Byla to chyba. Dozajista největší omyl mého života, který jsem udělal, když jsem opustil svoji manželku a našeho tehdy ročního synka. Nechci se přitom vymlouvat na svou tehdejší nezralost, byl jsem hodně mladý. Bydleli jsme vedle sebe na malé vesnici, s Lenkou jsme se znali od dětství a naše kamarádství zvolna přerůstalo ve vztah. Všichni tak nějak předpokládali, že patříme k sobě, jednou se vezmeme, založíme rodinu a naše dvě domácnosti se, obrazně řečeno, spojí v jednu.

Mně to vyhovovalo, Lenka byla holka ze staré školy a měla zažité, že klukovi, který ji bude jednou živit, udělá pomyšlení.

Pak se to trošku zamotalo nebo uspíšilo, chcete-li, jednou jsme si nedali pozor, přecenili význam neplodných dní a než jsme se nadáli, byla Lenka těhotná. Ani my dva, ani naši rodiče v tom neviděli žádnou katastrofu a prostě se uspořádala svatba o něco dřív, než se původně předpokládalo. Svatba jako řemen, které se zúčastnila snad celá vesnice a na které nechyběla ani rvačka dvou sousedů, kteří na sebe odjakživa nevražili.

Mně bylo tehdy něco málo přes dvacet a jezdil jsem za prací do nedalekého města, Lenka byla o rok mladší a prodávala v místním obchodě. Její postupně se zakulacující bříško bylo pod přísným dohledem nakupujících sousedů, respektive sousedek a všichni nám tak nějak fandili, zřejmě v nás spatřovali něco jako ideální pár. Jo, tehdy jsme byli šťastní. „Jé, vy máte krásného kluka, ten se vám povedl... A jak je dobře, že jste mu dali jméno Jindřich po tátovi...“ Těmto a podobnými pochvalnými větami vítali na svět našeho synka všichni, počínaje našimi rodiči a konče i těmi dvěma znesvářenými sousedy, kteří tak činili každý zvlášť. Jo, jo, tehdy jsme byli ještě o kousek šťastnější.

Jenomže pak se mi stalo to, co se občas stávám nezkušeným mužům, kteří jsou příliš zahleděni sami do sebe a kteří těžce nesou, když je jejich manželky po narození dítěte zcela přirozeně odsunou na druhou kolej. Nejenže jsem rázem přestal být hýčkaným manželem, navíc mi přibyla spousta povinností a jakkoli jsem se to snažil rozumově chápat, a navenek nedat nic najevo, něco se ve mně vzepřelo a já se cítil ublížený.

Bojoval jsem sám se sebou, ale byl jsem slaboch a nechal se zlákat útěšnou náručí své kolegyně Elišky, která mi vynahrazovala vše, oč jsem byl doma ochuzen.

Začal jsem se vymlouvat na fiktivní přesčasy a noční směny, spoléhal na Lenčinu důvěřivost a na to, že můj dvojí život zůstane utajen. Nu, nezůstal, nebyl jsem sám, kdo do onoho města dojížděl za prací, kdosi mě šmíroval a vzápětí rozezněl vesnické tamtamy. Nechci zde popisovat to, co se rozpoutalo u nás doma, řeknu jen, že než abych pokorně stáhnul ocas mezi nohy a snažil se napravit vše, co se ještě napravit dalo, zachoval jsem se úplně opačně.

Podporován svým raněným egem a milenkou Eliškou, která zavětřila, že by mě mohla urvat pro sebe, jsem doma navzdory slzám a výhrůžkám prásknul dveřmi a odešel.

Následoval rozvod, já se stal černou ovcí nejen rodiny, ale i celé vesnice, a klid a mír jsem nalézal u Elišky v jejím bytě a v její posteli.

Eliška byla skoro o deset let starší než já. 

Byla to rozhodná ambiciózní ženská, která neuvažovala o rodině, a já tak nějak vytušil, že se mi u ní nemůže stát nic takového, jako se mi stalo u Lenky. Záhy poté, co jsem se k ní nastěhoval, došlo v našem státě k významným změnám, otevřely se hranice a Eliška usoudila, že se nám bude lépe žít v sousedním Německu.

Sehnat tam práci pro nás oba nebyl pro ni problém, tak tady prodala byt, odstěhovala se za hranice a mě si vzala s sebou jako takového, nu, něco mezi partnerem, maskotem a módním doplňkem. Mně tohle uspořádání kupodivu nevadilo a role něžnou, vášnivou a starostlivou rukou opečovávaného plyšového medvídka mi vyhovovala.

Peněz jsme dokázali vydělat dost, žilo se nám dobře, o dovolených jsme sjezdili půlku světa a já se zas cítil šťastný. Takový egoisticky šťastný, jestli mi rozumíte.

Tak to víte, že se mi občas zastesklo po Lence a malém Jindrovi, a bodnul mě osten viny, že jsem se na ně vykašlal. Ale pocit viny jsem tišil nákupem odpustků, pro své svědomí, Lence jsem posílal víc peněz, než kolik stanovil rozvodový soud a malému dárky, o nichž jsem předpokládal, že mu udělají radost. Za toto svoje úsilí jsem byl odměňován buď mlčením nebo strohými ironickými vzkazy, že si jako nemusím dělat škodu.

***

O mnoho let později.

Jak roky utíkaly, začalo mi docházet, že jsem udělal pěknou blbost. S Eliškou jsem se měl sice dobře, ale cítil jsem prázdnotu ve svém životě a promarněnou šanci. Moje komunikace s Lenkou postupně dostávala poněkud jiný rozměr, jakoby moji exmanželku opustila nenávist z mého odchodu a ona se na vše dokázala dívat pragmatickým pohledem. Anebo také, což jsem se dozvěděl až mnohem později, jakoby se jí podařilo vymanit se z vlivu rodičů a sousedů, kteří mě nenáviděli za to, že jsem pošlapal jejich sny a představy.

Lenka mi začala posílat Jindrovy fotky, to mě pokaždé bodlo u srdce, protože ten kluk vyrůstal do mé podoby. Dokázali jsme se na dálku radit o jeho výchově a plánovat jeho studia. Rozhodl jsem se vstoupit do jámy lvové a navrhl jí, že bych se přijel na Jindru podívat. To však odmítla a nepřistoupila ani na variantu, že by zajeli oni k nám do Německa nebo že bychom se setkali na neutrální půdě.

Až teprve mnohem později, když už bylo Jindrovi patnáct, přistoupila na to, že ho posadí na vlak a já si ho vyzvednu. Tehdy jsem viděl Jindru poprvé po mnoha létech a měl jsem co dělat, abych se nerozbrečel, zvlášť když jsem poznal, že není nijak názorově naočkovaný proti mé osobě. Prostě to už ve svém věku dokázal brát tak, že to jeho rodičům spolu nevyšlo, žili každý zvlášť a že teď přišel čas, aby se seznámil se svým otcem. Viděli jsme se tímto způsobem několikrát, Jindra později u mě a Elišky dokonce strávil část středoškolských prázdnin. Podařilo se nám vytvořit takový napůl rodičovsko-synovský a napůl kamarádský vztah, a já se mu snažil aspoň do určité míry vynahradit to, oč jsem ho tehdy obral.

Eliška se navenek tvářila, že jí moje kontakty s Lenkou nevadí a vlastně ani nezajímají.

Jindru, pokud byl zrovna u nás, brala jako nějakého mého známého, ale já poznal, že uvnitř to vnímá jinak a že žárlí. Jak už jsem říkal, byla to rozhodná ambiciózní ženská, a tak se zařídila po svém. Jednoho krásného dne mě postavila před hotovou věc, prohlásila, že si vyjednala výhodné vedoucí místo za oceánem, odstěhuje se tam, a že pokud já mám zájem, můžu jet s ní. Prostě jí to se mnou přestalo bavit a správně vytušila, že radši zůstanu relativně nablízku svému synovi a vlastně i Lence.

Po Eliščině odchodu jsem se i já odstěhoval z Německa, vrátil jsem se do vlasti a usadil asi padesát kilometrů od svého původního bydliště na malé vsi. Měli jsme tak k sobě s Jindrou blíž, vídali se častěji a já začal doufat, že se setkám i s Lenkou. Leč mé naděje byly v té době marné, ačkoli jsem jí to několikrát navrhnul, odmítala.

Potom však přišel nejtragičtější den mého života, když bylo Jindrovi dvacet let, zabil se na motorce. Na té motorce, o které jsme si tolikrát povídali, že by ji chtěl mít, já mu to rozmlouval, a když jsem viděl, že je to marné, pomohl jsem mu vybrat typ a s opakovaným varováním, aby byl oparný, mu na ni finančně přispěl. Cítil jsem část viny za jeho smrt a byl jsem zoufalý.

Na pohřbu byla podobně jako na naší dávné svatbě snad celá vesnice, jen z oněch dvou věčně znesvářených sousedů přišel jen jeden, druhý už nežil. A já. Úplně vzadu za všemi jsem jako černá ovce tiše stál a brečel. Prakticky nikdo se mě nevšímal, všichni to prožívali jako velkou společenskou událost své vesnice, truchlili a zároveň se těšili na tryznu, kterou uspořádá Lenka, popijí tam, pojedí a zdrbnou, co se dá.

Všichni už Lence odkondolovali a já zbyl jako poslední. Tiše jsem jí sevřel ruku a místo vyslovení upřímné soustrasti jsem zašeptal: „Lenko, miláčku, vykašli se teď tady na všechny a pojď se mnou.“ A ona šla. A už u mě zůstala.

Léta postupně plynou dál, čas přináší zmoudření a odpuštění, pomaličku smývá všechna životní příkoří a my s Lenkou žijeme jeden pro druhého. Daleko od naší někdejší vesnice, daleko od minulosti, teď už doopravdy napořád.

Jan Pražák