Je to tak dlouho, tak nezřízeně dlouho... Já byla redaktorský nedochůdče, před těmi tehdejšími "celebritami" jsem přímo vibrovala studem a hrůzou, abych něco nevhodného neplácla. Ale vždycky to dopadlo fajn, naopak. Čím víc jsem rozhovorů jsem s nimi dělala, tím víc jsem o nich věděla (tedy, o nich, jako o lidech, nejen jako o hercích či zpěvácích), tím byl náš vztah kamarádštější. Měla jsem úžasnou kliku, že jsem mezi ně tak fajn zapadla.
Vzpomínám například na prima kamarádské chvíle s Waldou a Milanem. Konkrétně s Matuškou a Chladilem, kteří kdysi bydleli jistý čas v takovém malém bytečku v Experimentálu na Invalidovně. To vám byl takový zvláštní pokus o hotelový dům pro lidi, kteří se nechtějí zdržovat zařizováním bytu, jeho vybavováním, ale kterým bude vyhovovat, když se nastěhují do moderně zařízeného bytu, s kompletně vybavenou kuchyní, kde vám bude chodit do bytu během vaší nepřítomnosti chodit služba uklízet, mýt nádobí i okna, po týdnu povlékat čisté povlečení, kam vám přinesou ráno snídani... Už si ani nepamatuju, co všechno ještě bylo do toho nájmu zahrnuto.
Jednoznačně - přinesli jste si své oblečení a obutí, případně nějakou tu flašku na oslavu.
Vše bylo zajištěno, úklid, ostraha, praní prádla.
Byl to dům pro snadný život, produkt optimismu a vizionářství šedesátých let.
Většina bytů byla miniaturních, jen šestadvacet čtverečních metrů. Dispozice ovšem promyšlená: první byla kuchyň s jídelním stolem, oddělená skleněnými dveřmi od obytného prostoru, závěs odděloval spací kout, kdy byly u zdi, za sebou, dvě válendy.
Prostě funkční a
úsporné bydlení, tak jak si to představoval Le Corbusier, guru
architektonické moderny.
Jo, když jsme u těch lahví - pamatuju se, jak jeden z dotyčných pánů pravil, že kdyby ty prachy, co dostanou za vrácené lahve, dávali někam extra, tak do roka mají auto. Oni totiž bydleli v bytě vedle mé bývalé spolužačky, se kterou jsme se kamarádily od svých čtyř let, neboť nejen, že jsme chodily do stejné školy, ale i bydlely donedávna ve stejném domě. Jana se v Experimentálu ocitla díky svému egyptskému manželovi, který pro ni a své dítě byt zajistil.
Walda a Chladil tam bydleli spolu, docela jim to tam fungovalo.
S tou mou kamarádkou měli nepsanou dohodu, že občas uvařila něčeho podstatně víc a oni přišli na dlabanec. Taky jsem se párkrát zúčastnila.
Bylo to bezva. Myslím, že i jim tohle kamarádství vyhovovalo - před námi nemuseli dělat frajery (i když oba v té době frajeři fakt byli), a většinou to byly takové super chvilky úplně obyčejného povídání o všem možném.
Já navíc - shodou okolností - v Experimentálu měla ubytovanou sestřenici, tehdy soudkyni, s jejím manželem zubařem.
Když jsem u těch drbů: pamatuju si, jak si jednou Eda (ten
zubař) postěžoval, proč lidi furt dávají doktorům prezentem bonboniéry nebo flašky.
Neboť on nepije a na sladké není. Jo, takhle kdyby mu někdo přinesl flák
uzeného...
Tak měli v jednom pokoji komodu, ve které byly narovnané láhve a škatule s bonbony. Občas jsem jim od nějaké té bonboniéry odpomohla.
Ale zpátky do oné doby, ve které byli mladí a plní života ti, co jsou v onom dole přiloženém videu.
Mnoho lidí si tenkrát, stejně jako asi dnes, herce připodobňovalo k jejich slavným postavám - kdysi např., během vysílání televizního seriálu Nemocnice na kraji města, se lidé ptávali pana Chudíka, co a jak mají dělat s tím, co je zrovna tak moc bolí... Určitě si na něco podobného také vzpomenete.
Přiznávám, že jsem se taky párkrát popletla, považovala například někoho za neskutečnou mrchu, přesně podle jeho poslední role, a on se třebas taky tak tvářil - a on to byl super člověk. A nebo - což se taky stávalo, že jste si podle velmi dobře zvládnuté role extra klaďasa, toho herce či herečku zafasovali do rámečku úžasného dobráka - či dobračky. Ale já naštěstí měla velké štěstí, protože o devětadevadesáti procentech z nich mohu říct, že byli nesmírně fajn.
Měla jsem tehdy malé děti, tak jsem jim koupila každému památníček. Protože jsem kolikrát nikam jet nemohla, jezdili "celebrity" k nám na kafe. Takže jsem dětičky fotila s nimi, dámy a pánové vždy dětem něco do památníků napsali...Jo, ale myslíte, že si toho dnes ty moje ratolesti nějak váží? Památníky jsou zastrčené někde v knihovně...
Znala jsem tou dobou velmi dobře zákulisí pražských divadel, tamější šatny.
Brala jsem to tak, že za nimi chodím do práce. A většinou jsme rozhovor dělali při kafi, zpovídaný se připravoval na jeviště, já si hlídala magneťák, aby spořádaně všechno nahrával a pak to doma do noci zpracovávala. Bavilo mne to neskutečně.Vzpomínám na mnoho těchto posezení... Fantastická paní Medřická, milá a vtipná Janžurka, kterou jsem nesmírně obdivovala, princ - romantik Viktor Preiss, suverén Sovák, kavalír Bek... ale to bych musela jmenovat všechny.
Stejně jako když jsem jezdívala na natáčení. Rozhovory s režiséry, kameramany... A nádherná oslava tisící klapky. Jo, to už asi dnes není, dnes se točí fofrem...
Že jsem během téhle činnosti zažívala mnoho super zážitků je pochopitelné.
Postupem času jsem s mnoha z nich byla prachobyčejná kamarádka.
Dokonce jsem měla to privilegium, že jsem znala důvěrnosti osobní, rodinné.
Jo, bejvávalo to moc fajn.
Asi vám budu psát historky z natáčení…Třeba ty s mou velkou – velkou až širokorozchodnou „sestrou“, Helenkou Růžičkovou.
Ale to až zas příště.
d@niela
Krásné vzpomnínky.
