Takže ahoj, zdravím vás všechny - po nějakém
tom čase -
z kanadského Yukonu. Daniela mě vyzvala,
abych napsal něco o běžném dni zde na severu, ale asi začnu od počátku. Epidemii covidu
jsme zde přečkali celkem v jednom kuse a v pohodě, ze dvou důvodů:
když žijete na kraji lesa, můžete bez omezení vyrazit ven, kdy se vám zachce. A nám ten
les
začíná přímo
na pozemku.
Druhý důvod byl ten, že kanadská vláda ve vakcinaci upřednostnila komunity na severu, kde žije hodně indiánů, kteří díky úzkým rodinným svazkům odnáší covid o něco hůře. A tak jsme měli těch nemocných a zemřelých podstatně méně než zbytek světa.
Přesto nás to s Joanne po první zimě strávené doma přestalo bavit a podnikli jsme na začátku tohoto roku dosti dobrodružnou cestu do Thajského království. Dobrodružnou díky tomu, že v lednu a únoru existovalo i pro plně očkované ještě dost omezeni a tak, zatím co Joanne učila své dětičky ve 2 třídě, já prožil dlouhé hodiny u počítače vyplňováním nejrůznějších lejster. Ale nakonec všechno klaplo a zrovna v den kdy klesla teplota v Dawson City na -49 Celsia, my se poprvé ponořili do vln Andamanského moře.
V jižním Thajsku jsme byli i s naší mladší dcerou a jejím manželem asi měsíc, pak musela Joanne zpět do práce a já vyrazil na opačný konec království na 2-tydenni motocyklový výlet v horách na hranici Barmy a Laosu. Navštívil jsem i známou jeskyní Tham Luang, kterou před pár lety proslavilo zázračné vysvobození fotbalového týmu, uvězněného vysokou vodou.
Ale to by byl materiál na cestopis...
Jak tedy jde běžný život - já jsem po všech těch letech práce pro místní vládu už hezkých pár let předčasný důchodce. A tím i muž v domácnosti. Údržba dvou baráků i pozemku, starost o dva psejky a další věci zabezpečuje, že se v době kdy je Joanne v práci moc nenudím. On je ten život na severu totiž trochu náročnější - když si děláte sami dřevo, vozíte vodu, děláte tesařinu a vrhněte se na nejrůznější další prace...
Já třeba nedávno vyměnil na svém minivanu přední struts (to je kombinace tlumičů a pérování). Pak jsem zjistil, že díky tomu musím seřídit i geometrii předních kol. Ale i to se povedlo na výbornou. A jen proto, že mě všechno ukázal můj věrný pomocník, zvaný YouTube. S tím dokážete všechno.
Jaro nám zde přišlo o pár týdnů později, takže jsme měli jest před týdnem ráno minus 20. Přes den sice už kapalo ze střech, ale nic moc. Až včera se do toho sluníčko opřelo a sníh spadl ze střechy ve velkých kusech. Takže jsem mohl během pár minut bezpracně vytvořit sedícího sněhuláka.
Ale za další hodinu přišla další lavina a z chudáka sněhuláka zůstal čouhat jenom nos z mrkve.
Ano, až tak drsný je život na severu Kanady.
Zdravím vás všechny,
Mikin
Jo, Thajsko, to bych si taky dal líbit, kdyby ovšem nebylo tak daleko. Lítání se sice pořád ještě nebojím, ale pobyt v letadle, delší než 5 hodin, to mi nahání hrůzu. Od vás se tam asi lítá z druhý strany, přes Paci fik (bez přestupu?), to je zřejmě kratší, než z Evropy. Nebo jak to je?
Jo, kdyby to slo do Thajska bez prestupu jako treba z Vidne, byla by to pro me vyhra. My musime napred 2 hodiny do Vancouveru a pak jeste dalsi dva lety. Primo neleti nic. Prestupoval jsem uz v Tokyu, Hongkongu, Seoulu, Taipei, Kuala Lumpuru, Sanghaji a Pekingu. A celkove (i kdyz nepocitam cekani v tranzitu) je to asi o 4 hodiny delsi nez Viden - Bangkok. Proste, je to od nas daleko jak svina. Jestli neveris, podivej se na globus...
Od delšího cestování mě stoprocentně odrazuje právě to cestování, na letiště, na letišti, neskutečný hodiny v letadle, pak zase na letišti, vybalování, za pár dnů zabalování a znova na letiště ..... Ježišmarjááá! To skutečně není nic pro mě.
Ale mozna napisu cestopis...
Mikin
Tyhle dlouhe cesty snasim diky tomu ze cucim na filmy a ze se me obcas podari usnout. Co se samotneho cestovani tyce, jsem vetsi a vetsi backpacker. Uz se me vsechno vleze do batuzku, ktery strcim pred sebe pod sedalo. Zadne cekani na čemodán na letisti. A kdyz neco na cestach potrebuju, tak si to koupim. A ten ruksak mam vetsinou jen prehozeny pres rameno, nebo kdyz si pujcim skutr, tak mezi koleny. A jsem volny jako ten ftak...
Já to jen obdivuji. Mikine ahoj, ráda Tě tu vidím.
Me na nezavislem cestovani nejvic vyhovuje ta svoboda. Kdyz se dostanu nekde na nadrazi, nemam zadny plan a jen se divam, kdy a kam co jede. Ale pak z toho mista treba okamzite vypadnu, nebo tam naopak zustanu delsi dobu s tim, ze se tam nekdy zase vratim...
Nejake cestovky, pruvodci a naplanovany program pro me proste nejsou. Ale zase se priznam, ze po vsech tech letech davam v tropech prednost klimatizovanym autobusum i hotelovym pokojum. Korby nakladaku i nocleharny za $3 na noc jaksi ztratily pritazlivost.
A nejlepsi zazitek byl, kdyz jsem se v Tokyu pred letem do Vancouveru na posledni chvili dozadoval sedadla u okna nebo v ulicce a ta hodna, krasna Japonka me po kratkem vahani dala boarding pass se slovy: nebojte, tam nahore zadna jina sedadla ani nejsou. A ja az v Boeingu 747 stoupajic po schodech pochopil, ze me zdarma soupla do business class.
Mikin
Za pár stovek nás odvezli (autem, lodí, autobusem a ve finále Tuk-tukem) až do cílového hotýlku. A to včetně víza (fotku jsme neměli, tak to bylo o stovku dražší). Tuk-tukář nás v Sien Reapu pak prováděl od vstupenek až po jednotlivé chrámy. Vysadil na jedné straně, čekal na druhé. Měl WhatsApp a uměl taky trochu anglicky.
Kupodivu podobně to fungovalo i na socialistické Kubě. Jen bez toho internetu, ale zase spousta starších uměla česky :-)
Mikin
Treba v okoli Vancouveru maji uz davno listi na stromech a rozkvetle sady. A ve Fraser Canyon jsou dokonce mista, kde rostou kaktusy a ziji chrestysi.
