám toho, že jsem tu momentálně úplně sám a pádím si umýt hlavu. Už to potřebovala jako sůl, v tomhle horku. Ne všude tu mají vodu teplou a ne všude normální kohoutky. Tady mají dokonce klasický vodovodní baterie, i když to vzhledem k tomu šetření, odporuje vlastně logice. Jinde, kde s vodou taky šetří, musíš pořád něco mačkat, aby tekla. A někdy stejně vyteče jen určitý, předem nastavený množství a musíš přidat další kolo nebo dvě tři, abys dostal tolik, kolik zrovna potřebuješ. A tou jednou rukou přitom pořád držíš nebo tlačíš na nějakej činč. To zrovna na mytí, obzvláště hlavy, není moc šikovný.
Ještě nemám hlavu ani pořádně vydrbanou, užívám si tu rozkoš umytý kebule, když koutkem oka zahlídnu ten fakt nepřehlédnutelnej povědomej stejnokroj.
Mýt si tu na Restroomu hlavu do půl těla sice neodporuje místně nastavený morálce, ale, NĚCO to o dotyčným vypovídá. Šerifovi, co tu právě prošel, tedy určitě. A informaci o „Strangers" někomu podobnýmu já tu obzvlášť moc nerad dávám. Veřejně podávat Informace osobního ražení o sobě se tu zásadně před cizíma nevyplácí.
V týhle křesťanský puritánský prudérně a pokrytecky nastavený zemi... Nevyčnívat, toť heslo dne. A to po celej rok, když netoužíš po problémech.
A tohle je přesně můj případ. Být šedá myš česká, tady vlastně americká, prostě nenápadnej tvor. Tvor, kterej všechno vidí, ale, není viděn... Nemusí to být nutně úplně celej rok, mně stačí vždycky klidně být neviditelnej jenom ty dva měsíce mýho pobytu tady.
Šerif je pryč, nikde nikdo a tak se vracím ještě pro nůžky, abych si ostříhal měsíc dlouhý vousy. Kdo ví, kdy k tomu bude zas takhle vhodná příležitost. Počítám, že za týden už budu přejíždět kanadský hranice a v tom případě budu muset vypadat naprosto důvěryhodně...
Nakonec jsem neodolal, když je tu tak příhodný místo a ještě si tu i vypral... V BC k tomu, podle mých zkušeností, nebude moc příležitostí.
Když teda nevyužíváš Laundromaty - veřejný prádelny, který jsou tam, stejně jako tady, prakticky všude. V BC takovýhle „nóbl" odpočívadla určitě nenajdeš. Mýdlo s jelenem, jako vždycky, zatáhlo na jedničku. Je to jedna z mála jistot na tomhle světě, na kterou si můžeš vsadit, že tě nezklame. A to už minimálně sto let. V zemi nadbytku a plýtvání, pokud jde o jistoty, tomu může konkurovat možná tak burákový máslo. A nebo přesvědčení, že tady bolševik nikdy vládnout nebude. Teda, aspoň myslím, snad. Doufám - i když, kdo ví, čemu všemu jsou lidi schopný i tady ještě uvěřit.
Při vší neustále rostoucí všeobecný vzdělanosti společnosti je těch prostých naivních s volebním hlasem přesto bohužel čím dál tím víc. A rovnostářský ideje bolševika jsou natolik lákavý, že jsou nezničitelný všude na světě. Tedy i tady ...
Procházím se teď v blízkým okolí prázdný RA, hlavu v tom hicu už skoro suchou a opatrně našlapuju mezi ostny zdejšího prérijního porostu. Tady máš botu nebo ponožku plnou bodlin na to šup. Stejně tak snadno se tu můžeš potkat i s varovně zdviženým vocáskem plným jedu škorpióna nebo tím chřestícím, co dal jméno místním snejkům.
Jdu si zvěčnit závoru se světly, co uzavírá highway směrem, odkud jsem právě přijel. To když je flash flood, tedy náhlá povodeň nebo taky sněhová kalamita, což je v tomhle horku tady teď dost těžko představitelný, že by to tu snad někdy mohlo i nastat. Čekám na další návštěvníky.
Je neuvěřitelný, že v takový díře tu mají dokonce i skluzavky a prolejzačky na dětským hřišti. Přitom, kolik asi tak lidí tu denně může projet křižovatkou dvou okresek uprostřed pustiny, kde teď jsem.
Tenhle stát je na místní poměry dost chudej a nemá ani celých půl milionu obyvatel. Kolik asi tak naproti tomu denně projede aut po naší dálnici D1 a kolik tam asi bude takovejch dětskejch hřišť. A to nás je přes deset milionů... Jo, to sou ty paradoxy, na který tu narážíš prakticky všude. Když se umíš dívat, tedy ...
TOULAVEJ
(pokračování příště)
Jinak Tve cestovani zda se, bude "syrovejsiho razeni" nez nase, aspon podle tohodle uvodu.
(myti vlasu na Rest Area atd...)
(Myslím tu pánskou náhradní součástku, už víš, co myslím, žejo)
http://www.kudlanka.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=2335&Itemid=38&limit=1&limitstart=2
TOHLE...
z minula tomu příběhu chybí konec, zkusím ho sem dát, když už je napsanej a nezapomněli jste . . .
. . . A tak jsem vyskočil a bleskově hodil tu věc na zadní sedadlo, než pojede někdo kolem a uvidí, co to držím v ruce. Tady, v zemi puritánů.
Už snídám a přitom pořád čekám, že se sem pro něj někdo vrátí. Vůbec nemůžu přijít nač a proč si sem někdo něco takovýho přivez´. Do takový pustiny. Snad jedině na provozování erotických hrátek, třeba takový S/M. Nebo, že by na místo hadice od vysavače, co vobčas používá Puntíkatá z Kudlanky na líný chlapy. Jenže, zrovna tenhle poslední možnej účel jsem v tý době ještě neznal a tak mě ani nenapad´. . . A dá se to vůbec prakticky používat, nebo to má být jenom jako ozdoba či výzdoba ? Sem fakt zmatenej, nic podobnýho by mě ani nenapadlo, že by někdo na něco takovýho mrhal materiálem a energií. A hlavně, že by někdo něco takovýho chtěl dokonce snad koupit. Ale jinak, vymakanej je, to zas jo. S tou přísavkou bude držet na všem a to v jakýkoliv poloze. To je výhoda určitě k nezaplacení :-))) Jenže, teď nemám čas o tom moc přemýšlet, času bude dost, až se budu vracet na jih. A tak jsem zabalil jídlo a zas vyjíždím. Dneska to bylo bez kafe i polívky. Prostě nic teplýho. Venku se mně v týhle zimě a v tom větru nechtělo vůbec nic vařit. Jsem rád, že jsem v teple. Začátek jezera je odsud už na dohled.
Popojel jsem slabých sedm mil a konec. Spravujou tu silnici. Nejspíš pořád ještě po zimě, protože před chvílí jsem tu projížděl kolem pěkně vymletýho úseku těsně u silnice. Musí se tu z hor do jezera valit obrovský množství vody, když tu začne tát. Ty drenážní roury ze silnýho plechu, co tu občas prochází pod silnicí, mají dobře metr a půl v průměru. Dělají tu novej povrch silnice kolem jezera. Zatím ještě žádnej asfalt, jenom hrubej štěrk. Tedy, nic příjemnýho pro mý gumy. A mají tu pilota, tedy auto, co vodí káry za sebou přes staveniště, aby nejely rychlejc a jinudy, než mají. Tenhle místní americkej systém je pro našince vždycky zajímavej. Obzvlášť obdivuju toho řidiče - pilota, jak jezdí pořád celou směnu sem a tam a nezblázní se z toho. Někdy je totiž ten opravovanej úsek třeba i jenom sto metrů dlouhej. Tenhle úsek je viditelně vo hodně delší, určitě několik kilometrů. Protože holka se stopkou, co mě právě zastavila, říká, že to bude trvat ještě tak půl hodiny, než sem dojede konvoj z druhý strany. Tady je kyvadlovej provoz, projíždí se daným úsekem vždycky jenom jedním směrem. Kývnul jsem, že rozumím a hned zas zavírám okno, aby mně moc toho tepla neuteklo. A taky holka si jde hned zas sednout do svý vytopený káry.
Trvá mně to asi pět minut, než si spočtu, že takhle bych ztratil několik hodin kvůli pětadvaceti kilometrům co ještě zbejvaj do Destruction Bay. Tak moc tam zase dojet nemusím, za těchhle podmínek. A tak rukou ukazuju holce, že votáčím a jenom popojedu kousek dopředu, abych se tu mohl otočit a pojedu nazpátek. Je to asi divný, když jiná cesta tady na Aljašku – kromě tý přes Dawson, ale to je odtud dva dny cesty – nevede. Tak proč jsem sem takovou dálku vlastně přijel. Ale kývne, že pochopila. Otáčím a jedu zpátky. Mezitím za mnou už stojí dvě káry. Až teď jsem si vzpomněl, že se ten penis pořád válí volně na zadním sedadle a ta holka ho mohla klidně vidět. Tak honem pryč, než se začnu sám stydět, co si to s sebou vozím po Yukonu . . .
Než jsem se dostal zpátky do Haines Junction, kromě výše zmíněných cyklistů jsem potkal asi čtyři stejný blázny, jako jsem já. Dvě velký americký káry, určitě 5 – 6 litrů off road a velký motorhoumy, ve kterých se dá žít celej rok, protože mají i satelit, mířily na Aljašku. Možná taky domů. Dvacet kilometrů před Rozcestím Haines stavím na RA. Stojí tu kára, dva chlápci s báglama na zádech právě vyráží i v tom fujtajblovým počasí na tůru. Nechali na káře svítit světla, který tu doporučujou mít rozsvícený celej den. Než jsem jim stačil zamávat, že svítí, jsou už pryč. Přemýšlím, jestli bych je ještě dohnal a kam tak asi mohli jít, jak daleko. Jenže, s tou domluvou by to nebylo vůbec snadný a tak, když po čtvrthodině odjíždím, držím jim palce, aby se vrátili včas, než bude baterie vybitá. Do večera tu určitě ještě někdo kolem projede . . .
Jsem už zase v Haines Jct, fotím si místní zajímavej chrám boží a vracím se kolem zasněžených vrcholků do Whitehorse. Pozdě odpoledne tam už beru plnou, protože do Dawsonu je to ještě pěkně dlouhá štreka a kdoví, kde tam jsou na cestě pumpy a kdy jsou otevřený. Taky cena bude určitě mnohem vyšší.
I když nechci pomlouvat hlavní město tohohle teritoria, je to tady přinejmenším úsměvný. Úsměvný, na co si to tady vlastně hrajou. Samozřejmě, že hlavní město musí být reprezentativní. Tedy, hodně širokých silnic se spoustou semaforů. Ovšem, široké nové silnice, po kterých nikdo nejezdí, působí přinejmenším směšně. Něco, jako mají v Lidově demokratický republice Korei, ovládaný tím magorem, co si nechá říkat Milovaný vůdce. Na druhou stranu je tu musím pochválit za návštěvní středisko u parníku Klondike na břehu řeky Yukonu. Můžeš si tu koupit desítky pěkných pohledů i podrobný mapy třeba na slavnou Chilkoot trail přes známej White Pass mezi USA a Kanadou, kudy proudily tisíce zlatokopů směřujících na zlatá pole právě do Dawsonu. A tady dostaneš i informace, jestli je cesta dostatečně bezpečná kvůli medvědům. Tohle léto doporučovali chodit nejmíň ve čtyřech, protože medvědů tam bylo dost . . .
Penis je už zabalenej v několika igelitkách, aby neprosvítal a nebyl hned nápadnej. Zatím jsem ho zastrčil pod sklopený sedadlo spolujezdce, tedy mou postel. Mezi další haraburdí co vozíme s Týpkem s sebou pro všechny případy, který by mohly na cestě nastat.
Od křižovatky Aljašský dálnice s Klondike hwy ve Whitehorse, po který teď jedu do Dawsonu, jsem ujel právě 322 km. Momentálně si lebedím zavřenej v káře, než usnu. Jestli vůbec, při tom slunci, co zase večer vykouklo z mraků. Škoda, že se nemůžu venku projít, protože těch komárů je tady fakt moc. Parkuju na bývalým dvoře bývalý farmy, po který tu zůstal ještě stát dřevěnej srub bez střechy. Je to RA Montague House a ten srub je památkově chráněnej, jak tu píšou. Je to už sto let, co sem na něj přivezli trámy z jihu. Tady na severu totiž tak silný stromy už nerostou. Smontovali ho tady a zkusili tu hospodařit. Ale, není mně moc jasný, jak je něco takovýho mohlo vůbec napadnout, když je tu těch osm měsíců zima a tehdy se asi skleníky ještě moc nepoužívaly. Protože, pěstovat něco venku, na to je zdejší léto asi moc krátký. Chvíli to tu zkoušeli i tak, že si na zimu nakupovali seno pro zvířata na jihu, v okolí Whitehorse. Tam je zima kratší a mírnější a zemědělsky hospodařit se tam dá spíš. Ale, nedařilo se jim tu a tak zase po čase odešli. A to stavení je teď takový memento, že chtít může člověk kdeco, ale, když to odporuje přírodním zákonům, jsou všechny snahy to změnit marný . . .
Návštěva Polárky, stejně jako návrat domů, jsou už další příběhy. Ty dám k lepšímu zas až jindy. Takže, zbejvá jen doplnit, že dvakrát to měl penis pořádně nahnutý, jestli u mě zůstane. Po prvý, před hraničním přejezdem do Států. Pořád jsem se nějak nemoh´ vnitřně srovnat s tím, že to byla pouhopouhá náhoda, když jsem ho tam v tý pustině našel. Pořád jsem se nemoh´ zbavit představy, že takhle velkej a těžkej – má určitě víc jak kilo - může bejt klíďopíďo dutej a v tý dutině je NĚCO . . . Něco, jako drogy, drahokamy a tak, jak je to v těch Hollywoodskejch filmech, co už každej určitě někdy viděl. A já sem ten, co to těm, co to na mě nastražili, pomůže dostat přes čáru, do Států, když viděli, že mám SPZku z Idaha . . . A jestli náhodou dutej není, tak, co budu říkat na celnici, až ho u mě objeví. Tady, v zemi puritánů. Jestli mám tvrdit, že je to suvenýr, kterej jsem našel, ale určitě né na Yukonu – tak absurdní věci se nestávaj nikomu ( kromě mně :-) ). A nebo je to dárek. A když dárek, tak jestli od někoho, nebo pro někoho. V každým případě budu vypadat divně, jako úchyl. To bez řečí. Jenže, vo úchyly – kromě filmů - dneska nestojí prakticky nikdo . . .
Nakonec jsem to risk´. Na přechodu do Států mně prohrabali bágly, ale ležel kousek od nich. Mezi tím bordelem z map, vzadu v kufru. Další krizi přečkal čistě náhodou v Jižní Karolíně, když jsem si na něj vůbec nevzpomněl. Protože, dřít půl metráku věcí ve třech taškách a jednom baťohu čtyři míle - na zádech, dvou ramenech a v jedný ruce současně - a vědět, že mám ještě i něco zbytečnýho s sebou, co se dá vyhodit, už by to letělo ven, rarita nerarita. Ale, přečkal to, stejně jako všechny kontroly na všech letištích a tak nakonec skončil na dně skříně v Čechách. A zdálo se, že tam i zůstane. Jako mý malý sladký tajemství. Protože, jedině úchyl si něco takovýho vozí z výletu a schovává doma. Jenže, jednou jsem si neodpustil dělat kolegyním v práci zábavu – a při vší vrozený skromnosti, to mně jde docela dobře, když chci – a příběh sladkýho tajemství byl venku. A tak jsem jim ho druhej den i představil. Aby věděli, že tentokrát jsem si nevymýšlel a to ani ty rozměry . . .
Ostych z týhle věci byl najednou pryč. A tak se už nijak nežinýruju před nikým, říkat holou pravdu. Že v dnešní době mám prostě vopravdu penisy dva. Ať si klidně puknou vzteky všichni, co mně závidí . . .
A závěr ? Snad slova už klasika českého humoru ze současnosti :
„Dámy a pánové, nechci se vás dotknout - KDO Z VÁS TO MÁ . . . “
PS.: Aha, ten důkaz . . . tak tady :
Jasně, na Watchmanna z národního parku Arches v Utahu nemá, ale, to už je jiný příběh . . .
o tom zas až jindy.
No jsem zvědavá na další pokračování, je vidět, že cestuješ opravdu "nalehko", kde cestou spíš? V autě? Má lůžkovou úpravu? Jakým autem? To budeš mít asi něco většího, žejo.
Akorat o tom Montague house tam mas 2 nepresnosti. To nebyla farma, ale preprahaci stanice s hostincem pro dostavniky (v zime sane), ktere krome parniku obstaravaly dopravu mezi Dawsonem a Whitehorse.
A ty klady na tom srubu muzou byt klidne mistni. Tady rostou velke stromy treba i za polarnim kruhem. Jenomze ne vsude. Musi to byt v chranenem udoli, v miste kde neni permafrost a u potoka nebo u reky, kde je dost vlahy.
