MŮJ ŽIVOT S KOŇMI - 6. |
Pondělí, 12 prosinec 2022 | |
![]()
První jízda na koni byla ale velký trapas, poté, co jsem nasedla na kolbišti na koně, jsem s ním nějak „zápasila“, dokonce jsem spadla, takže jsem se moc dobře neuvedla. V oddíle se mi moc nelíbilo. Nevadilo mi, že jsem v posledním družstvu, vždyť moje dovednosti tomu odpovídaly, nevadilo mi, že jsou ostatní o dost mladší, protože směli s koňmi začít dřív než já, vadily mi mezilidské vztahy. Závist, pomluvy, hádky o koně, na kterém se jezdilo líp než na druhém. Já jsem koně neznala, takže jsem si o žádného trenérovi neříkala, a navíc jsem dávala přednost tomu, poznat nějakého nového.
Hodně jsem jezdila Marse, línějšího valacha, tmavého hnědáka. Ostatní koně si moc nepamatuji, obdivovala jsem bělku Scarabeu a hlavně arabku Salome, nebo velmi úspěšnou drezurní klisnu Nitku.
Jednou jsem směla jet na „vysloužilém“ drezurním koni Dunajovi. Tu šanci jsem dostala díky tomu, že jsem se nikdy o koně nehádala, takže když si holky a kluci rozebrali naše „provozáky“, zůstala jsem stát před trenérem a kůň na mě nezbyl. No nic, protáhneš Dunaje...
Toho jsme běžně nejezdili, tak mi ho holky záviděly a chtěly si ho se mnou vyměnit. Ale já se odvolala na rozhodnutí trenéra a nedala se ukecat. Koně jsem tedy vyčistila celého, obě poloviny, protože jsem byla lichá a neměla druhého jezdce do party. Na Dunajovi jsem poprvé pocítila krásu jízdy na nováčky „neokopaném“ koni, drezurně přiježděném, který reaguje na jemné pomůcky a umí se „nést“. Je to přes 40 let a stejně jsem ten pocit souznění s koněm dodnes nezapomněla.
Rychle jsem se vyjezdila na úroveň, kterou jsem měla po odchodu z Hájů, jízda na koni se nezapomíná, stejně jako nezapomenete plavat, jezdit na kole nebo lyžovat. Ale znalost je jedna věc a zvyknout si a zvládnout celou lekci 2x týdně, na to si člověk musí svaly trochu potrénovat.
Ve Staré Roli jsem poprvé úmyslně cválala. Dosud, pokud se kůň pode mnou rozcválal, byl to úprk polekaného koně, kdy jsem bojovala o udržení se v jeho sedle a současně jsem se ho snažila zastavit. Takže jsem ho do cvalu nepobízela.
Teď si nás trenér vzal na velký kruh a chtěl, abychom nacválali. Samozřejmě koně, které jsme jezdili, byli profíci, kteří znali trenérovy povely a spolupracovali, takže se nám nacválat povedlo; a teď jsme si museli zvyknout na nový druh pohybu, držet rovnováhu, vést koně a snažit se ho i pobízet. V podstatě je to obdobné, jako když se člověk učí vést koně v kroku a později znovu v klusu. Zprvu je to složité, pak automatické.
Když skončili prázdniny, mohla jsem chodit pouze na páteční tréninky. A to ještě jen díky tomu, že jsem vystartovala po zazvonění ze školy, běžela na vlak a z nádraží ve Dvorech spěchala na jízdárnu. V sobotu jezdila jiná skupina, v neděli bylo volno nebo závody.
Pro vedení oddílu jsem byla neperspektivní, protože byla nulová šance, že stihnu natrénovat dost na starty v kategorii dorostu. A když po novém roce začalo moje družstvo jezdit v pondělí a čtvrtek, vzdala jsem to. V podstatě jsem neměla jinou možnost. Další prázdniny, po třeťáku, jsem strávila dva týdny u strýčka v Plačovicích, směla jsem se svézt na několika koních, ale jinak jsem na tom byla jako předtím – uměla jsem trochu jezdit, ale neměla kde.
Až když jsem začala studovat na
vysoké škole, našla se znova příležitost k ježdění. Ale o tom zase příště.
Komentáře |