Tohle je vynikající místo, tam se pohoří Balkán svažuje až k moři, takže jste vlastně u moře a zároveň na horách. Prej je to nejzdravější místo v Evropě vůbec... Bydleli jsme v přízemí a spali u otevřeného okna, takže tamější kočky se po úspěšném lovu stahovaly k nám, obsadily stůl, židle a posléze i naše postele a do rána si s námi schruply. Jednou jsme jich napočítali šestatřicet - opravdu - děti z nich byly nadšený.
Tak jsme je podělili namazaným chlebem, slupkami od salámu, mlíčkem a podobně. Společně jsme posnídali, kočky se rozloučily a odešly. Blechy neměly - prohlíželi jsme je. Asi to bylo tím, jak se ráchaly v moři. Já vlastně večer mlíko kupovala jen kvůli těm kočkám. Jo a taky tam prodávali naprosto senzační malilililinkaté rybičky, které obalili v mouce s paprikou a smažili ve vařícím oleji. Jedly se komplet, s ocáskama a hlavičkama. Křupaly a voněly jak blázen. Kupovali jsme si toho vždycky kilo... a vždycky jsme těm kočkám trochu nechaly.
Co se týče zvěře... tak jsme se tam bohatě" vyžili". Jednak měli všude slepice. (O těch vám povím o něco později.) Pak tam pásli ovce, které ráno co ráno vyháněli do kopců a večer je sháněli dolů, kde se ovečky mohly vyspat v takové ohradě udělané z trní. A laždou chvíli jste někde narazili na oslíka. Byli kouzelně zbarvení - ale moc se mazlit nechtěli.
Zato koza! Děti jásaly neb koza byla OCHOČENÁ!. Děti se s ní mazlily, hladily ji a pusinkovaly a koza ovlivněna vidinou vaflí a jiných dobrot držela. Asi byla taky v šoku, takhle se k ní určitě nikdo nikdy nechoval, co byla naživu. Vypadala totiž dost nebezpečně, měla rohy jako Belzebub - nicméně nikdy nikomu neublížila a bylo vidět, že nás má ráda.
Další atrakcí pro pražské děti byly už předeslané slepice. I "u nás" na dvorku byl kout ohrazený pletivem, kde byl kurník a něco slepic. Bydleli jsme přesně naproti nim. Před tím pletivem byla lavička a děti, které většinou snídali namazanej chleba a půlku melounu (každej svou půlku, aby měli sirotečkové vitamínky), si vzali jídlo, vyjídali tu půlku melounu lžičkou a semínka plivali slepicím. Septam jim šoupli kousek chleba nebo nadrobenou vafli. Slepice nejsou zas až tak úplně blbý, jak se o nich traduje - nás rozhodně rozeznávaly od jiných lidí a kdykoli u nás vrzly dveře, slepice se s jásotem hnaly k tomu pletivu a čekaly, co z nás vypadne.
Jedno léto jsme tam měli i želvu. Přinesla ji drobná, hubená, blonďatá paní a ta želva celou cestu kakala, takže paní byla od ní celá po.... Tak jsme želvu dali do křoví na travičku, paní jsme pod sudem osprchovali a zbavili fekálií, udělali jí českýho turka a a vysvětlili jí, že má vlastně strašnou kliku....kolik lidí na světě o sobě může říct, že ho pos*ala želva?!
Paní byla z NDR, z Lipska, byla dermatolog a tu želvu viděla na silnici a bála se, aby ji nepřejelo auto. Její muž byl zubař a měli ještě krásnou dceru, která se jmenovala Solweig a bylo jí šestnáct. Rodina se jmenovala Croy - čti Kroj - a svůj původ odvozovali od francouzských Hugenotů, kteří prchli před represáliemi do Německa. Jejich jméno vzniklo od "Je crois - /čti ž´ krua/, což znamená "Věřím".
Ta dcera byla skutečně krásná a náš Mirek se do ní zamiloval - bylo tenkrát mu deset. Starej Croy byl zase entomolog a sbíral brouky a podobnou havěť. Mirek - aby mohl dlít poblíž své lásky - vysbírával všude všecky brouky, stonožky, tiplice a podobnou havěť a nosil je po plných hrstech jejímu otci a ten jásal, chodil k nám na "českýho turka" a vykládal, že „ten chlapec má duši vědce" a přestože je tak malej, dokáže systematicky pracovat (hehehehe) a jednou z něj bude slavný vědec. No, nebude, Mirek je šermíř.
Kroyovi - jako správní Enderáci - chodili na nuda pláž a tak mě jednou ukecali, abych šla s nimi. No, už jsem to pak nikdy neudělala. Jelikož jsem se naposledy vyskytovala nahá venku jen coby kojenec, měla jsem určité části těla, které byly vždycky zakryté plavkami, tvarohově bílé a sluncem nikdy nedotčené. Takže, jak jsem tam tak polehávala na břiše, slunce mi vypálilo na zadel červená kolečka a já se pak nemohla ni posadit a spát jsem museal na břiše. No a tehdy se osvědčilo, že paní Croyová byla dermatolog. Jako správný profík byla vybavena mnoha kyblíky a tubami různých mastí mastiček a krémů, takže každé ráno a každý večer jsem se musela ohnout přes stůl a ona mi mazala postižená místa. Fakt je, že to zafungovalo.
Ale na nuda pláž už mě nikdy nikdo nedostal.
na doby dávno minulé vzpomíná -
Alena Puntík
(pokračování příště)
Opalování - když jsem byla s ještě malým synkem u moře, Černého v Gruzii, kde byly krásné oválné pruhované kameny, tak pokud nebyl ve vodě, hrabal se neustále s jednou svou kámoškou (taky byla pěkná a starší!) v těch šutrech. I když jsem ho násilím obracela na břicho, aspoň na cvhíli, z dovolené odjížděl s černýma zádama a jen trochu šmrncnutým předkem...
Koček nemáme 36, ale 6 už jo a to je dost, vzhledem k tomu, že loni touhle dobou žádnou a žádnou jsem ani nechtěla :-) Prosím vás, až potkáte opuštěnou vyhládlou, případně zbouchnutou kočku, vyřiďte jí, že v našem azyláku už je fakt plno.
Hezké vyprávění, těším na další.
