Vracím se tam, kde jsem měla začít… Zatímco první ročník střední školy jsem prožila mezi koňmi, ve druháku jsem až na občasné návštěvy Hájů (podívat se za Toulkou) byla bez koní. Na počátku prázdnin po 2. ročníku studia SZTŠ jsem zkusila jinou možnost, co jsem měla vlastně nejblíž bydlišti a kam jsem chtěla chodit už na základce. Jezdecký oddíl Stará Role. Měla jsem štěstí na načasování, protože o prázdninách mnozí v docházce ke koním polevují a tak jsem získala možnost zařadit se mezi nováčky.

První jízda na koni byla ale velký trapas, poté, co jsem nasedla na kolbišti na koně, jsem s ním nějak „zápasila“, dokonce jsem spadla, takže jsem se moc dobře neuvedla. V oddíle se mi moc nelíbilo. Nevadilo mi, že jsem v posledním družstvu, vždyť moje dovednosti tomu odpovídaly, nevadilo mi, že jsou ostatní o dost mladší, protože směli s koňmi začít dřív než já, vadily mi mezilidské vztahy. Závist, pomluvy, hádky o koně, na kterém se jezdilo líp než na druhém. Já jsem koně neznala, takže jsem si o žádného trenérovi neříkala, a navíc jsem dávala přednost tomu, poznat nějakého nového.

V šatně jsme měli každý svoji skříňku, a co jsme si nezamkli, se „ztratilo“. Krmení a čistotu boxů zajišťoval zaměstnanec jezdeckého oddílu, my museli (a směli) jen vyčistit koně přiděleného nám na ježdění. Vlastně jenom půlku koně, protože jsme se na koních v polovině výcvikové hodiny museli vystřídat. Dostatek koní, které dal oddíl k dispozici nováčkům, prostě nebyl.

Hodně jsem jezdila Marse, línějšího valacha, tmavého hnědáka. Ostatní koně si moc nepamatuji, obdivovala jsem bělku Scarabeu a hlavně arabku Salome, nebo velmi úspěšnou drezurní klisnu Nitku.

Jednou jsem směla jet na „vysloužilém“ drezurním koni Dunajovi. Tu šanci jsem dostala díky tomu, že jsem se nikdy o koně nehádala, takže když si holky a kluci rozebrali naše „provozáky“, zůstala jsem stát před trenérem a kůň na mě nezbyl.

No nic, protáhneš Dunaje...

Toho jsme běžně nejezdili, tak mi ho holky záviděly a chtěly si ho se mnou vyměnit. Ale já se odvolala na rozhodnutí trenéra a nedala se ukecat. Koně jsem tedy vyčistila celého, obě poloviny, protože jsem byla lichá a neměla druhého jezdce do party. Na Dunajovi  jsem poprvé pocítila krásu jízdy na nováčky „neokopaném“ koni, drezurně přiježděném, který reaguje na jemné pomůcky a umí se „nést“. Je to přes 40 let a stejně jsem ten pocit souznění s koněm dodnes nezapomněla.

Rychle jsem se vyjezdila na úroveň, kterou jsem měla po odchodu z Hájů, jízda na koni se nezapomíná, stejně jako nezapomenete plavat, jezdit na kole nebo lyžovat. Ale znalost je jedna věc a zvyknout si a zvládnout celou lekci 2x týdně, na to si člověk musí svaly trochu potrénovat. 

Ve Staré Roli jsem poprvé úmyslně cválala.

Dosud, pokud se kůň pode mnou rozcválal, byl to úprk polekaného koně, kdy jsem bojovala o udržení se v jeho sedle a současně jsem se ho snažila zastavit.

Takže jsem ho do cvalu nepobízela.

Teď si nás trenér vzal na velký kruh a chtěl, abychom nacválali. Samozřejmě koně, které jsme jezdili, byli profíci, kteří znali trenérovy povely a spolupracovali, takže se nám nacválat povedlo; a teď jsme si museli zvyknout na nový druh pohybu, držet rovnováhu, vést koně a snažit se ho i pobízet.

V podstatě je to obdobné, jako když se člověk učí vést koně v kroku a později znovu v klusu. Zprvu je to složité, pak automatické.

Když skončili prázdniny, mohla jsem chodit pouze na páteční tréninky. A to ještě jen díky tomu, že jsem vystartovala po zazvonění ze školy, běžela na vlak a z nádraží ve Dvorech spěchala na jízdárnu. V sobotu jezdila jiná skupina, v neděli bylo volno nebo závody.

Pro vedení oddílu jsem byla neperspektivní, protože byla nulová šance, že stihnu natrénovat dost na starty v kategorii dorostu. A když po novém roce začalo moje družstvo jezdit v pondělí a čtvrtek, vzdala jsem to. V podstatě jsem neměla jinou možnost. Další prázdniny, po třeťáku, jsem strávila dva týdny u strýčka v Plačovicích, směla jsem se svézt na několika koních, ale jinak jsem na tom byla jako předtím – uměla jsem trochu jezdit, ale neměla kde.

Až když jsem začala studovat na vysoké škole, našla se znova příležitost k ježdění.

Ale o tom zase příště.