… a taky léto, podzim, zima… Tento příběh se začal psát před necelými čtyřmi lety. Zrovna jsem se přistěhovala do roztomilé vesničky, kde bydlím dodnes, a po velmi těžkém rozchodu jsem měla nepřekonatelnou averzi na všechno s chromozomem Y. Byla jsem naštvaná na celý svět, zoufalá, bezmocná a neustále jsem si stěžovala na nepředstavitelnou nespravedlnost. Žehrala jsem božstvu, ve které nevěřím, aby mi konečně seslalo trošku štěstí, které ovšem pořád nepřicházelo.

I přes bubácký výraz jsem se pravidelně zúčastnila akcí pořádaných obcí, abych se plynule zařadila do koloritu vesnice. Že jedna z těchto akcí odstartuje o několik let později něco překrásného, to jsem tehdy netušila...

Vítání nového roku patří v mnoha kulturách ke stálým tradicím a ani u nás tomu není jinak.

Obec pořádala k této příležitosti večírek u jezera, kde se sešli obyvatelé vesnice, aby spolu opět přivítali nový rok a společně svorně doufali, že tento rok bude dozajista lepší než ten předchozí.

Neznaje místních tradic jsem postávala na krajíčku, v ruce drtila skleničku s Proseccem a strašně se mi chtělo brečet, protože jsem se cítila hrozně osamělá a zoufalá. Ve vesnici jsem byla nová, nikoho jsem neznala a hlavou probíhaly události posledních let, na které ani teď nerada vzpomínám.

Postávaje, jako hromádka neštěstí mi probíhalo hlavou: Proboha, co si to namlouvám? Čeho chci dosáhnout? Stojím tady, jako ohmataná trubka, nalívám se jednou skleničkou za druhou, nikdo se tu se mnou nebaví. Každý na mě vidí, že nosím smůlu už zdálky.

S tímto přesvědčením a trpíce samomluvou jsem se ještě více zaškaredila a v tu chvíli na nebi zhasly všechny hvězdičky.

Se sebemrskačským pocitem jsem již byla na odchodu, když do davu přišel bezmála dvoumetrový muž a mně nemohlo uniknout, že všechny hvězdičky se schovaly do jeho blankytných očí.

Jako jediný se mnou prohodil několik slov a já si řekla: No, nakonec to tady nebude tak špatné….

Čas plynul jako zběsilý a já si časem na ten přízrak s nejkrásnějšíma očima, jaké jsem kdy viděla, ani nevzpomněla.

Občas jsme na sebe narazili ve vesnici, ale většinou pouze z dálky, a tak jsme si vystačili pouze se zdvořilostním kývnutím ruky.

Než jsem se nadála, uplynuly čtyři roky.

Mezitím jsme potkala jiného muže, ale po třech letech jsme se vzájemně dohodli na přátelském rozchodu, a taktehdejší novoroční rozhovor s tím krasavcem se stal pouze hezkou vzpomínkou.

Až jednou….

Díky výhodné geografické poloze jaro zavítalo do naší vesničky o trošku dříve než kdekoliv jinde.

Probudivše se ze zimního spánku mi přišlo na mysli, že je nutné odklidit nashromážděné zimní odpadky hyzdící mou právě rozkvetlou terasu.

Třídírna odpadu se naštěstí nachází nedaleko, a tak jsem usoudila, že pěkná procházka probouzející se přírodou mi přijde vhod.

Před odchodem z domu jsem se jako vždycky zastavila před zrcadlem, abych ohodnotila moje zoufalé vzezření.

Mastné vlasy jsem uhladila do ještě mastnějšího koňského ohonu a červené pupínky na bradě dávaly oznamovat, že mě zanedlouho navštíví menstruační víla.

Růžové tepláky, růžovou bundu a růžové tenisky jsem zakryla ještě růžovější šálou, která mi zakrývala půlku obličeje, a s odevzdaným povzdechnutím jsem vyrazila k oné již zmíněné třídírně odpadu.

Cesta k cílovému místu vede přes louku, kterou dělí kamenitá a prašná cesta a také kolem kravína. To bylo snad jedinou zárukou, že v tuto denní hodinu dozajista nikoho nepotkám, a tak jsem svému vzhledu nechtěla věnovat tolik pozornosti, za kterou ani nestál.

Obtěžkaná dvěma taškami s prázdnými láhvemi od vína a plechovkami od kočičích konzerv jsem nenechávala nikoho na pochybách, že ta růžová hrošice je single.

Jakmile jsem dorazila k prašné cestě nedaleko kravína, s nelibostí jsem zaznamenala, že díky tajícímu alpskému sněhu vytvořila táhnoucí se bahnitou past. V rychlosti jsem mrkla na své nové tenisky z výprodeje a strategicky hledala jiné východisko.

Jediná přijatelná možnost byla vzít to přes louku, která byla méně bahnitým zlem. Již po pár metrech mi došlo, že jsem v pasti. Zelená travička sice nasála veškerou vláhu, ale krom toho mě čekalo ještě několik překážek.

S rukama nataženýma od těla a obtěžkána taškami jsem poskakovala tu po jedné, tu po druhé noze a nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že překračuji minové pole.

Ovšem skutečnost byla mnohem prozaičtější. Svým akrobatickým krokem jsem se umně vyhýbala kravincům.

V půli cesty mi ovšem nemohlo uniknout, že mě někdo pozoruje.

Můj novoroční přízrak postával nedaleko kravína, nohu zapřenou o balík slámy, opíraje se o vidle mě s pobavením pozoroval a jeho přenádherné oči se smály spolu s ním.

Hlavou mi proběhlo, že se mi osud opravdu vysmívá, když mi potenciální štěstí sešle na konec cestičky vydlážděné kravinci.

Čím víc jsem se blížila k mému potenciálnímu objektu touhy, tím víc se ve mně kumulovala trapnost.

Cinkající obsah tašky nehovořil zrovna v můj prospěch a za můj zanedbaný vzhled mi bylo tolik stydno, že mi přišlo na mysli, že by bylo efektivnější plácnout s sebou do bláta, zahrabat se půl metru pod zem a zakrýt se kravským výtrusem.

Rozhodně to nemohlo být horší než v dané chvíli.

Ale jeho oči se tak smály, a já neodolala jeho odzbrojujícímu úsměvu.

Když jsem přišla až k němu, odhodil vidle a mě napadlo, že mě asi velmi rád vidí.

Slovo dalo slovo a dali jsme se do řeči.

Jediným kazem na našem přátelském rozhovoru byl jeho snubní prstýnek, ale v rámci pudu sebezáchovy jsem jej prostě ignorovala.

Ono je to totiž tak, že v mém věku je to s muži, jako se švýcarskými parkovacími místy. Buď jsou obsazení, nebo pro postižené.

Ač ctím morální hodnoty, musím říct, že jeho společnost mi nebyla nepříjemná ani náhodou.

Ovšem ve výsledku to bylo tak, že to byl on, kdo vyhledával moji společnost. Scházeli jsme se stále častěji a náš tajný vztah brzy přerostl v ryzí a nefalšovanou lásku.

Jeho bezelstnost a bezstarostný náhled na řešení problému je velmi osvěžující. Nehledá problém tam, kde není, a i přesto, že nemá školy, je velmi bystrý a chápavý.

Nemohu s ním debatovat o složitých společenských tématech.

Ale dozvěděla jsem se mnoho o chovu krav nebo pěstování zeleniny.

Ve svém životě jsem potkala mnoho úspěšných a finančně nezávislých mužů. Také jsem potkala několik princů, ale v několika případech bych raději brala jejich koně.

A teď tady byl on.

Čestný muž s traktorem a vidlemi, který mě opravdu miluje i přes naše sociální a kulturní rozdíly.

Nezahrnuje mě nákladnými dárky, jako všichni před ním.

Kterak bych se někdy nadála, že největším a upřímným projevem lásky budou čerstvě vyorané brambory, jen tak mimochodem položené ve schránce, nebo bedna zrovna natrhaných švestek.

Největším projevem lásky se mi dostalo, když po mně pojmenoval krávu. Neopomněl ovšem zmínit, že příští rok z ní budou hamburgery.

Nemůžu se na něj zlobit za jeho netaktnost. On to jinak neumí. Ale je to snad nejupřímnější a nejbezelstnější člověk, jakého jsem kdy potkala.

Brzy budeme slavit první výročí.

Ač naše láska musí zůstat v tajnosti, říkám si, že to možná osud se mnou nemyslel tak zle, když mi seslal kousek slaměného štěstí na konec cestičky vydlážděné kravinci.

Vždy a všeho schopná

VERONIKA