Já vím, není to zrovna bezva čas, který kolem sebe máme. Jako kdyby nestačilo počasí, které se nám mění jak lusknutím prstů. Nedávno bylo skoro sedmnáct plus, pak za pár dnů – a co že za pár dnů, někdy za pár hodin! ukáže se na teploměru o pětadvacet míň. Řeklo by se „neuvěřitelné“, ale je to tak… Jo, já si už odmala zvykla každou osobní nepříjemnost na počasí svádět. Ono je to tak jednodušší.

Teď už to svádět nemusím, klouby hovoří za mne.

Když jsem naši blahosklonnou obvodní praktickou lékařku požádala o nějaký ten lektvar proti bolesti, tak mi hned odsekla: „Helejte, jste tlustá, tak zhubněte!“ A to mne, prosím, baba ani neviděla…

Ano, do telefonu jsem jí odrecitovala, že mám tři bodance a negativní včerejší test, neboť jsem doufala, že se k ní budu moci objednat.

Její střelhbitá odpověď: „Paní Goldweinová, já očkované do ordinace nechci, já jsem proti tomu, takže jestli vás něco bolí, tak si kupte něco volně dostupného v lékárně. A nezlobte se, nemám čas.“ Cvak, a byl konec hovoru.

Každopádně, pravdu měla, kde je těch jedenašedesát kilo, co jsem kdysi mívala… To mám dnes asi v tuku.

Ale ne, tak hrozné to není, ale kosti mi rozhodně neztěžkly, na to se nevymluvím.

Tak tedy jsme s mým soupostelníkem najeli na zeleninu, hodně vody a uvidíme.

Jenže, ten malej hafan všechno vyběhá, na rozdíl ode mne…

Než jsem našla mobil, nastavila si foťák, tak měl mističku salátu v sobě: 

je v tom čínské zelí, mrkev, zelený celer, jablko, zelená okurka, paprika, zelený hrášek, trošku kukuřice.

Nastrouháno, zamícháno, přidáno trochu jogurtu.

(Nekoukejte se, jak je špinavej a zarostlej, prosím.)

Když mi bylo zrovna ouvej, dostala jsem od fajn kamarádky krásný e-mail.

Moc hezký.

Tak vám ho tu posílám taky. Tedy, moc hezká byla ta příloha.

Jo, vlastně ji znáte,  je to "naše" Wendy. Tedy ta kamarádka, ne ta příloha, ani ta hlavní postava...

Ani nemusíte umět jinou řeč než češtinu, abyste tomu rozuměli.

Moje babička,

která zažila obě světové války, vždycky říkala:

„Lidé se milují za každé doby.“

d@niela