FenkuŤapku přinesl domů táta krátce poté, co jsme se přestěhovali z bytu na hlavní ulici, do většího bytu na konci ulice vedlejší. Měli jsme tam soukromou velkou zahradu navazující na dvůr domu a měli jsme kromě Ťapiny kočku, slepice a králíky. Ťapka byla menší, dlouhosrstý, strakatý pejsek, připomínajícÍ miniaturního setra, bohužel ji nemám na žádné fotografii, ale vzpomínám na ni moc ráda. Byla trochu jako legendární Lassie, jenom v jejím případě nám nechodila naproti po skončení vyučování, ale doprovázela nás ráno během asi čtvrthodinové cesty do školy a pak se vrátila domů.
Jo, to byly časy, kdy se mohly potulovat po městě nejen děti s klíčem na krku, ale i pejsci, aniž by se jim něco stalo. Ťapka s námi chodila na nákup, na hřiště, do lesa, nevím, jestli vůbec poznala vodítko.
Ťapinka měla spát na chodbě, ale často jsem si ji pouštěla tajně do pokojíčku, kde se rozvalila v posteli tak, že mě tlapkami odstrkovala na kraj lůžka.
Když později maminka začala pracovat na poště a roznášela noviny, časopisy, dopisy, balíčky a důchody, přestala nás Ťapka doprovázet do školy, protože už doma nebyla – vydala se s maminkou na poštu, před poštou počkala, než si maminka noviny a ostatní zásilky nachystá a pak jí dělala společnost při obchůzkách jejího „rajonu“
„Německý suslik“ Zuzanka
Po letech Ťapku nahradila další čubička, Zuzka. Chlupatý bílý pejsek, kříženec bůhvíčeho s bůhví čím, na rozdíl od Ťapiny absolutně k ničemu nepřirovnatelná. Ale kupodivu velmi krásná a budila dojem čistokrevného psa. Brala jsem ji sebou na akce turistického kroužku, ale nejen na těchto výletech se mne lidi ptali, co je to za rasu.
Už mě vadilo stále odpovídat, že je to kříženec, a tak mi jednou z pusy vylétlo – to je německý suslik. Kde jsem na ten pojem přišla, netuším. Německo, pravda, je v místě mého rodiště „za kopečkama“, a „suslik“ by mělo být anglické označení sysla J.
Každopádně to byl jediný německý suslik na světě.
Kníračka Dara
Naši pak vystřídali tři kníračky a dvě jezevčice. První kníračka se oficiálně dle PP jmenovala Dada Chudobka, říkali jsme jí ale Dara. Tu jsem ještě poctivě trimovala, druhé kníračky se chodily stříhat, protože „nebyli lidi“, jelikož už jsem doma nebydlela.
Dara se jednoho odpoledne záhadně z dvorku ztratila. Později jsme vydedukovali, že ji kdosi naložil do auta a odvezl na druhý konec Karlových Varů. To podle toho, kdy a kde ji našli, nemohla tam doběhnout sama.
Bohužel, zatímco my hledali poblíž našeho bytu a postupně okruh rozšiřovali, hodná paní, co si naši Daru vzala domů a snažila se najít její páníčky, zase pátrala jen ve svém okolí, takže trvalo asi 3 týdny, než jsme se úspěšně zkontaktovali. Už jsme se báli, jestli si Dara v jiné rodině příliš nezvykla, ale její nadšení ze shledání nám potvrdilo, že ne.
Paní jsme slíbili štěňátko od Dary, ale nikdy se nám nevydařilo Daru nakrýt a tak jsme slib splnit nemohli.
Dara, přestože šlo o malého knírače, se mnou úspěšně pásla stádo krav.
To už jsem byla na střední škole a po prvním ročníku jsme měli dva týdny povinné praxe v různých zemědělských podnicích. Každý si to vyjednal někde poblíž bydliště a tak jsem chodila pomáhat do kravína. Brzy se vyjasnilo, že nejlépe vypomůžu, když po ranním podojení a vyhnání krav na pastvu je tam ohlídám do odpoledního dojení.
Pastvina byla rozsáhlá, a neoplocená. Krávy, jak jsem se přesvědčila i během svého soukromého farmaření, jdou při pasení pořád dál a dál, dokud to půjde.
Já jsem měla za úkol stádo, když se dopase ke kraji pastviny, otočit zpět na louku. A odpoledne zahnat zpět do kravína. Dara mi v tom velmi pomáhala. Měli jsme ji naučenou, že když od nás slyšela Kššš, kššš, čímž jsme odháněli slepice od dveří domu, že je smí prohnat.
A tak jsem ji úplně stejně navigovala, z kterého směru má na krávy štěkat. Krávy nic moc neviděly, co na ně v trávě štěká, ale pochopily a změnily směr pastvy.
Ale kdo by mě poslouchal, že volám na krávy Kššš, kššš, musel si myslet, že pořádně blbnu.
Jakého máte (chlupatého) kámoše doma vy?
MILENA
Neumím přidat fotku.
Místo dlouhých politických keců by v TV měl být pořad, jež informuje zájemce o pejsky, co se hodí do paneláku, i pro velice zaměstnané, co pes potřebuje i jakou rasu. Pitbul, Bernardýn, Pyrenejský pes. Ti se na balkon nehodí.
Pokud se v takovém případě stýská po čtyřnohém kámošovi, doporučuji kočku. Ta se o sebe postará sama.
