Jsem přesvědčená, že "tohle" ještě na kudlance nebylo. Poctivě jsem hledala (tedy, skoropoctivě). Ale pokud to bylo, věřím, že si tuhle nádherně jarně depresivní skuhránku přečtete i v té dnešní nechutně zimní a depresivně předvánoční době. :-))). (A co teprve autorka, která tím "vstoupí do vody, která utekla už před čtyřmi léty...")
Bylo mi trošku přes třicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje.
Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník a po měsíci v kómatu odejdu a zbudou po mně veselé siroty, tesknící pes a spokojený manžel, nebo že mě na procházce píchne neznámý hmyz, a já zemřu tiše a statečně v krutých bolestech na otravu krve a nebo jak se na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou stanu obětí dopravní nehody a jako umírající ještě stačím tomu řidiči říct, že jel na červenou, že je to jeho vina a jestli s tím svědomím bude umět dál žít a tak podobně.
Někdy mi při těch představách vhrkly slzy do očí a začala jsem v duchu nenávidět všechny lidi kolem, neboť patřili ke skupině všech potencionálních řidičů, kteří mě mohli srazit, zedníků na lešení, kterým právě mohlo vypadnout kladivo a trefit mě do hlavy - a jiných vrahounů. Prostě byla jsem nešťastná a neustále ubrečená. Ze všech těch skvělých kamarádek a kamarádů, kteří mi v těžkých chvilkách brečeli na rameni a já jim naslouchala a radila a pomáhala, se stal ohrožený druh vymírající na všech frontách. Byla jsem tu pro ně když oni potřebovali a ujišťovali mě, že se na ně mohu spolehnout a že mi to kdykoliv oplatí. Prd oplatí. Teď, když jsem byla v depresích a bez vyhlídky na lepší zítřky já, se rozprchli do všech stran jak hejno holubů, když mezi ně hodíš kámen. Jéžišmarjá, a já zase byla na celý ten život sama!
Tahle skutečnost mě rozbrečela ještě víc.
Taky mě napadlo, že zřejmě nebude vše v pořádku ani s mým manželstvím. Došlo mi, že téměř roční absence sexu mezi námi se asi nedá vysvětlovat jeho únavou z práce. Zvlášť, když muž vstával až po deváté, když já už měla jedno kolo za sebou, a domů z práce se vracíval dřív než já. Trápila jsem se a trápila jsem se a jedinou útěchou v této situaci mi byla slova mé kolegyně: Když se ženská trápí, tak z těch nervů začne hubnout. Ona když měla problémy s manželem, tak shodila deset kilo během měsíce.
Ovšem ani mé rifle nechtěly brát tuto skutečnost v úvahu a místo, abych musela stále více utahovat opasek, tak se nějak záhadně zmenšovaly a obepínaly má stehna a zadeček jak lačné mužské ruce. Přímou úměrou se zadečkem mi narostla i prsa, až jsem dosáhla stejné velikosti jako v době, kdy jsem statečně kojila své nenasytné děti. Kabátky a košile se vzdouvaly, knoflíčky se trhaly a tělo se tlačilo ven. Zatímco mužská část populace se o mě vyjadřovala jako o ženské - krev a mlíko, správně vyvinuté, kolegyně v práci mě závistivě nazývaly tlustoprdkou a neopomenuly se mě při každé příležitosti zeptat, kolik kilo jsem to vlastně přibrala a jak mi to teď sluší a že se musím mít asi moc dobře. Uzemnila jsem je vždy velikostí své nové podprsenky a zmínkou o nějakém krému na zvětšení poprsí, jak je drahý a jak za to ostatní ženské musí platit, aby jim ty jejich bobule narostly do velikosti meruněk.
Jednou k ránu jsem byla v takovém zvláštním polovědomí - polospánku. Zase jsem měla jednu z těch svých nálad, kdy jsem přemýšlela o tom, jak moc by pozůstalí truchlili nad mou smrtí. Představa manžela, vybírajícího rakev v pohřební službě, mě uspokojovala, zatímco jsem šťastně brečela a v duchu vybírala vhodnou hudbu. Pak se mi před očima mihla scéna, která mě rozbrečela daleko nešťastněji. Mé tělo oblekli do mých jediných černých šatů (na hrudi se mi odporně rozepínaly knoflíčky), rakev uchopili čtyři silní chlapi a odnášeli ji do obřadní síně. Najednou bum, prásk a pomóc, dno rakve nevydrželo mou váhu a mé tělesné ostatky se propadly na zem. Děti plakaly, manžel se smál, až mu slzy tekly a tchýně všem opakovala: Já to říkala, já to tušila, ta ženská se mi od samého začátku nelíbila. Vždycky udělala nějakou ostudu, to je strašné, ani po smrti si nedá pokoj!
Abych vyhnala z hlavy obraz své milované tchýně, vstala jsem a šla vyvenčit psa. Bylo hodně brzy ráno, jaro se probojovávalo posledními záchvěvy zimy ke své vládě, slunce vycházelo a malovalo na oblohu krásné červánky. Vzduch byl mrazivý, cítila jsem, jak se mé tváře mění do podoby rajčete. Procházela jsem se po pěšině kolem vody, začínaly kvést zlaté deště a plané trnky, tráva byla tak sytě zelená, jak se umí zelenat jen na začátku jara a ptáci doslova křičeli nahlas, aby vytáhli ven z peřin oskara. Dítka - budoucí siroty ještě spaly, pes byl tím vším jarem taky tak omámen a horečnatě pobíhal mezi keři, krtičinci a myšími děrami a snažil se všechno označkovat, všechny krtince rozhrabat a očichat všechno nově vyrašené.
Zastavila jsem se na břehu, pozorovala kalnou a divokou vodu, jak teče dál a dál, aniž tuší kam a v tu chvíli jsem se rozhodla. Ano, přišel okamžik rozhodnutí, skočím dolů do vody o teplotě 4 stupně Celsia a ukončím to. Představa mé maličkosti, jak skočí do té ledové vody a při mé smůle se trefím do místa, kde nebude víc než po kolena a nateče mi do fungl nových botasek od Adidasu, mě vrátila do reality.
Sluníčko se prodíralo skrz mraky, probleskovalo mezi topoly a má dušička obrátila o stoosmdesát stupňů. Celé ráno mi připadalo skvostné, v duchu jsem si opakovala své oblíbené verše, dýchala jsem zhluboka a roztáčela všechny své čakry, šla jsem dál a dál a bylo mi krásně na duši, krásně odhodlaně a vítězně zároveň, těšila jsem se, jak vzbudím děti, nachystám jim snídani a začnu znovu žít. Zaplavená vlnou euforie a okouzlena červánky jsem se nedívala na cestu a bum, přehlédla jsem psem vyhrabanou díru a rozplácla se jak široká, tak dlouhá.
Místo smrtelné rány do hlavy, těžkého krvácení do mozku nebo zlomeného vazu jsem skončila jen s vymknutým kotníkem.
Vodoměrka
tohle je taky dobrý:
zemřu tiše a statečně v krutých bolestech na otravu krve
nevím nevím, jestli bych kruté bolesti při otravě krve snesla tiše až do smrti :-))
Moje slova, moje pocity :-)))
Ale - nemyslim si, že by jí mělo být 40, když jí před 4 roky bylo něco přes 30
moc pěkné historky :-)
"Ovšem ani mé rifle nechtěly brát tuto skutečnost v úvahu a místo, abych musela stále více utahovat opasek, tak se nějak záhadně zmenšovaly a obepínaly má stehna a zadeček jak lačné mužské ruce. Přímou úměrou se zadečkem..."
Já vím, že každá majitelka svůj zadek miluje, poplácává si ho denně před zrcadlem, až si může krk vykroutit a mnohdy ho nazývá i zdrobnělinkou. Avšak v duchu tohoto autorčina popisu není podstatné jméno "zadeček" zrovna vhodným a ekvivalentním výrazem pro stále rostoucí a rostoucí prdel. Nazývat věci pravými jmény je mnohem vhodnější a přispívá to i k větší představivosti čtenáře. A vůbec to nepopírá zákon o zachování hmoty. Jestliže se autorka sama sobě nelíbí, nenávidí své dočasně kypící tělo a hledá, jak by nejsnáze odešla z tohoto světa, nemůže přece o tom, co ji štve, co se nikam nevejde, mluvit zdrobněle. To je přece logické. Ona je na něj(NI) naštvaná, ona ho(JI) přímo nenávidí a proto mu(JÍ) nemůže říkat zadeček. To dá rozum!
Jinak je to moc hezky napsané a ten sen s rakví - nádhera... Vodoměrko, já Tě přímo vidím, jak padáš.
, moje tělo, moje pocity, moje slovo, jenom zadečku říkám prdel
Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že už jsem tohle povídání někdy četla. Možná ne na Kudlance, ale někde. Neposílala jsi ten článek ještě někdy někam ?
Nebo je moje skleróza už fakt tak pokročilá ?
No, každopádně jsem moc ráda, že to tu je dneska. Jo, jak vyšitý, super!
ale je to moc hezký počtení
Tak příště se zase pobav na můj účet, aby to bylo 1:1.
