Tereza Boehmová napsala článek Co je na těhotenství hnusného. Ne že bych s Terezou nesouhlasila. Víceméně má pravdu. Jen trochu moc ocelovou na můj vkus. Zkrátka se snažím o zachování rovnováhy. První věc, která je na těhotenství úžasná je těhotenství samo. Představte si, že ono to funguje! To byla první věc, kterou jsem si pomyslela, když jsem otěhotněla poprvé.
Moje tělo, zhuntované civilizací, pracuje podle prapůvodního scénáře! Nejen zažívání a vylučování, ale i rozmnožování je záležitost skutečná, žádná fáma. A jak teprve si musí těhotenství považovat dvojice, pro které rozhodně není dílem okamžiku, ale náročné mnohatýdenní i mnohaměsíční dřiny! Jejich pocit při objevení dvou čárek na těhotenském testu se musí rovnat nadšení atleta, který byl právě nominován na olympiádu.
A teď jen nenechat si to ničím a nikým zkazit.
Tlukoucí srdíčko spatřené na vlastní oči je další krásná meta. Pokud vydržíme pár týdnů napětí navíc a neužereme se zvědavostí, nebude nám na první návštěvě gynekologa nikdo nic nikam strkat a navíc jako bonus uvidíme už i ruce, nohy a prstíčky.
Ideální odpověď na všetečnou otázku sestry "Kdy jste měla poslední měsíčky?" je "Před několika lety..." Ale uznávám, že takhle vymlouvat se může jen ta, která rodí jak na běžícím pásu.
Pouhopouhé "nevím" zní sice krapet nezodpovědně, ale za trochu soukromí to stojí. Jen ať si to pan doktor pěkně změří sám.
Když se úspěšně prozvracíme do druhého trimestru, čeká nás další nádherný okamžik. Konec nevolností. Chvíle, kdy se po čtyřech měsících můžeme zase najíst a už nepřestat, kdy můžeme projít kolem autobusové zastávky bez zatajeného dechu, smíme se bez následků znovu nastříkat svou oblíbenou voňavkou a dovolit manželovi použít vodu po holení a ráno se jdeme na záchod opravdu jen vyčůrat.
Záhy následuje vrchol očekávání, první pohyby. Zpočátku lehce zaměnitelné s průvodními jevy zažívání pokaženého obžerstvím následujícím po mnohatýdenním půstu. Posléze je člověk v nás čím dál tím pohyblivější. Vystrkuje paty, kolena a zadek, což nás uvádí do stavu vytržení. Jasný důkaz, že nás gynekolog celou tu dobu nevodil za nos, a že jsme opravdu nezvracely po guláši, který jsme v únoru snědly na návštěvě u tchýně. Někdy tady začíná krásná změna i u partnera. Pomalu se přetváří v tátu, který nám roztomile pokládá hlavu na břicho a vykřikuje: "Teď mě kopnul do ucha, hele, fakt mě kopnul!"
Za zmínku stojí i chvíle, kdy už nemůžeme chodit do práce s rozepnutým poklopcem a tak si vyrazíme pořídit těhotenské oblečení. Na rozdíl od ostatních módních výstřelků, které si tu a tam dopřáváme, protože je prostě chceme, těhotenské halenky, sukně a lacláče si kupujeme, protože musíme, což celému úkonu dává úplně jiný rozměr. Některé z nás těhotenské oblečení nesundají ještě dlouhé měsíce po porodu, takže se opravdu vyplatí.
Přehoupneme se do třetího trimestru. V radostném očekávání věcí příštích rozhazujeme peníze za nutnou výbavičku a nikdo nám to nemůže vyčítat. Protože přeci přebalovací pult, kočárek, sedm sad overálků, nůžtičky na nehty, odsavačku hlenů i tyhle roztomilé ponožtičky přeci potřebujeme. Jsou to nakupovací a zařizovací orgie, které my ženy (většinou) zbožňujeme a tudíž nám v jejich nadšeném prožívání nezabrání ani téměř naprostá neschopnost pohybu. A ty, jež nakupování nesnášejí, se mohou vyžívat v komandování svého okolí, které musí všechno potřebné zařídit místo nich.
Ke konci už zbývá jen těšení se, srovnatelné s napjatým očekáváním Ježíška, když nám byly čtyři roky. Jaký bude? Bude vypadat tak, jak jsem si ho celou dobu představovala? Těhotenství se blíží k úplnému závěru. Při troše štěstí i ten může být krásný. Některé hnusné chvíle na těhotenství nemůžeme změnit, protože to není v našich silách. Některá má těch chvil nespravedlivě moc, jiná proplouvá těhotenstvím pohodově jak na gondole v Benátkách.
Ať tak či onak, stojí to za to.
pro IDnes
No, a už je to dvacet let, kdy mi bylo potvrzeno druhé těhotenství, zrovna o jarních prázdninách.
Proč to musí být stále ve stejnou dobu a hlazení stejným směrem? No protože miminko je ještě malé a hloupé, takže to tlačení se pro pohlazení není projev vědomé vůle, ale reflex na příjemnost. A nepravidelností se žádný reflex nevytvoří.
Taky vzpomínám na vybírání jména. U Aniččiny maminky doma jsem objevil stařičký selský kalendář, a vybíral jméno z něj. Protože já jsem já, našel jsem dvě krásná staročeská jména - Kostěj a Střezivoj. Netušil jsem, jak s tím Aničku štvu, myslel jsem, že vše je legrace, jak mu budeme říkat? Střezíku nebo Vojíku? Kostík se nějak nezdál i mně.
Ach jak je to dávno, a přitom mi to přijde jako by to bylo minulý týden.
Díky za krásný článek.
Jo a tady do Vas neco strci jen pri prvni prohlidce a pak az zase po 36. tydnu, takze prohmatavani briska a poslech detatka pres doppler me teda nijak nerozhodil. Pri druhem tehotenstvi (v soucasne dobe) me doktor poslal na ultrazvuk az po 12 tydnu, takze uz to delali jen pres brisko. Pri prvnim tehotenstvi jsem to mela parkrat tou "druhou cestou", ale nebylo to nic hrozneho.
Mne teda naopak "strasilo" hodne zenskych tim, jaky je to hrozny, ale ze nakonec na to clovek milosrdne pozapomene.
No a muj vlastni porod byl vyvolavany (kvuli vysokemu tlaku) a to pry byva horsi, protoze je to intenzivnejsi a stahy jsou bez prestavek. Presto bych v zadnem pripade nerekla, ze byl porod strasny. Dalo se to krasne vydrzet (ale pripravovala jsem se na to a vedela jsem, jak se uvolnit a nebojovat proti stahum). Nakonec bych ani nerekla, ze to byla bolest, spis neprijemny tlak a rozhodne se to dalo srovnat s menstruacnimi "bolestmi". Mivala jsem je jako mlada dost intenzivni.
Behem obou tehotenstvi jsem zvracela sice jen parkrat, ale zato mi bylo spatne nejen rano, ale cely den, porad. Prvnich par mesicu byl ocistec, skoro nic jsem nemohla jist, vsechno mi smrdelo, ale ani to obdobi bych nenazvala "hnusnym". Nevim, asi jsem vetsi optimistka.
