Můj příběh, který vám tu pro zajímavost vypíšu, začal na podzim před deseti léty, kdy jsem spolu s mými kamarádkami, které stejně jako já rozhodly být au-pair v Anglii, vstoupila do povinného kurzu angličtiny. Pamatuju, jak jsem na té první hodině se představovala: „Jmenuji se Magda a jsem z České republiky", představila jsem se. „Já jsem Emilio a jsem z Malagy, Španělsko", vypadlo z nádherného kluka, který seděl vedle, „a jsem veterinář" dodal.. Čímž mě dostal, neboť mým velkým snem od dětství bylo se stát veterinářkou. Ale usoudila jsem, že na to je lepší být chlapem, a že možná v mém dalším životě to třeba vyjde. Postupem času jsem se začínala na angličtinu těšit víc a víc.

Jednou jsem mu ukázala fotky naší rodinné farmy a jeho prohlášení, že to by byl jeho sen, mě absolutně dostalo. Vymýšlela jsem různé plány, jak ho ulovit, nakonec přijal pozvání večírek do domu, kde jsem tu „ópérku“ dělala a bydlela. A tam se prolomily ledy, jestli se to tak dá říci o té první puse, kterou jsme si dali. Možná bych měla podotknout, že mě v té době bylo 26, pyšnila se titulem ing. a on byl o rok starší. Od té doby jsme spolu chodili. Ještě teď se musím smát nad našimi telefonáty, kdy jsem si s angličtinou pomáhala „rukama, nohama", i když mě u toho samozřejmě nemohl vidět.

Postupem času, když se blížil konec mého au-pair pobytu a já musela řešit, co dál, padlo rozhodnutí: vrátím se po prázdninách do Anglie, najdu si práci a bydlet budeme spolu s Emiliem. Když jsem pak už seděla ve zpátečním letadle z Prahy, moje jediná myšlenka byla: "Co tam budu vlastně dělat, a jak to asi všechno dopadne?"  Hlavně mě nejprve čekal výlet do Španělska, což pro mě jako holku z malé vesnice, která předtím nikde nebyla, bylo něco neskutečného.

Palmy, moře, exotika, zamilovanost... Asi si to každý dokáže představit.

Po návratu nastalo hledání práce ztížené tím, že jsem Češka a tím pádem potřebuji pracovní povolení. Ale - nevzdala jsem to, pracovala zdarma pro charitu, a taky na černo v jednom hotelu. A mezi tím se snažila hrát si na manželku. Už tenkrát jsem si ale měla všimnout, že já jsem ten, kdo víc ustupuje a pak i toho, že si Emilio zapisuje každou utracenou korunu. Byl to takový šetřílek, ale to zas není taková vada, že?

Nakonec bylo nutné něco proto, abych mohla v Anglii legálně zůstat, opravdu udělat. Varianty získání pracovního povolení nebo studia tam byly pro mě (hlavně finančně) nemožné. Zbylo to poslední, a to vzít si Emilia. Milovala jsem ho v té době, ano, myslím, že určitě ano. Nakonec tedy byla mini svatba, jen my a svědci. A já si našla už oficiální práci v hotelu a ještě jsem vařila v jedné malé hospůdce; a díky náhodě jsem se navíc stala překladatelkou pro české emigranty.

Tím pádem jsme se doma míjeli, ale mě to tehdy už ani tak moc nevadilo. Návštěvy Španělska už přestaly být tak vzrušující, a když jsme byli u nás v Čechách, byla jsem ráda za jeho věčné spací siesty. Tahle doba asi odstartovala všechno, co následovalo.

Po dalších letech jsme oba měli dost nevlídného anglického počasí i chování tamějších lidí a rozhodovali se, co dál. Čechy nebo Španělsko? Nakonec padla volba na naší krásnou zemičku, Emilio sám to upřednostňoval, už jen z hlediska pracovních příležitostí, které jsou v jeho domovině velice problematické. Dohodli jsme se proto, že já pojedu už v létě, měla jsem začít pracovat jako lektorka angličtiny v jedné jazykové škole. A on že za mnou dorazí na jaře roku dalšího. Bydlela jsem zatím u rodičů, spokojeně se učila učit a občasné telefony od manžela mi celkem stačily. Sháněla jsem pro nás bydlení, a nakonec pomocí mých rodičů jsme na hypotéku koupili renovovaný dům, kde bylo nutné ještě dokončit vnitřní úpravy a mohlo se stěhovat.

Můj otec tam dělal téměř všechno. Zdilo se, malovalo, uklízelo a pak, koncem srpna, jsme tam měli naší „první noc v novém domě“. Vím, že už v té době jsem necítila to, co bych asi cítit měla. Postupem času mi začaly čím dál víc vadit jeho odpovědi typu: "na tohle je dost času, to se udělá později, to teď není nutné…"  K lektorce angličtiny jsem se stala ještě učitelkou na zemědělské škole, což, jak se později ukázalo, se stalo mým vysněným povoláním. Emilio zatím učil angličtinu a později se zaučoval v jedné firmě, kde pak pracoval jako veterinář. Já ale doposud financovala režii domácnosti, splácela hypotéku a byla jakoby taková nepsaná dohoda, že velké věci bude kupovat on, protože měl hodně peněz našetřených. Nu, ale city se pomalu vytrácely, já měla plnou hlavu učení a mezi námi byl už stereotyp. Doma večeře, televize, on byl zvyklý chodit spát už v osm večer, protože potřeboval svých devět hodin. Nu, a nějaké milostné hrátky se stávaly spíše nutností, ale přiznám se, že mi to časem ani nijak nechybělo. Pořád jsem ale čekala, že se něco stane a že se zase zamilujeme a bude to stejné jako dřív.

Jednou jsem na něj čekala v autě, a když přicházel, problesklo mi hlavou: "Co já vlastně s tímhle člověkem dělám?"  

A stalo se. Platonicky jsem se zbláznila do kamaráda, a došla k závěru, že s tím vším musím něco dělat. Upozorňuju, že ten kamarád ani o ničem nevěděl!  Emilio mi mezitím začal kontrolovat mobil a četl e-maily s mojí nejlepší kamarádkou!!  A to byl asi vrchol všeho.

Tak jsem vyslovila slovo rozvod - přeci jen nebyly děti a podle mého názoru šlo už „jen" o rozdělení majetku.

Bylo to těžké, měli jsme dům a taky jsme spolu už byli celkem dlouho. Pro něj to byla rána, i proto, že ve Španělsku se nikdy nerozvádí ženská!  Ale jedině chlap! Jo, tomu jsem nemohla uvěřit.

Léto pak byla noční můra, věčné podezřívání (s tím kamarádem to bylo všechno opravdu jen na bázi kamarádství, to já si tehdy řekla, že bych mohla mít jiného… Jenže Emilio se dokonce snažil demonstrativně otrávit a sebezraňovat. Najednou jsem musela s ním také mít sex, protože „dokud jsi manželka, musíš plnit svoje povinnosti", byla jeho slova.  Ale – to už všechno bylo opravdu pozdě… Na jeho obranu musím říct, že mi nikdy nebyl nevěrný, choval se ke mně slušně - ale jak píšu, bylo to nakonec takové spolubydlení ... Alespoň já to už rozhodně tak brala.

Naštěstí v září odletěl do Španělska na plánovanou operaci.

A já měla klid na přípravu rozvodu.

Dohoda o majetku nebyla možná, nedaroval by mi ani halíř.

Termín byl na únor, psala jsem mu, aby do té doby přijel do Čech.

A přijel - jednou jsem večer jela z práce domů, a tam bylo světlo a Emilio uvnitř. Nečekaně. Zřejmě si myslel, že tam budou i cizí boty. Fakt, najednou byl proti rozvodu. První stání bylo odročeno, protože chtěl mít svého právníka. Bydlel zatím u svých kamarádů kdesi u Prahy, do našeho domu dojížděl občas a bez oznámení. Sám mi tajně sebral můj snubní prstýnek a pak se pobaveně koukal, jak ho všude hledám. Hrozil, že mi sebere i kočky! Později jsem zjistila, že mi mj. sebral moje diplomy z vysoké školy a všechna ostatní osvědčení, která jsem měla.

Druhý pokus o rozvod se už zdařil, byla uzavřena dohoda, že on si vezme všechno vybavení a ještě mu vyplatím peníze - do tří měsíců od rozvodu. Nu, nakonec to všechno vyšlo. Našla jsem si byt v místě práce, žiji si spokojeně se svým kocourem – kočku si vzal on - a jsem ráda, že je to všechno za mnou. Možná, kdybych tenkrát více mluvila o tom, co se mi v době manželství nelíbilo, dopadlo by to jinak. Ale nevím...

Nechci odradit nikoho od španělsko-českého soužití, u mě byl asi hlavní problém v tom, že „oni všechno mohou udělat zítra" a já to, bohužel, potřebuji už dnes. A pak taky hodně vadil ten ve Španělsku stále silný patriarchát. Ale – když o tom nyní tak uvažuju, vím, že jsme si měli ty první roky spolu víc užívat, a ne se k sobě chovat jako spolubydlící. To byl, myslím, hlavní důvod, proč naše tehdy velká láska později vyšuměla…

Teď tedy nemám žádný velký vztah, ale sama taky nejsem.

Zatím se nechci do něčeho vázat, a taky jsem si už zvykla na to, být pánem svého času.

MAGDALENA

Ale přeci jen bych se chtěla zeptat:

Udělala jsem větší chybu já, nebo on, co myslíte?