A docela sobecky si je někdy připomínám, abych se sama uvnitř pohladila tou krásnou vzpomínkou, pokochala výjimečností oné chvíle a polaskala duši i srdce. Zrovna dnes jsem seděla nad šálkem čaje a přivolávala jsem je. A mám je v hlavě pořád, neblednou, zakládám si je do archívu a přivolávám si je - jen tak, pro radost. Tak jsem se rozhodla, že se o ně s vámi podělím, nebojím se, že tím ztratí cenu, naopak, pro mě zůstanou stále tak krásné a hřejivé, a užívat si je budu znovu a znovu.

     První vzpomínka je z Vysoké hole. Jeden z prvních výletů, kdy jsem se seznámila se svým medvídkem, nás zavedl do Jeseníků. Byl už sice podzim, u nás dole řádila inverze, ale Jeseníky nás přivítaly zářivě modrou oblohou a sluníčkem. Vyšlapali jsme nahoru na Vysokou holi, já tam byla prvně a moc ráda jsem se nechala vést na místo, kde se mi prý určitě bude líbit. A líbilo. Na vrcholu jsme zůstali stát, pod námi se prostíralo údolí a v okolí byly vidět další kopce. Měla jsem pocit, že jsem v nebi. Pod námi byly mraky jak nadýchaná šlehačková čepice, neměly konce a my stáli nad nimi a dívali se se zatajeným dechem na ten nekonečný oceán bílé pěny.

     Chvíli jsem nechtěla věřit, že jsou to mraky, vypadalo to jako načechraná zvlněná sněhová pláň, jako něco naprosto neskutečného, co jsem nikdy předtím neviděla. Můj medvídek nasadil na zrcadlovku dlouhé sklo, stoupl si za mě, přidržoval mi foťák a já se dívala jako dalekohledem na tu nádheru před námi. Ukazoval mi okolní vrcholy - tam je Praděd, ten useknutý jsou Dlouhé Stráně, přečerpávací nádrž vodní elektrárny, tam je Mravenečník a tam jsou Petrovy kameny... Stáli jsme tam, dotýkali jsme se jeden druhého, pomalu se točili na všechny strany a já se cítila skutečně jako v nebi. Okamžik nabitý magickou energií.

     Cítila jsem, že takhle by to asi mělo být, tomu se v knihách říká splynutí duší; byli jsme naladěni na stejnou vlnovou délku, vzduch kolem nás jiskřil a chvěl se, a já jsem si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Nakonec jsme udělali spoustu fotografií, zachytili mraky pod námi. Tak jsou prý vidět z letadla, když se letí nad nimi. Nikdy předtím jsem letadlem neletěla, teď jsem měla pocit, že letím a ten let nikdy neskončí. Bylo mi krásně na těle i na duši a najednou jsem věděla, že tak to má být, že tenhle člověk je ten pravý, že oba dva můžeme vidět jednu věc stejnýma očima.

     Další vzpomínka je z doby o něco pozdější. Ten stejný medvídek ležel vedle mě v posteli, svýma velkýma rukama hladil mé už trochu vystouplé bříško a tiše bručel nějaké tajemství tomu dosud neznámému obyvateli uvnitř. Potom si položil hlavu tam, kde předtím šeptal - a poslouchal, jak ten malý vetřelec uvnitř šplouchá. Najednou jsem ucítila první pořádný kopaneček, všechny ty pohyby předtím byly jen jako slabé pohlazení nebo šimrání, ale tenhle byl tedy mnohem citelnější, výraznější a úžasnější. „Ty jo," vykřikla jsem nadšením. „Kopla mě, teď přímo do ucha. Naše Hemžilka mě kopla," zajásal v tu chvíli medvídek a bylo to tu zas. Znovu ten pocit déjà vu, jako tenkrát na Vysoké holi, stejná energie, stejný pocit naprosté pohody a souznění, něco kolem nás obklopovalo a hřálo, hladilo a chvělo se.

     Znovu ten pocit i to přání, aby to nikdy neskončilo. Aby se zastavil čas. Aby ta chvíle zůstala věčná. Tak tohle je několik z těch okamžiků, kvůli kterým stojí za to žít. Každý z nás je máme někde uvnitř v sobě, schované a čekající, až si na ně vzpomeneme. Třeba ve chvíli, kdy nám není nejlépe, kdy jsme smutní a potřebujeme si něčím dobít baterky. Tak si je chraňme a hýčkejme, nedají se koupit, nedají se ukrást někomu jinému, a zabalme je do hedvábného papíru, ať se nám nepotlučou. Stojí za to.  

Tak co,

máte i vy nějaké podobné silné zážitky a vzpomínky,

co vás hřejí na srdíčku?

Sem s nimi...

Vodoměrka