Moje první a naštěstí zatím poslední dopravní nehoda se mi stala v roce 1990 a málem jsem se kvůli ní rozvedla:-) V Brně se konala po desítkách let světová výstava psů. Holčičku jsme večer u našich vyměnili za škodovku a ráno hurá do Brna. Tam samozřejmě řídil muž, výstavu jsme si užili a zpátky nespěchali, protože malá byla u našich na víkend a my si pro ni jeli až na nedělní oběd.
Tak jsme se zastavili na zpáteční cestě v Průhonicích na večeři. Místo na parkovišti jsme našli až vzadu. Škodovka se krásně vyjímala v řadě pro nás tehdy velmi luxusních Oplů, VW, BMW apod. Večeře skvělá, krásně jsme si popovídali, odpočinuli a dostali výborný nápad, že řidič si dá po jídle pivo a já dojedu domů, pomalu, podle jeho navigace. Na parkoviště jsme přišli po desáté večer, tma, nikde nikdo. Nastartovala jsem a místo abych já blbka normálně vyjela dopředu a v široké části parkoviště se pomalu otočila, tak jsem se rozhodla vycouvat ven, až na spojovačku k dálnici. Couvala jsem otočená dozadu a najednou se mi ta silnice zdála děsivě blízko. Chtěla jsem zabrzdit, zastavit a předat volant aspoň na tu otočku. Místo toho jsem šlápla na plyn. V panice, že vyletím ven do provozu mezi auta, jsem strhla volant doprava. A zastavila jsem o zánovního vínově červeného VW. Našim tažným zařízením jsem ho rozpárala na boku, vpáčila blatník a nějak přitom ještě utrhla zrcátko. Jeho...
My vyvázli se zkřiveným tažným zařízením a lehoulince zmáčklým blatníkem. Po nárazu ticho. V první vteřině se mi chtělo utýct, ujet, zakřičet honem, přesedni si, odjedeme. Nikdo nás neviděl, neslyšel. Vzápětí jsem se zastyděla, pak rozbrečela, pak rozklepala strachy že budeme platit rozbitého VW, že nás to zruinuje, protože si budeme muset půjčit, no hrůza. Brada mi vibrovala, zuby drkotaly, nos opuchlej, z očí vodopád, z nosu nudle. Říkám co budeme dělat, to musíme zavolat policajty a to auto bude určitě některého toho cizince z hospody, to musíme zjistit čí to je a nějak se s ním dohodnout. A v tu chvíli drahý můj pronesl památnou větu: No můžeš za to ty, tak si to zařiď. Byla jsem v šoku, nikdy předtím a naštěstí ani potom mě ve štychu nenechal, ale tehdy ano a já 22letá ubrečená volala dálniční policii a pak šla do hospody hledat majitele auta. Tam jsem požádala o pomoc vrchního, popsala auto jako Opla, vrchní zbledl a pravil Ježíši, to bude toho Němce. Šli jsme za ním a ten málem dostal infartk, vstal, zbunátněl a řval Mein Opel? Mein Opel???
Pak vyběhl ven a vrátil se po infarktu, ale s úlevou, že to nebyl Mein Opel, ale něčí VW. Nato se vztyčil mladý pár patřící k tomu VW a pak už to šlo jako po másle. Byli to mladí manželé, turisté z Velké Británie, kteří jako tehdy mnozí přijeli projet po pádu železné opony Střední a Východní Evropu. Přiletěli do Rakouska, tam si vzali auto z půjčovny a vyrazili. V Průhonicích byli na večeři a nocleh, byli na konci svého okruhu Maďarsko, Polsko, Československo, NDR a na počátku cesty zpět do Rakouska. První šok měli z toho, že jsme neutekli a přihlásili se dobrovolně k nehodě. Druhý, že se domluvíme anglicky a že počkáme na policii a podepíšeme protokol. Třetí, že za to nic, ale opravdu NIC nebudeme chtít. Tolikrát je během jejich putování okradli, ošidili, poškodili, že nemohli uvěřit svému štěstí. Jediné, co potřebovali, byl podepsaný protokol policie pro půjčovnu, jako důkaz, že nehodu nezavinili oni, ale my.
Dálniční policie byla taky dobrá. Nejdříve mi sice přivodili hnedle astmatický záchvat, když se mě zeptali Máte tam nějakej smrťák, mladá pani? Uvědomila jsem si, že u toho auta nebo v autě mohl někdo stát a já ho mohla zabít, takže další záchvat pláče, nudlí a kašle, pak vysvětlení že žádnej smrťák. Dnes vím, že jsem měla smrťák hlásit, byli by tam cobydup, takhle jsme čekali skoro 3 hodiny. Ale byli shovívaví, dostala jsem blokovou pokutu 100 Kč v pěti bločcích á 20 Kč. Ani dýchat do balonku jsem nemusela, nevím jestli za to mohlo jejich slitování nad mým mládím, nebo ti Angličani, ale tak hodné policajty jsem jindy nezažila.
Dlouhé čekání na policii bylo nakonec příjemné. Mladá lady mě pozvala na čaj s nějakou povzbuzující meducínou a střídavě mě tišila v mém mírně hysterickém žalu, asi mě považovala za chuděrku děvečku ze starého světa. Mně se však ulevilo, že jsme se vyhnuli bankrotu, takže mi mohlo začít docházet, že se na mne drahý můj vyprd a zachoval se jako nechlap.
Mezitím jsme si povídaly, ukazovaly si fotky z peněženek. Nad fotkou naší dvouleté si málem utrhla hlasivky a já s úžasem zjistila, že je tak stará jako můj muž, čili na dítě tehdy pro mě strašlivých 33. Přemítala jsem co je lepší, hysterie bez dětí a s cestováním, nebo hysterie z nabourané škodovky se spícím broukem u našic v postýlce. Meducína v čaji zabírala, sbírala jsem svoji angličtinu a dumala, jak zní anglický ekvivalent "máme malou, jinak lautr hov*o" a "ten zmetek se na mě vykašlal a nechal mě to vylízat až do dna".
Paní - relativita času, tehdy pro mě paní, dnes by to byla dívka - asi zpozorovala mé rudnoucí líce, tak jsme se šly projít na čerstvý vzduch na parkoviště mezi auta a výfukové plyny z dálnice. Tam jsme našli oba chlapáky, kteří překonávali jazykovou bariéru Angličanovo placatkou. Ochotný čumil z houfu, co se vyrojil z hospody, protože tam to chcípalo ale u nás to žilo, podal chlapákům kus klády. Tou vypáčili vpáčený blatník a pak začali "vyklepávat" rozpáraný bok. Adrenalin mezitím stoupl i vrchnímu, asi že se zbavil protivného Němce MeinOpela, dotáhl lepicí pásku a tou bravurně přikurtoval uražené boční zrcátko. Auto bylo po odpáčení blatníku pojízdné. Vrchní dodal tip na automechanika, co dá druhý den auto trochu do pucu aby s ním mohli dojet do půjčovny. Angličané byli nadšení, jak to všechno nádherně dopadlo a proběhlo. My byli nadšení, že nepůjdeme do basy ani pro úvěr na jejich auto a že to všechno tedy dobře dopadlo a proběhlo. Endorfiny nám všem stříkaly z uší, takže jsme dostali ještě pozvání na mejdan. Pravda, řídit jsme nemohli ani jeden.
A tak jsme se po vzrušujícím zážitku dostavili k rodičům na oběd a pro dítě, auto decentně natočené zmáčklou stranou od domu. Máma byla celá zelená, táta na ni práskl, že celý víkend nespala, že jí bylo jasné, že JÁ budu chtít řídit, že on SE JAKO VŽDYCKY nechá ukecat a půjčí mi to, a že ještě ŠTĚSTÍ, ŽE JEL SE MNOU (původně měl být v práci a já byla odhodlaná jet sama), jinak bych sebe nebo někoho určitě zabila.
Tohle selhání jsem mu dávala tedy pěkně dlouho sežrat a on to narozdíl od jiných sežrávacích pokusů přijímal s výrazem provinilého hafana. Musel se hodně, hodně, hodně snažit, abych odpustila, dozvěděl se, že když mě nechá na holičkách kvůli TAKOVÉ BLBINĚ (však o nic nešlo, né?), tak co bude dělat až se stane opravdový průser, že to se radši hned, ale hned rozvedeme, protože s někým takový nebudu, to abych se bála, až si zlomím nohu, že budu nocovat na chodníku, protože nemáme výtah...Hezky si užil, chudák.
Dodneška si to pamatujeme, je to oblíbená historka k lepšímu a mezi námi stačí v principiálně podobné situaci říct "Hele, Průhonice?" ...zabírá to okamžitě na oba :-)))
bb
A je to moc hezky napsaný!! Koukám, že máme na Kudlance další prima autorku!!
No mohl jsem se na ni zlobit? Ráno jsem ji zavolal a řekl jí, že za to, že mi tam nechala ten lístek, že se přiznala, si tu rýhu na dveřích vyklepnu, vykytuji a nastříkám sám. Kdyby mi tam nenechala ten papírek, byl bych jako MeinOpel.
Kecy o rovnoprávnosti moc nevedu, viz o něco níže Legrace na place - já tak žiju, tak to moc neřeším. Ale naopak myslím, že i při naprosté rovnoprávnosti má být chlap chlap a žena žena, ne chlapoženská, ženochlap. No a v duchu tohodle prostě čekám, že v určitých situacích se chlap zachová trošku jako rytíř a řekne Počkej, nebreč, žádná trága, nikomu se nic nestalo - pojď, zařídíme to, to bude dobrý. Bylo mi necelých 22, papíry jsem měla asi 3 měsíce, jemu bylo 33 a řídil 15 let, tak asi jsem potřebovala to rameno na opření, v tu chvíli :-)
a pak, Krakonoš, ber taky v úvahu mírnou literární nadsázku, hm? my tu historku bereme jako rodinný fejeton a zrovna tak mi jely prsty po klávesnici
a na pevnou linku jsme čekali dalších 5 letS poslední větou naprostý, smutný souhlas.
Nechtělo by to pauzu? (viz tvůj př. listopad 06, 2008 12:15)
Přidávám
, aby ti bylo jasný, že to je laskavá votázka bez antipatie k tvý vosobě .ze života - umíte opravdu psát - klobouk dolů....
moc se mi to líbilo, jste "svá" a sympatická......
nebo jsem měla vlčí mlhu, ale já jsem si i dneska jista, že to byl Krakonoš :-)
ok, už věřím, že má dobrého zubaře, pro příště můžeš ubrat zubících se hlav
jinak případné antipatie jsou mi jedno, jen by se neměly promítat do diskuze, ta pak ztrácí smysl
tohle byla jen taková náhlá dvacetiminutovka, rozběh vzpomínek a prstů :-)
