Již před mnoha tisíci let se jednoho krásného dne vlk rozhodnul, že toho přiblblého běhání o hladu po lese už bylo dost. Vyhlédl si lovce mamutů, který při lovu utrpěl pracovní úraz a místo toho, aby jej dojedl, olízal mu šrámy a dovlekl jej za kožešinu před jeskyni. Paní lovcomamutová spráskla ruce a běžela si pro živitele rodiny. Vlk si mezi tím lehl na hromadu mamutích kostí před jeskyní a v klidu hodoval.
Paní lovcomamutová z vděku zakázala všem ve vesnici vlka sežrat a protože pan lovec mamutů na tom byl blbě i po skončení nemocenské, začal brát vlka na lov s sebou jako pomocníka. Vlk chodil rád. Doma se nudil a pozoroval, že tloustne. Navíc po lovu dostal teplý kus masa z polévky.
Tak si vlk svou mazaností poprvé dosmestikoval člověka.
Později se vlci rozhodli založit město a za tím účelem přesvědčili jednu starší fenu, co měla mléka jako kojná, aby z řeky vylovila a odkojila jakéhosi Romula a Rema. V té době už psi lidem kecali do všeho. Nechávali se malovat na pyramidách, tesat jako sochy a zbožňovat jako božstvo. Během let svou chytrostí překonali i ženu. Ke svému pánovi se celá tisíciletí chovali stejně jako ona. Nechávali svému pánovi pocit, že věci, které rozhodnul, taky vymyslel.
Na rozdíl od žen však psi dodnes tuto naivitu pána využívají a zábavu si nepokazili jakousi emancipací. Svého mistrovského způsobu ovládání lidí se nevzdali kvůli pochybné možnosti nosit kalhoty a jít jednou za čas k volbám.
Pro psy je i dnes emancipovaná žena pouze ta, která má za muže Emana, který je cip.
Díky tomu si postupem času člověka vycvičili tak, že ten jim bez odporu čistí zuby, uši, myje oči i zadek. Utírá jim tlapy, koupe je a natírá je olejíčkem a mastmi. Ještě k tomu je člověk takový blb, že to kupuje za své peníze a má z toho radost.
Posledního psa, Huga z Danova, jsem přinesl domů v tašce jako malé, sladké štěňátko. V neuvěřitelně krátkém čase z něj vyrostlo něco jako černá horská koza. Má-li pes v kohoutku 74 cm, znamená to, že má výšku jídelního stolu podle norem EU.
Takovéto normalizované „tele" máme doma.
Zneužívá toho. Například si položí hubu na stůl s dotazem v očích, zda ten řízeček hodlám dojíst sám? Obvykle hodlám a vyženu ho takovým způsobem, že bych si nepřál vidět jeho grimasy za mými zády. Určitě má srandu z toho, jak mne dostal.
Existuje ovšem skupina naivních lidí, kteří si namlouvají, že tomu tak není. Říkají si kynologové. Kdyby však kynolog viděl pohled svého psa ve chvíli, kdy po výcviku za zády svého pána zvedne nohu, aby si ulevil, jeho sebevědomí by vzalo za své.
Ale i pes unavený výcvikem dobře ví, že kynolog jej večer učeše, vykartáčuje, ostřihá mu drápy a hlavně bude s autem objíždět celý okres, aby sehnal přesně ty granule, které jsou údajně nejlepší.
Kdyby na to náhodou kynolog zapomenul, má pes v zásobě mnoho dalších triků. Hugo začne kulhat, nebo předvede menší průjem. Když dostatečně rychle nereaguji, lehne si malátně na bok a zasténá. Zvedne levou nohu a jako v posledním tažení natáhne třesoucí se tlapu směrem ke kalendáři, kde mám napsáno číslo mobilního telefonu našeho veterináře.
Kynolog pak skutečně pln starostí usedne na terasu v klubu a celé hodiny konzultuje s kolegy, čím a jak psa ošetřit. Dovedu si představit, jak se ti mazaní potomci vlka, který kdysi ulehl na hromadu mamutích kostí, našimi diskusemi baví. Když vedeme spor o tom zda řitní žlázy psovi natírat dětským olejem s azulénem nebo avirilem, řvou zřejmě naši miláčci za rohem smíchy.
Ostatně ví své. Nakonec se i nejpřísnější kynolog vykloní z terasy klubu a zdvořile se jich zeptá: „Tak co kluci, půjdeme už domů?" Kluci se zvednou a svého mírně společensky unaveného pána spolehlivě zavedou domů.
Nedá se nic dělat.
Pes si nás ochočil a musíme se s tím smířit.
Není však třeba mu v tomto mazaném chování ještě pomáhat.
Proto nikdy neodpustím poradkyni chovu, která mne před svodem ročních psů upozornila, že veterinární lékařka bude psovi kontrolovat úplnost varlat. Není prý vhodné, aby ji pes kousnul a je tedy vhodné jej na tento pohmat navyknout.
Celá naše rodina si vzala její radu k srdci a při každé vhodné příležitosti jsme mu jeho psí šperky přivykali na nastávající kontrolu.
Žena takto jednou při televizi pronesla zarážející posudek, když řekla, že Hugo je má větší než mnozí jiní.
Potěšilo mne, že Huga neporovnávala se mnou.
Na druhou stranu však výrok „mnozí jiní" mne po mnoha létech klidného
manželství poněkud znervóznil.
Nevím o tom, že by ještě někoho jiného někdy
chystala na svod a její ředitel má svod už dávno za sebou.
Hugo si na
naši péči zvyknul dokonale.
Svodem prošel jako nůž máslem, předvedl krásný
postoj, když nadrženě až zblble čuměl na míček v mé levé ruce a varlata mu paní
doktorka spočítala bez potíží.
Počítat do dvou by vysokoškolsky vzdělaný člověk měl zvládnout bez nápovědy a skutečně tomu tak bylo. Hugo si tento lékařský úkon přímo vychutnal.
Bohužel si jej také oblíbil. Kdykoliv, když má pocit, že mu dlužím omluvu, přijde ke mně se zvláštním výrazem v očích. Dloubne do mne čenichem a otočí se ke mně zadnicí. Když nereaguji dostatečně rychle, otočí hlavu jako by říkal: „Tak člověče, co bude s tím podrbáním koulí?"
Co za psisko velí vám?
L.
M.
U nás taky velí kočky, ale my vzdorujeme. Někdy i půl hodiny. Kocouři nás mají obtočené kolem tlapky, protože se umí mazlit. (Často moc a nevhodně). Kočka je dáma, co svou přízní neplýtvá, abychom si jejího občasného přitulení náležitě vážili.
Jo, maj to zmáknutý.
U nas vzdycky velela zviratka, kdyz jsme meli kocky i psa, tak meli domeny rozdelene. Ale vsechny nase aktivity se odvijely od "potreb" nasich, nebo synovych zvirat.
Muj pritel ma jezevcika drsnaka, prisaham, ze rozumi vsemu, vymysli srandy a lumparny a ma nas, zvlaste pak me dokonale zpracovane. Ale bez zvirat si zivot neumim predstavit.
