KONEČNĚ SMÍM NA JÍZDÁRNU!   Život s námi často strká sem a tam. U mě to bylo poprvé nástupem na střední školu v Chebu. Původně jsem chtěla studovat gympl, ale nedostala jsem od ředitele naší ZDŠ doporučení, protože otec kdysi vystoupil z KSČ. Když jsem tedy jako alternativu navrhla zemědělku, tak se ředitel usmál a plán schválil. Asi si říkal, že ke hnoji se budu se svým kádrovým profilem dobře hodit.

Co si vzpomínám, tak když jsme nastoupili první školní den na střední školu, přišel nás uvítat ředitel školy. Ve svém projevu řekl, že ho velmi překvapilo, že jeden žák měl přijímačky z matematiky úplně dobře. Byla jsem si jistá, že já, protože jsem na základce dělala i matematické olympiády.

Předbíhám, ale později jsem vystudovala i vysokou školu s červeným diplomem a moc jsem se těšila, jak ho předložím řediteli mé bývalé ZDŠ, aby viděl, že mi budoucnost nezničil. To mi nevyšlo – umřel, než jsem studium dokončila…

Ten rok se dalovická SZTŠ rekonstruovala, takže jsme se věnovali studiu v Chebu, kde ten rok přijali do třídy A budoucích agronomů i do třídy B nás budoucích zootechniků asi dvojnásobek obvyklého počtu studentů, bylo nás tedy ve třídě 40.

Pro mne studium v Chebu znamenalo, že jsem mohla bydlet v týdnu na intru. Proč o tom píšu takto podrobně? Protože kdybych studovala ve Varech na gymnáziu, nebo v Dalovicích na SZTŠ, bydlela bych doma a ke koním pořád nesměla. Takhle jsem brzo zjistila, že spolužačky Alena a Cárka chodí někam „na koně“ a když jsem požádala doma o souhlas, tentokrát jsem ho dostala. Nevím, třeba si rodiče mysleli, že bude lepší, když budu chodit na jízdárnu, než trajdat po městě jen tak?

Poprosila jsem Alenu, aby mne vzala na jízdárnu s sebou, a tím jsem udělala svůj první krok ke koním. Jenže při mé smůle jsem přišla v den, kdy všichni přítomní členové maškovského oddílu probírali úmrtí trenéra, kterého jsem nepoznala. Ale patrně uměl dobře vycepovat své svěřence, protože i bez něj oddíl, patřící pod Státní statek Cheb, fungoval dál. Mezi členy nebyl nikdo plnoletý, ale přesto ti starší dokázali ostatní vést tak, že o koně bylo postaráno. K mé radosti schválili, že můžu chodit ke koním také. Dostala jsem  dvouměsíční zkušební dobu, během které jsem měla svou vytrvalostí v docházce a pilností v práci kolem koní dokázat, že opravdu o koně stojím a jsem ochotná něco obětovat.

Byla jsem tak šťastná, konečně můžu a smím chodit ke koním!

První úkol zněl: nakrmit Útěchu. Dostala jsem do rukou mísu, ve které byl namíchaný její příděl ovsa spolu s melasovým šrotem, a měla jsem jí to vysypat do žlabu. Zarazila jsem se, ne že bych se bála, ale jak se mám prodrat kolem hladové kobylky  ke žlabu na druhé straně boxu, než jsou dveře do něj?

Tak mi to umyvadlo zase sebrali a předvedli mi, jak to udělat, aby mi kobyla na mé projití ke žlabu udělala místo. U vedle stojící klisny Toulky jsem si už poradila, zavelela „ustup“ a rozhodným chováním si uhnutí koně ke stěně boxu prosadila.

Možná v té chvíli mi padla Toulka do oka a já si ji oblíbila.

Vedle Toulky stála Šiška.

Přes uličku byly boxy Petry a Dáši a ve vedlejší části stáje byla dvě stání, obsazená klisnami Lídou a Ivanou.

Box je ohrazené místo, ve kterém je kůň volně ustájený, může se otáčet napříč nebo do uličky, kdežto stání je vazné a tolik pohodlí koni neposkytuje.

V dnešní době už se budovat nesmí kvůli požadavkům na welfare zvířat.  Klisny v boxech byly, pokud zrovna nežraly, otočené hlavami do uličky a přes nízká vrátka pozorovaly dění ve stáji.

Po nakrmení koní následovalo vyvážení hnoje, neboli kydání.

Bylo ho od sedmi koní za celý den dost.

Protože hnojiště bylo až za rohem stáje, musela se kolečka dobře naložit, aby se při jedné jízdě hodně pobralo a hnůj přitom nikde nepadal.

I to jsem se naučila, jak po naplnění korbičky kolečka založit hnojem všechny čtyři rohy mírně přes korbičku a teprve pak to „zajistit“ naplněním prostředku, sešlápnout a zopakovat. Tenkrát mě nenapadlo, kolik koleček ve svém životě vyvezu, a že to nebude jen hnůj od koní…

Z dobře naplněného kolečka hnůj cestou na hnojiště nepadal, takže ukončení kydání zametením příslušné části dvora směrem ke hnojišti už bylo snadné. Také chodbičky ve stáji musely být po této práci dočista vymetené. (poznámka – trochu mi to připomíná starý vtip, kdy absolvent školy přijde na dvůr továrny a dostane za úkol ho zamést. Brání se – ale já jsem inženýr!, na což se dočká reakce – tak já ti to ukážu…)

Nakonec přišla lekce v čištění koní, kdy se ze srsti vykartáčují rýžákem prach a nečistoty, kartáč se poté pravidelně očišťuje otíráním o hřbílko, pak se jemnější partie vykartáčují jemným kartáčem, a nakonec se celý kůň otře hadrem, až se celý leskne.

Houbou se očistí okolí očí a nozdry, hřebenem se pročešou žíně v hřívě a ocasu.

Je potřeba také vybrat háčkem z kopyt našlapaný hnůj a bláto, a zkontrolovat, zda není v rýhách kopyta a střelce nějaký kamínek, který by koně při chůzi tlačil.

Ke každému koni bylo nutno přistupovat klidně ale rozhodně, aby cítil a uznával autoritu člověka, který ho ošetřuje.

Naštěstí se koním drbání kartáčem líbí, zejména v období línání. Koně na pastvinách si srst do jistě míry ošetřují sami, ale protože si na celé tělo nedosáhnou, vzájemně se drbou zuby. Stojí pak nejprve hlavami proti sobě, začínají vzájemné ošetřování srsti obvykle od kohoutku, a v podstatě to, co odrbává jeden kůň, odrbává i druhý. Postupně přejdou na hřbet a záď.

Po vyčištění koní se koně rozdělili na ježdění,

určení jezdci si je nasedlali a nauzdili, a šli jezdit na jízdárnu.

Já šla také coby čumil, práce ve stáji byla zatím hotová.

Po ježdění se koně odsedlali a oduzdili, očistili, boxy a stání se nastlaly slámou a koně dostali „večeři“ – seno a další dávku jádra.

Po tomto zaučení jsem začala být svým přátelům z Maškova platnou pracovní silou.

A sama pro sebe jsem získala životní zkušenost, že člověk může z knih znát milion věcí, ale teprve v praxi získává ty pravé znalosti a dovednosti. 

PS: fotek z té doby mám málo a nic moc kvalita.

To víte, vlastní foťák jsem neměla, a když jsme si nějaký půjčili, byl na kinofilm, digitální fotoaparát ještě nebyl k dispozici.

Zjistili jsme až po vyvolání fotek, zda se záběr povedl.

Dášu jsem fotila já, fotku Toulky jsem od někoho dostala.

 pokračování bude brzy,

pokud na to zas Daniela nezapomene...