Letošní oslavy Dne za svobodu a demokracii připadly příhodně na pondělí, takže jsme měli před sebou tři dny volna, které jsme chtěli strávit daleko od světel velkoměsta. Téměř do poslední chvíle nebylo však známo, kde to bude. Nakonec v konkurzu zvítězila bývalá fara v Borku u Zdic (patřící spřátelené rodině).
Je to stavení poměrně rozlehlé, s mnoha postelemi, židlemi, gauči, stoly, kamny, knihami i zásobami společenských her. Kromě potravy duševní lze tam pěstovati i sporty jako volleyball či ping-pong nebo se věnovati pokleslé zábavě milovníků zahálčivého života a hráti v kulečník (a to i do pozdních nočních hodin při chatrném osvětlení).
Velká většina vyrazila již v pátek večer, pravděpodobně vlakem do Zdic a dále pak po svých. Já jsem tuto většinu následovala v sobotu ráno. Popis cesty byl dobrý a cíle cesty bylo dosaženo bez bloudění.
V sobotu jsme sehráli několik volejbalových a stolně tenisových mačů. Plác si přinesl krásný model letadla. Fara se nachází na kopci, v okolí jsou pole a vál poměrně silný vítr - podmínky pro létání byly příznivé. Letadlo bohužel utrpělo větší škody, ale prý nejsou neopravitelné. Přejeme mu brzké uzdravení. Také jsme nasbírali množství ořechů. Někteří účastníci výpravy pak strávili mnohou pěknou chvilku na cyklistické vyjížďce.
V neděli jsme vyrazili v organizovaných skupinkách vybaveni kladívky k lomu Homolák, abychom hledali pozůstatky dávných obyvatel naší planety. Lov byl velmi dobrodružný, napínavý a můžu říct, že i úspěšný (alespoň podle váhy některých batohů). V jednu hodinu jsme se pak všichni sešli v lomu na Kobyle a zahráli si na schovku. Na zpáteční cestě nás Ještěrky naučily pěknou hru na hádání slov, která se později dosti zvrhla. Každý se upnul na svůj oblíbený obor a toho se držel. Například Vavřík má rád hlavní města. Kule zase zná mnoho rostlin na P.
Technická pro čtenáře Kudlanky:
Hra se hraje následovně – jeden si myslí libovolné slovo (například KALAMÁŘ) a prozradí jeho počáteční písmeno (K). Nyní je řada na protihráčích, kteří se snaží vyloudit další písmeno z hádaného slova. Za tímto účelem zadavateli kladou záludné otázky, jako například „Je to rostlina?“ A zadavatel si musí honem vzpomenout na nějakou rostlinu začínající písmenem K a odpoví: „Ne, není to koniklec.“ A ptá se další. Otázky mohou být jakékoli (zvířata, rostliny, věci, řeky, hory, města, činnosti…). Ve chvíli, kdy zadavatel slova odpověď nezná (například dostal už patnáctý dotaz na rostlinu), prozradí další písmeno (A). A znovu se hadači ptají, tentokrát ovšem musí vymýšlet slova začínající na obě známá písmena (KA – „Je to hlodavec?“ „Ne, není to KApibara.“). Jak písmena přibývají, okruh možných slov se zužuje a nakonec je tajné slovo uhodnuto. Vítěz si pak vymyslí svoje a celá akce se rozjede nanovo.
Je to hra vtipná a i celkem akční a člověk při ní zapomíná na ošoupané nožičky. Akorát ji nesmí hrát se specialisty v některém oboru. Například s botaniky nebo znalci hlavních měst, jak uvedeno výše. To jsou pak rychlé konce.
Večer jsme uspořádali výstavku prvohorních živočichů. Odborná porota je ocenila a vybrala vítězný nález (který si již bohužel nepamatuji, ale Kule má určitě všechno řádně zdokumentováno a zaprotokolováno a na některém filmovém festivalu to snad uvidíme).
Pak jsme hráli hru „Zařvi přísloví“. (Malá technická: soutěžní skupina si vymyslí přísloví, jeho slova si mezi sebou rozdělí a pak je najednou zařvou.) Celkem všechna přísloví byla dekódována, kromě jednoho o táhnoucích karavanách. Následná hádka, jestli je to přísloví nebo úsloví, pak byla napínavější a trvala mnohem déle než vlastní hra.
Pondělí plynulo ve znamení blížícího se odjezdu. To znamená, že jsme uváděli faru do obyvatelného stavu. Na vlak jsme tentokrát vyrazili do Všeradic. Cesta byla pěkná, podzimní příroda barevná, počasí vlídné. Akci hodnotím vysokou známkou za provedení i umělecký dojem.
Můůůůra
Oprava:
Jeden bod musím strhnout za krabici plnou dávných živočichů, která od této výpravy přibyla v klučičím pokoji pod postelí. Naštěstí asi polovinu z nich pak odtáhli do školy a kamarádsky se rozdělili se svými spolužáky. Naše rodina musí být u ostatních rodičů velmi oblíbená.
Pod touto pohrůžkou byla větší část sbírky odtransportována do školy.
"Do lesa a zase zpátky".
Každej si objedná malé pivo.
Pokaždý, když upiješ, musíš dolít do míry zelenou.
Až bude třetinka dočista zelená... jsi v lese.
Z lesa se dostaneš tím, že po každém loku doliješ opět pivo.
Poznámka:
Z lesa se prý ještě nikdy nikdo nevrátil
musím utřít monitor /poprskanej/ 
Hra pro pěkné počasí :
Vyčleníme dva lavory nebo kastroly stejné velikosti, naplníme je vodou asi do třetiny, shromáždíme závodníky a vysíláme jej po dvou na trasu - lezou po čtyřech a na zádech mají výše uvedenou vodní nálož. Povzbuzujeme je hlasitými výkřiky a jásáním.
mamčo - něco jsi mi připomněla : našim dětičkám jsme v lese připravili v lese stezku odvahy. Moc se nim to líbilo. Na konci pobytu otcům uzmuli poslední flašu slivovice, zakopali ji v tom lese a připravili stezku pro ně...dodnes se slzou v oku vzpomínáme na to, jak otcové rodin skákali v lese jako žabáci, zpívali prostonárodní písně a hledali mraveniště !
To se nechají nastoupit závodníci v plavkách na louku, a rozdělí se po dvjicích.
Vezmou se latexové operační rukavice, ty se naplní vodou (cca 2 litry) pro děti vlažnou, pro dospělé ledovou. Naplněné vemeno si dvojice přehazuje na počáteční vzdálenost cca 3 metry. Po každém zdařilém přehozu se udělá krok vzad. Když už létá vemeno na hódně velkou vzdálenost, je otázkou náhody, komu praskne a zleje ho od hlavy po patu. Vítězové pak házejí spolu, až do úplného promáčení. Tuto hru doporučuji hrát v parném létě, na sníh je nevhodná.
Na sníh se dá zase použít třeba hra "na Meresjeva".
Mamčo co je hra na Meresjeva, to byl nějakej ruskej letec ne?Hra na Meresjeva se hraje tak, že se udělá ve sněhových závějích slalomová dráha s několika tunely a překážkami, závodníkům se pevně svážou nohy, a musí se dostat pližmo-plažmo do cíle v co nejkratším čase. Na trati je dobře rozmístit reportéry s šiškou místo mikrofónu, a ti povzbuzují "plazy", a seznamují diváky průběžně s děním na závodní dráze. V cíli se měří časy. Kdo je nejrychlejší, je vyhlášen Meresjevem, a vyceněn při "večerních disciplínách" (ženy, víno, zpěv).
Taky je dobrý dát si ruličku toaleťáku mezi nohy, spoluhráč si tamtéž zase vetkne zvon na čištění odtoku (vše prosím ve vší slušnosti a vestoje) a teď se musí strefit. Bývá z toho dobrý video.
Klasika je zapíchnout nějaký pevný klacek do země, hráč se ho chytne, několikrát mnohokrát se otočí kolem něj - a pak se vydá ROVNOU cestou vpřed. Nevydá...
Ještě bych to zpestřila zavázáním očí toho se zvonem a navigací toho s ruličkou. Dobrá je taky rodinná soutěž "O nejdelšího hada". Jasně, že ve vší slušnosti.
Rodinné týmy nastoupí nejlépe na louku, svléknou všechen oděv, který jsou ochotni postrádat, a poskládají na co nejdelšího "hada".
Naposledy jsme hru hráli, když byla naše dítka předškolního věku. Tehdy Martin zkonstatoval, že "kdyby teta Jana svlíkla podprsenku, tak měli hada až k silnici, a byli bezpečně první".
(Podotýkám, že k silnici chybělo ještě 20 metrů...)
No nic, už musím běžet, čekají mě jiné hry.
