Tak zas něco cestovního, krutě cestovního. (Našla jsem v dávnověku Kudlanky vyprávění o jednom cestovatelském zážitku... Chybělo tam jediné: Nutnost posoudit, zda je plánovaná cesta pro cestovatele z
hlediska jeho stavu (fyzického i psychického) vůbec vhodná. Základem má být
podrobná konzultace a informace cestovatele o případných rizicích, a návod, jak může „tomu něčemu“ čelit úpravou svého chování a
aktivit.) TAKŽE - ČTĚTE: Už
si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem
to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před
autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v
mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela
geniální.
Občas se teď nevyhnu dědkovskejm povinnostem a musím jít hlídat. Jde o dva drobky, holčička 3,5 let a kluk 2 roky. Pravidelně chodíme na Gutovku u stanice metra Strašnická, což je nádhernej ohromnej dětskej areál, zřejmě vybudovanej z evropskejch dotací, za což Evropě výjimečně strašně děkuju.
Vyrazíme z domku na Solidaritě, směrem ke Gutovce, všechno bezva. Sice drobci seberou každej šmejd, co leží na cestě, ale jsou to děti, to už tak má bejt, žejo. Blížíme se už ovšem na dosah prvnímu stánku s pizzou. Voní to nádherně česnekem a vnučka spustí: "Dědo Pepo, ci picu".
Já, jako zkušenej čtenář všech možných pedagogicko-psychologických porad, samozřejmě vím, že s dítětem nutno jednat jako s rovnocenným partnerem! Kdepak zákazy a příkazy!!! Dítě chápe a je přímo zločin, nevysvětlovat. Tupě zakazovat, to dělají jen blbci! A tak začnu trpělivě, že maminka nechtěla, abych vám kupoval picu, minule jsi měla průjem a jistě zase nechceš mít průjem, koupíme každýmu loupák, ten je přece výbornej....
A ta šmudla mě naprosto chápe!!! Nespustí z moudrýho dědka ty svý nádherný modrý kukadla, pokyvuje hlavičkou a já si říkám: "Jo, to je vono, takhle se to s dětma musí! Kdepak zákazy.“. Dokončím svůj skvělej výchovnej monolog, ona konečně aspoň tím krásným očičkem mrkne, a zcela klidně prohlásí: "Dědo Pepo, ci picu."
Na což dědek prohlásí: "hovno picu, bude loupák a už nevotravuj".
A ona odvětí: "Ano dědo Pepo, ci loupák".
A pak, že se s dětma nedá inteligentně domluvit. A tak už celkem v klidu, cestou pohazujíce kousky loupáků holubům, dojdeme podchodem na Gutovku. Tam je to fakt bezva. Spousta pískovišť, prolejzaček, kolotočů, houpaček, opičích drah a spousta vodních mašin, který skutečně fungujou. Archimedův šroub, stavidla, čerpadla, moc fajn..
.
Tak jdeme, malej si cosi brouká, nerozumím. Po chvíli mě ta čtyřletá zatahá za rukáv a říká: "Dědo Pepo, on ti říká, že má bobek". Tak to mě poleje hrůza a děs! Ale jasně, pleny na výměnu mám, takže začneme. Nejdřív bundička, to není problém, ta je jen na tři sucháče, jenže pak zjistím, že pod sucháčema je ještě zip. Ale dobrý. Pak následuje stahování kalhotek, ale ty svině nejdou a nejdou. Teprve za chvíli zjistím, že to nejsou obyč kalhoty ale lacláče, takže nutno sundat ještě mikinu, pak rozepnout lacláče... a pak už jsme konečně u TOHO.
Smrdí to příšerně, a po chvíli vybalování to mám i na rukách, na bundě i na kalhotách, ale zaplať bůh, už je utřeno! Teď už jen novou plenku. Zvednu mu prdel, podložim plenku, ale ona je nějak na sucháče a já ani náhodou netuším, jak se ty sucháče propínají. Mezi tím se drobek začne velmi čiperně vzpouzet, plena letí z lavičky na zem....
Zachránila mě jedna mamina, která nás s naprostym úžasem sledovala z vedlejší lavičky. Byla v takovym šoku, že nechala svý dítě zcela napospas přírodě, přišla a prohlásila: "Ježišmarjá, já už se na vás nemůžu koukat, jděte od toho". A během asi 30 sekund bylo vše hotovo. Dodneška té skutečné DÁMĚ blahořečím.
No, a pak už se zase vracíme zpátky domů kolem stánku s picou.
"Dědo Pepo, ci picu", už ani neregistruju, neodpovídám, jen toužím už konečně drobky vrátit.
Asi 50 m před jejich domkem mi vnučka sdělí: "Dědo Pepo, ci čůrat".
Tak jí vysvětlim, že už jsme skoro doma a že to jistě vydrží. Odpověď jsem snad už mohl i očekávat: "Dědo Pepo, nevydržím". Takže, bundička, mikinka, lacláče, punčocháče, kalhotky.... "Ale dědo Pepo, táta mě drží jinak", (já už si teda fakt nepamatuju, jak se držej čůrající panny). No, ale zvládli jsme to! Takže zase punčocháče, kalhoty, mikina, bundička. Hůůů, hotovo!
A pak: "Dědo Pepo, ty´s mi nenatáhl kalhotky. Tak znova všechno dolů - bundička, mikina, kalhoty, punčocháče... a upozorňuju, to všechno 50 m od jejich baráku!!!!.
A nahoru - bundička, mikina, lacláče, punčocháče, kalhotky, a zpět. Hůůůůůůůůůůůůůůůůůůů.
Ale nic na světě nedokáže poskytnout takovou rozkoš,
jako když je vracím živý a celý,
a pak s cikárem uháním na tram č. 5 na Žižkov,
na pávlač, za kozlama!
NČ
Hezký Vánoce.
