Na světě bude asi minimálně stejný množství hrníčků, hrnků či hrnečků, jako lidí. Možná i víc. Ty s pokličkou jsou tu, aby uvěznily vaši duši. O těch nic nevím. Bez pokličky pak proto, aby polapily vaše srdce. A máte-li srdce veliké, jeden hrnek na to většinou nestačí. A tak, chce-li se kdo o vás cokoli zásadního dozvědět - a velikost vašeho srdce je jistě věcí zásadní, předpokládám...
Nechť začne pátrat, kolik hrnků získalo kousek vašeho srdce...
Ten, kdo se dokáže podělit s ostatními, podělí se rád i o své srdce, třebas s hrníčky. Někteří lidé mají nebo používají pouze jeden hrnek. Mnozí z nich proto, že na jiný ani nemají. Další proto, že k těmto věcem nemají vztah. Jsou jim lhostejné a právě ten, ze kterého pijí, byl nejblíž. Jsou též lidé věrní a šťastní, kteří už svůj životní hrnek našli a jsou s ním spokojeni. A nakonec zbývají lidé, kteří rozdělují své srdce pro víc hrníčků. Buď proto, že ten pravý, jeden jediný, ještě nepotkali, stejně, jako to bývá s lidmi. A nebo mají srdce obrovské a rádi se o něj rozdělí se všemi, kdo o to stojí.
Mám víc hrnečků, ke kterým mě pojí velmi osobní vztah. Ať už mně byly darovány někým od srdce nebo ona dárkyně byla kdysi má srdeční záležitost. Většinu z nich ale nepoužívám, neboť mě neoslovil jejich tvar ani pro mé potřeby příliš malá velikost. Přesto bych je nikdy neopustil. A protože hrníčků je víc, vybral jsem dva, uspokojující mě jak svým tvarem, tak i velikostí.
Nemá-li to být povídání o hrníčcích na zadržení neopatrných duší, ale o hrnečcích, poutajících naše srdce dobrovolně, pomyslel jsem zprvu na svůj hrneček první. Díky němu jsem si zapamatoval, kteráže strana je ta pravá na mém těle. Tento poznatek umožnil pak určit i stranu levou. A bez znalosti, která strana je která, to už v dnešním světě lidí dost dobře nejde. Kdykoliv jsem potom měl v životě pochybnosti, třeba při povolování závitů, kterýže směr je ten napravo či nalevo, stačilo si vzpomenout, jak sedím u stolu a piju z toho hrníčku, coby malý capart, bílý kafe. Protože, pravá strana je ta u zdi, u který jsem vždycky sedával na stejným místě. Tak mě to učila při snídani mami...
Mé vzpomínky šednou tou propastí času už bezmála padesáti let. A tak nenapíši nic o tom, jak senzačně z něho chutnal o několik let později vanilkový puding, vyklopený na podšálek jako bábovička na písku, politý jahodovým sirupem, takto pravidelným odpoledním dezertem naší rodiny po nedělním obědě za mého dětství. Proto jsem nakonec zvolil vyprávění o mém hrnečku posledním, ke kterému mám stejně vřelý vztah, jako k tomu prvnímu. Jeho pohnutý osud nalezence v pustinách Divokého Západu, kdesi na úbočí pohoří Sierra Nevada v Kalifornii a nakonec šťastně končící na mém pracovním stole, v samém srdci Evropy, nepochybně dojmouti musí každou jen trochu citlivou duši. Jest důkazem, že dobří lidé ještě žijí a soucit nad ztraceným či zatraceným, je ani v dnešním světě, plném všelijakých protivenství, ještě neopustil.
* * *
... že bych to přece jen projel tudy ? Hraju si s touhle myšlenkou už pěkných pár mil. Vlastně od chvíle, co jsem minul info tabuli na týhle highway. Oznamovala, že všechny průsmyky přes pohoří Sierra Nevada už jsou letos otevřený. Původně jsem to měl namířeno z východu na západ po stodvacítce, přes Tioga Pass. Tj. přes národní park Yosemite. Kromě káry mám totiž i celoroční permanentku National Passport pro všechny zdejší národní parky a monumenty napůl s Týpkem. A tak si nemusím ze vstupnýho za pouhý průjezd jakýmkoliv národním parkem nijak lámat hlavu. Můj podpis na permanentce je ten druhý, na místě spouse, tedy životního partnera majitele. U vstupu do národních parků totiž začali všude kontrolovat, jestli si lidi náhodou nepůjčují tyhle permanentky mezi sebou a tak teď vyžadují od každého ID, tedy doklad, že ten podpis na permanentce je váš. No a protože kromě majitele je tam místo na podpis i pro jeho životního partnera, tak jsem se stal životním partnerem Týpka a ten podpis je tam vopravdu můj. Jenom musí dát člověk pozor, aby se strefil do stejnýho podpisovýho vzoru, jak se kdysi podepsal do svýho pasu. Protože, já se podepisuju podle nálady každou chvíli jinak, musel jsem se nejdřív kouknout, jakou náladu jsem tenkrát, při podepisování cestovního pasu, měl, Jednou sem se totiž netrefil a v Yellowstone kvůli tomu vzniklo malý nedorozumění, než jsem se napodruhý přece jenom strefil.
Problémem v Yosemite je přespání. Nahoře, skoro ve třech kilometrech, bude ještě pěkná kosa i v půlce června a dole v údolí budou zas kempy už plný a za peníze. Tedy, nic pro mě. Navíc, i když je tam na co koukat, už jsem tam párkrát byl a ta spousta lidí mě vůbec neláká. Naproti tomu, přes Sonora Pass, po stoosmičce, jsem ještě nikdy nejel. Franky kdysi vyprávěl o neskutečným stoupání, který nikdy předtím nezažil. Tioga road je prej proti tomu doslova brnkačka. A mě neskutečný věci zajímají odjakživa. Tak jsem nechal odbočku na Tioga Rd. za sebou a pokračoval přes osmitisícovej kopec Conway dál, po tři devět pětce, na sever. Pořád po východní straně Sierry Nevady.
Na Jct hwy 395/108 už mám víceméně jasno. To prudký stoupání, o kterým kdysi vyprávěl Franky, chci zažít taky. Adrenalin, to je totiž moje. Doufám, že na ten kopec kára bude mít. Ale, když ho vyjel Franky a pokud tam není sníh. Je pět odpoledne. Kus za křižovatkou hlásá cedule, že za 10 mil bude stoupání 26% ! Tak, to je ono. Už jsem kdysi vyjel i kus 30% stoupání v Julských Alpách. Ale, tenkrát jen jako pasažér. A ten plně obsazenej a naloženej Ford Escort to tehdy vyjel až na druhej pokus. Ovšem, už bez pasažérů. Dneska řídím já... Prvních pět mil je to pohoda. Pak cedule informuje, že příštích 24 mil to bude samá serpentina. Následujou kempy za patnáct. Ten u řeky je fakt pěknej a Host - starej správce - mě vítá zdviženou rukou. Nic divnýho, trampové se k sobě hlásí všude. Ale, patnáct je na mě prostě moc. Obkroužím kemp a jedu dál. Devátá míle, začíná prudký stoupání. Nejdřív na dvojku, ale za chvíli už se hodí i ta jednička. Projel jsem kolem rozlehlýho kempu Marine Corps. Vojáci jsou tu v plné polní, jakoby se právě vrátili z pochoďáku. Vůbec jim nezávidím. I strejda Láďa, veterán z Korejský války, byl u zdejších mariňáků. Podle jeho vyprávění, výcvik nebyla žádná procházka růžovým sadem. Nácvik vylodění na pobřeží u San Diega v Kalifornii nebo kopání zákopů ve výhni Mohavský pouště. „Naložili nás na lodě, vodvezli na moře a když zjistili, že tam už nestačíme, vyhodili nás z lodi", vyprávěl. „Těm nejvyšším koukala jenom hlava. A ruce nahoře, s kvérem. V plný polní. Já musel ještě kus plavat, než jsem stačil, s flintou nad vodou. Měřili nám čas. A na břehu ještě střílet a píchat do terčů. Pak se ještě vyhrabat do toho vysokýho břehu. Když sme tam vylezli, nechali nás chvíli vodpočinout a znova do lodí. Za dopoledne dvakrát. A vodpoledne zase. Celej měsíc. A pak poušť. Za dopoledne se zakopat, před vobědem to zaházet a po vobědě znova. V tom hicu. Některý kluci brečeli, že už to nevydrží. Já se jim smál". „Blbouni", říkal jsem jim, „tady se aspoň najíte a večer máte volno, můžete za holkama". Většina chodila na vycházku v civilu, já nikdy. Když lidi viděli, že máš vojenský hadry, platili za tebe sami. Měli nás vojáky moc rádi. Věděli, že je chráníme, bojujeme za ně. A holky tady byli po uniformě jako blázni."
„Co je tohle proti přežívání v uprchlických lágrech v Německu a v Itálii", sem jim říkal. „Kolikrát jsem měl jenom jedno jídlo denně. To bylo v Itálii. V Německu nás chránili a krmili Američani, UNRA. Nebejt jich, tak nás Němci pozabíjeli. Nemohli nám vodpustit, že sme je vyhnali ze Sudet. Když přišlo jaro a začalo teplo, ustřih´ sem si nohavice a udělal si šortky, jako měli Američani. Hned druhej tejden bylo zase zima a trvalo to celej měsíc, než se to teplo vrátilo. A já jenom v šortkách. Jiný kalhoty sem neměl. Pochopitelně, nohavice sem zahodil a když se po nich sháněl, byly vodpadky už dávno pryč.V Itálii jsme vobcházeli místní sedláky, jestli něco nepotřebujou. Za jídlo.
Jó, takhle na to vojančení tady Láďa tenkrát vzpomínal. O horách neříkal nic. Myslím, že v těch 7000 ft to tu taky nebude žádnej med. Holt, časy se změnily. Není se čemu divit. Námořní pěchotu potkáš po celým světě. Ve všech válkách, ve kterých se kdy Amerika angažovala. Ve všech klimatických pásmech i nadmořských výškách. Dneska musí být připravený na kde co. Jen mně ta vzpomínka na Láďu prolítla hlavou a ani ne za sto metrů už čeká ostrá zatáčka. Kára v náklonu 26%. Očekávané stoupání je tu. Kdyby zapršelo a z toho jemnýho písku na silnici se udělalo bláto, tak vopravdu nevím. Takhle ten asi půlkilometrovej úsek kára vyjela na jedničku na jedničku. V těch ostrých protisměrných zatáčkách si s předním náhonem vopravdu mákla. Při rozjíždění za každou z nich, strmě vzhůru.
Začátek jedenácté míle nabízí odpočinek. Využívám toho a zajíždím na vyhlídku. Už cestou jsem koukal, jestli tu není někde vhodný místo na přenocování. Tahle vista by šla. Je tu WC, ale nemám moc dobrej pocit z té výšky a z toho větru. V noci tu bude určitě nejmíň nula. Do průsmyku Sonora 9643 ft už to nebude moc daleko. Vyhlídka bude tak kolem 8000 stop, řekněme 2400 m n.m. K večeru jedu přece jenom dál. Nemám tak dobrej spacák. Ještě sedm mil a další dva pořádný stoupáky a jsem v nejvyšším bodě týhle highway. Průsmyk je po stranách ještě pořád obloženej sněhem. Evidentně nebude otevřenej moc dlouho. Za chvíli sjíždím dolů. Přede mnou se otvírají pěkný výhledy na bílý skalní štíty s věčným sněhem v úžlabinách. Občas pomáhám jedničce přerušovaně brzdama, když už otáčkoměr ukazuje nebezpečný hodnoty. Co nejmíň, jak jen to jde. I tak jsou brzdy za chvilku už pěkně cítit. Docela nebezpečná věc, kdyby se s nima teď něco stalo. Radši na to ani nemyslím, protože ta ruční by byla jen pro smích. Potkávám skupinku motorkářů. Jedou to opačným směrem. Ze západu na východ je ten kopec o něco mírnější. Možná to bude jenom dvacet procent. Jestli ale mají namířeno přes Pass na druhou stranu, tak jim k tomu sjíždění padáku se sklonem 26% přeju dobrý brzdy. Jestlipak to má taková motorka z takovýho kopce na brždění lepší, napadá mě.
Je nejvyšší čas najít vhodný místo na spaní. Čím budu níž, tím to bude obtížnější. Všude je to totiž, jak je tu zvykem, něčí. Deset mil pod průsmykem začínají první kempy. Nakouknu do jednoho, ale za těch 17 dolarů v Kennedy Meadows by musel bejt nejmíň zlatej nebo s dámskou obsluhou aspoň nahoře bez. Jsou blázni? Za místo na pouhý přespání v káře. Jen minu třetí kemp, tak 200 metrů za ním, na druhý straně, je za jemnou vyvýšeninou v lese zašitej plácek. Pro mě jako stvořenej. Po míli dvou se k němu vracím. Zajíždím co nejdál a když si to kontroluju ze silnice, není sem vůbec vidět. Paráda. Hned si to místo zanáším do mapy. Pro příště, kdybych se sem ještě někdy zatoulal. Je to starej lom, občas teď využívanej jako skládka. Dnes večer sem doufám už nikdo nic neodloží. Odhadem jsem tak 6300´ vysoko, těsně pod hranicí 2000 m n.m. Tady už v noci mrznout snad nebude. Spokojeně usínám, schovanej za stromy, chráněnej z jedný strany vysokou skalní stěnou před vlezlým měsícem. Je téměř už v úplňku. Kdo nezažil spaní pod širákem, v otevřený krajině, netuší, jak nepříjemnej dokáže být svit byť i malýho srpku měsíce za bezmračný noci. Takže, postavit káru večer správným směrem, s ohledem na noční dráhu Měsíce, je věc naprosto zásadní. Několik dní spaní v přírodě vám tak o praktické astronomii řekne víc, než půl roku teorie ve škole.
Ráno v půl osmý vyjíždím. Je sice chladno, ale nemrzne. Na hliníkovou fólii přes spacák tak v noci nedošlo. Musí tu být všude spousta vysoké zvěře. Za šera se kolem mě potulovalo několik dospělých pasoucích se kusů, téměř na dosah. Hlavně, že nezašel můj tolik oblíbenej medvěd. V půlce června už bude vzhůru a v týhle výšce by tu klidně pobíhat moh´. Courám se, hledám vhodný místo na breakfast. Kručení v břiše je čím dál tím větší. Silnice je tu dost úzká, všude plná čára, samý zákruty. A na jediným tady rovným úseku, někde uprostřed, koutkem oka zahlídnu na okraji silnice válet se pořádnej kafáč. Byl to mžik, ale rozhoduju se bleskově a šlapu na brzdu. Možná jsem se přehlíd´, ale kdyby ne. Rychle zpátečka, než něco pojede. Je to fakt hrneček. Mám to akorát. Než znovu nasednu, už se v zatáčce za mnou objevuje kára. A ta se necourá.
Za necelou míli se na levé straně objevuje v lese místo na piknik. Naprosto nečekaně, na mapě nic takovýho nebylo. Je to tu přichystaný hlavně pro rybáře. Kolem teče pěkná pstruhová řeka, je tu i lávka a taky nějaká bronzová deska na břehu. Informuje pocestné, že je tohle místo věnovaný na památku někomu váženýmu u zdejších lidí. Hned mně napadlo, že tady buď nemají žádný sběrače barevných kovů a nebo tu žádný barevný kovy nevykupujou. Protože, podobných bronzových desek je tu všude hafo a odmontovat je by nedalo určitě žádnou práci. Leda, že by tu měli k těmhle věcem lidi větší úctu, než v Český kotlině a nebo odpovídající tresty. Pro šmejdy, co jim není nic svatý.
Obsazuju nejvhodnější flek - napůl stín a napůl slunce. Zatím je to slunce milý, pořád je ještě chladno. Ještě jsem vysoko, nejmíň jako Šumava. Za hodinu už tu bude na slunci ale pěknej pařák. Vybaluju vařič, nádobí, galon vody a bednu s jídlem. Konečně dochází na prohlídku kafáče.
Je ÚŽASNEJ. velikej, objem 20 OZ - skoro šest deci, s dvojitou stěnou - něco jako termoska. Za to velký ucho se příjemně drží a navíc je i parádně lehkej, z takový podivný černý metalízový umělý hmoty, co určitě vynalezli minimálně kvůli vesmírným letům. A aby to nebylo málo, dno je podlepený měkkou protiskluzovou gumou. Ovšem, ta největší pecka je na závěr - na dně má nápis : made in the USA! Dneska, kdy je všechno z Číny - a to i indiánský suvenýry - je to obzvlášť cenná rarita, vyrobeno v USA. Pamatuju si, že jsem ho tu už u někoho viděl. Ten chlápek z něj tenkrát pil studený pivo a podle tetování vypadal na to, že může klidně mít na zádech ten vše říkající nápis - Hell´s Angel. Ale, v obchodě jsem nic podobnýho nezahlíd´.
Já z něj budu pít kafe. Ta jeho termo vlastnost, udržet dlouho stálou teplotu, je k nezaplacení. Pořád tu všude fouká vítr a tak v normálním hrnečku, pokud se právě nenacházíte na rozpálený poušti, nic horkýho dlouho nevydrží.
Nalezenýmu hrnečku jsem věnoval první dávku vařící vody a hned potom ho tou druhou vyzkoušel. Přidal jsem jen pár lžiček granulí kafe. I když teplo se tomu tady po ránu pořád ještě nedalo říkat ani náhodou a příprava snídaně mně zabrala ještě nějakou chvíli, když došlo na kafe, stejně jsem se málem opařil. Tady v lese holt vítr nefouká. Morning Brew, pokud jde o pití mimo jízdu, tak definitivně na tomto výletě dostal přednost před hrnkem dosavadním, též nalezencem z minulých výletů. Ale, dosud používaný mug jsem nezatratil. Je sice menší, ale jeho předností i nadále zůstala možnost uchycení ve stojánku pod palubní deskou a tedy popíjení kávy i za jízdy.
Sedím a do klávesnice vyťukávám předešlá písmena. Morning Brew stojí opodál, ještě z poloviny plný horkýho Nescafe. Mám rád velké hrnky. Mám rád věci, které jsem kdy našel. A ty, které se dají používat, obzvlášť. Někdo by se z hrnečku po někom cizím nikdy nenapil. Mně to nevadí. Sem prostě divnej.
Naopak, ta jeho patina je pro mě cenná. Říká, že někomu dobře sloužil a byl často používanej. Je z něho cítit ta člověčina a to já miluju. Stejně, jako starý věci a starý lidi. Protože už mají něco za sebou, něco prožili.
Sbírám takový originální suvenýry z cest. Některé jsou bizarní, ztřeštěné. Třeba penis z pustých studených plání Yukonu nebo kovbojská bota z vyprahlé prérie v Texasu. A jiné jsou zas praktické. Jako ty hrnečky nebo spona do vlasů nebo kempinkový křesílko, který, jak se nakonec ukázalo, nebylo tak úplně zadara, jak se zprvu zdálo býti. Ke všem mám přímo osobní vztah. Nevyměnil bych je za nic na světě. Patří už nerozlučně ke mně. Pojí nás spolu nejrůznější, pro mě vždycky ale nezapomenutelná místa i zážitky. Ale, o dalších nalezencích v mém vlastnictví, snad zase až někdy jindy.
PS: Ince se tímto omlouvám, pokud to čte. Teď vidím, že té omáčky kolem bylo asi moc.
Jenže, když já tak nerad mažu.
toulavej
Tady píšeš hlavně pro ženský.A většina z nich má určitě ráda právě tu omáčku...Jedna z věcí,který nás odlišují od chlapů...
Tak snad jen, že to je moc hezký, chytrý a pečlivě zpracovaný článek, jeden se něco dozví, zasní se, zacestuje v představách a pocítí i na dálku jedinečnou duši toho hrnečku, ke kterému máš vztah a před tím ho měl někdo jiný, a...
Omáčky kolem není moc, přesně jak píše Ivča - pro holky je to akorát.
Nooo, snad jenom dotázek - skutečně se někde válí volně penisy, jen se pro ně sehnout?
Ahoj
Ahoj toulavej, díky za článek toulavej a dobrou noc toulavej
To je zvláštní, taky jsem začala psát o hrníčku, úplně jinak a přitom podobně, no jestli to dotáhnu a seberu odvahu to poslat, tak věř, že podobnost je čistě náhodná. U nás mimochodem taky býval vanilkový puding vyklopený ne ze šálku, ale z kompotové mističky na talířek a politý jahodovým sirupem. A nebo byl v hrnku, dole piškoty, navrch zalitý sirupem. Babiččin puding Amyl, nevím jak ho dělala, ale chutnal jinak než ten co se vařil doma, byl hutnější. Žluté sáčky s fotografií rozesmáté tmavě blond slečny.
, moc mě to potěšilo a navíc to že jsem se trefila. Už dlouho jsem tu od Tebe nic nečetla, kde jsi asi byl? Neomlouvej se, ráda čtu Tvé články, jsou velmi osobité a dobrodružné. Už jsi zase v Čechách? Jinak...kdyz se neco stane po ceste s autem, tak doufat, ze to nebude velkej problem.Tedy opravitelnej. A nejlepsi jsou mechanici v Mexiku. Mala opravnicka,tri, ctyri kousky naradi a dokazou spravit vsechno. No dneska by to asi uz s tou elektronikou na novejch autech nezvadli...
Kamkoli tve oko dohledne....samej penis Na opravy určitě dojde ve vyprávění o mé cestě na Aljašku. Jestli to dopíšu a projde to kritickým zhodnocením Daniely :-) . . .
Ty to samozřejmě dopíšeš, samozřejmě to projde Danieliným sítem a samozřejmě to bude fajn.
Ráda si počkám
Ahoj ...přéééésně Moje často citovaná švédská sestra teď těsně před důchodem říká, že si v těchto věcech nerozumí s lidmi, se kterými nechodila do školy..myslí tím ty Švédy, se kterými žije 25 let a celou dobu to bylo fajn. Teď se jí to všechno nějak takhle vybavuje (poté, co ovdověla) a startuje si, jak říkáš, ty zasuté vzpomínky nějak fest. Chce domů
Naopak i lupusove forum jsem se snazila udelat aby se nemluvilo jenom o nemocech, ale o zivote vseobecne. Ja totiz na normalni lupusove forum nechodim,snad to nemomu pomaha ale mne by to hodilo zpatky do nemoci.
Ale byly to roky beznadeje, kdy se neco opravilo a zase dalsi polamalo. Jak mohu mluvit o svem zivote a vynechat tohle, co mne vlastne utvarelo? Prala bych si ty roky vymazat, ale bohuzel se to neda.. Zaroven si nejsem jista koho by zajimalo historie Yukonu, povidani o nasi rodine a tak...moji emigraci mam dopsanou, klidne ji sem hodim. A i zacatek Kanady, abyste vedeli jak to dopadlo vsechno.
A krive slovo neber vazne. Lidi jsou takovi i makovi...proste ber je s nadhledem.
Ale predevsim bych mela sem opravdu hodit konec romantickeho Tunisu a zacatek te Kanady co mam hotovou. No a uvidime jestli to bude ctive Vis emigrace je tezsi nez si clovek v tech dvaceti uvedomuje. Kdyz mi zemrela mama....a ja se to dovedela az za 14 dni, protoze nikdo se neodvazil mi ti napsat, to jsou proste veci,ktere se nikdy nezahoji. Ovsem....kdyz jsem odjizdela tak mi neco takoveho ani na mysl neprislo. Takze s dnesnima zkusenostma se ti vubec nedivim!
