My s tehdejším manželem začali naši psí šňůru welsh springerspanělem, fenkou Astou. Byla čistokrevná, měla ještě nějaké „příjmení“ (název chovné stanice jako suffix), které si už nepamatuji.  Kdo toto plemeno nezná, tak je to lovecký pes vzhledem připomínající většího kokršpaněla. Welsh springeršpaněl je červenobílý strakatý pes, anglický springeršpaněl je černobílý.

Manžel byl myslivec, tedy nikoliv povoláním, ale člen mysliveckého sdružení a z toho důvodu chtěl mít psa lovecky upotřebitelného.

Bohužel jej však nijak necvičil a tak jsem vychovala Astu já při procházkách s kočárkem s naší starší dcerou. Proto jsem z psa loveckého udělala psa rodinného.

Bylo mi líto, že v domě u tchánovců, kde jsme tenkrát bydleli, nesměla Asta dovnitř a musela být zavřená na dvoře v kotci. Snažila jsem se brát ji všude sebou, aby si nás užila, a když jsme se odstěhovali do koupeného domku, kotec se s námi nestěhoval, pes se stal psem opravdu domácím.

Děti ji milovaly, válely se po ní, muchlovaly ji a ona byla moc hodná.

V pozdějším věku se jí objevil na břiše nádor, ten jsme nechali odoperovat, ale nafackovala bych si, podcenila jsem pooperační dohled na psa. Operace byla ráno, odpoledne byla Asta čilá, bez známky nějaké únavy či následků po narkóze. Takže běhala s dětmi po dvoře a pak šli všichni na náves k rybníku.

Za chvíli děti přiběhly, že se Asta topí. Šla se napít, nebo do vody sklouzla, nevím. Nicméně s vodou nasáklým kožichem neměla asi dost sil vylézt z vody ven ani dlouhodobě plavat… a když jsem přiběhla, bylo už pozdě.

Končím tohle vyprávění o jednom z našich pejsků nevesele,

ale život takový prostě je.

MILENA