Každý už někdy obdivoval ten nádherný barevný oblouk, zjevující po dešťových přeháňkách. Déšť ještě padá, sluneční paprsky prosvěcují dešťové kapky, v nichž se světlo láme, rozkládá a odráží. Pak, na opačné straně než je sluníčko, můžeme vidět duhu. Pohled na ni je úžasný, její barvy a tvar jsou okouzlující. Dovedli byste vysvětlit, jak tento barevný oblouk vzniká? Tuto otázku si lidé kladli celá staletí...
Už dávno lidé zjistili, že duhu mohou pozorovat pouze v případě, že stojí zády ke slunci, které ozařuje clonu deště nebo pozadí vodotrysku či vodopádu. Oblouk šesti barev, které jsou seřazeny jedna za druhou, je vlastně jakýsi světelný trik. I když se nám může zdát, že sluneční světlo nemá žádnou barvu, přesto je složené z mnoha barev.
Sluneční paprsek se láme na rozhraní vody a vzduchu, jednotlivé barvy jsou od sebe odděleny. Ty procházejí dešťovou kapkou a ven vycházejí jako nádherná duha. Záření různých barev při průchodu kapkou se koncentruje pod odlišnými úhly, a proto uvidíme ony soustředné barevné pásy.
Kapky deště ovšem nevisí nehybně ve vzduchu, ale rychle padají k zemi. Proto se jednotlivé kapky účastní formování obrazu duhy jen velmi krátinký okamžik. Ten okamžik, kdy směr od ní k pozorovateli svírá se směrem úhel blízký ke 42° . Na místo této kapky však přichází nové a nové. Tato směna se děje tak rychle, že ji oko pozorovatele nestačí zaznamenat. V důsledku toho vidíme duhu nehybnou...
Můžeme si vytvořit i malou "soukromou" duhu - stačí vzít za slunečního počasí hadici a stříkat vodu do vzduchu. Duhu lze mimo jiné spatřit nejen na nebi, ale například i v spršce kapek u vodopádů a fontán. Někdy se dokonce podaří vidět část nebo i celou duhu na trávě pokryté rosou. Není to však kruhová duha, ale má tvar široké hyperboly. Během dne se změní na elipsu, ale tento jev je možné pozorovat velmi zřídka.
Všimli jste si také, že ta pravá duha se obvykle objevuje k večeru? Je to dáno tím, že u nás převládá západní proudění vzduchu, a pokud se objeví při končícím dešti pás jasného nebe, přichází nejčastěji od západu, odkud Slunce navečer svítí. A ještě jedna zajímavost: duha může být vytvořena Měsícem stejně jako Sluncem. Mezi nezapomenutelné zážitky lze proto zařadit duhu, kterou můžeme vidět v noci. Měsíční duhy jsou však velmi slabé, s jemnějšími barvami a poměrně vzácné, neboť Měsíc dostatečně svítí jen v období úplňku.
Při pozorování ze zemského povrchu lze pozorovat duhu jen jako neúplný kruh. Celý duhový kruh by mohl být vidět z vysoké věže nebo letadla.
A nakonec ještě jedno - mnoho z tajemství duhy se podařilo objasnit Janu Markovi Marcimu (1595 - 1667).
Tento významný český fyzik popsal vznik duhy ve svém díle „Thaumantias, aneb Spis o Nebeském oblouku, přirozené podstatě jeho barev, vzniku a příčinách" z roku 1648.
A co si o duze myslelo lidstvo dříve?
Všechny vyspělejší národy nalezly pro vznik duhy nějaké vysvětlení. V řecké mytologii měla svou bohyni Iris a zároveň působila jako posel bohů. Australští domorodci se domnívali, že duha je syn deště, který svým obloukem chrání otce před pádem na zem. Věřili proto, že duhu je třeba odehnat, aby nezpůsobila sucho. Bible zas líčí tento úkaz jako znamení soucitu, kterým bůh ubezpečuje člověka, že navzdory dešti se neblíží podobná katastrofa, jako byla potopa v době Noemově. Keltská mytologie také považovala duhu za šťastné znamení. Věřili, že na konci duhy je zakopaný hliněný hrnec plný zlata. Naopak Karenové z Barmy si myslí, že duha je nebezpečný démon, který požírá děti. Také afričtí Zulové se duhy bojí, neboť ji spojují s obávanými hady.
Jo, teď je kolem zatím jen šedivo a smog
