Drazí a milí, asi si pamatujete, že v období jara a léta jsem na tom nebyla zdravotně moc dobře. No, teď je na čase, abychnapsala proč. Mohla za to moje vagína. Ale začnu od začátku. Většina žen zná to známé pálení v podbříšku, které signalizuje zánět močového měchýře. My ženy jsme k tomu od přírody náchylnější, neboť naše močová trubice je kratší, než ta mužská, proto se do ni dostanou bakterie mnohem snadněji.
No a většina žen ví, že někdy to napraví brusinkový džus, kamilkový čaj a v horších případech sáhneme po antibiotiku, a věc je rázem vyřešena.
No, taky jsem si to myslela.Po tom, co jsem vykoupila národní zásoby brusinkového džusu pro případ jaderné katastrofy a vypila jsem denně příděl pro osmičlennou rodinu, neviděla jsem žádné zlepšení. A co hůř, nemohla jsem se vyčůrat už vůbec.
No, a co člověk
udělá, když má močový měchýř plný k prasknutí a nemůže se vyčůrat? Vyhledá
lékaře.
V bolestech a se slzami na krajíčku jsem se dopravila do kantonální nemocnice,
kde jsem se předem ohlásila, jak se na švýcarské poměry patří.
Hodný pan doktor
mě vycévkoval a stanovil neobvyklou diagnózu. „Syndrom stydlivého močového
měchýře.“
Jakože cože?? To jakože se stydím doma vyčůrat?
Nechtěla jsem nikterak zpochybňovat jeho medicínské zkušenosti, tak jsem si
zabalila flašku brusinkového džusu a s pocitem viny jsem se odebrala domů.
Po několika dnech samoléčby nabrala nemožnost vyčůrat se zcela opačný směr, a pro změnu jsem čůrala neustále, a to i v časech, kdy jsem nechtěla, nemohla, nebo nepotřebovala. A ano, i samovolně.
Tu jsem si řekla: Veroniko, na plíny jsi už příliš velká a nebo ještě příliš mladá.
To se musí řešit.
Vydala jsem se do ordinace urogynekologie, kde jsem byla podrobena důkladnému
vyšetření, včetně čůracího deníku.
Paní doktorka mi šmejdila cytoskopem v měchýři a jen tak mezi řečí prohodila, že mám gonoreu.
Sestřička se spíš ze
zvyku zeptala, zda mi udělají stěr, ale paní doktorka řekla, že to není nutné,
příznaky jsou jasné.
Po tom, co vytáhla hlavu z mého rozkroku se na mě usmála, podala mi recept na
antibiotika a poslala mě domů.
Ač mé amatérské znalosti medicíny obsahují širokou škálu latinských výrazů,
tento jsem neznala.
A tak, než jsem zobla první tabletku antibiotika, mrkla
jsem se do google, co že to vlastně mám.
Když na mě vybaflo xxxx odkazů na téma gonorea, málem jsem se vyvrátila.
Cože to??????
Kapavka???
Proboha, kde jsem k tomu přišla???
Sex mám jen na své narozeniny a po zbytek roku obrůstám mechem, minimálně do
další gynekologické prohlídky.
Marně jsem
vzpomínala, kdy jsem svůj rozkrok propůjčila rozkoši, ale moje pamět dokáže
zálohovat vzpomínky maximálně deset let zpět.
Nemoha vstřebat tu medicínskou záhadu, jak je možné dostat kapavku bez toho,
aniž bych měla styk, jsem odevzdaně pojídala antibiotika a doufala, že mi bude
lépe.
Nebylo.
Netrvalo dlouho a navštívila jsem pohotovost znovu.
Po tom, co jsem sdělila stanovenou diagnózu, včetně dodatku, že nemám ponětí,
jak jsem k tomu přišla, se seběhli medici z různých oddělení, aby se na tu
anomálii podívali.
Zatímco jsem odevzdaně ležela na lehátku s nohama do praku, přicházeli medici z
urologie, gynekologie, z kožního, ortopedie a pro jistotu i z patologie.
Když se do půlkruhu postavila půlka medicínského osazenstva lačná vědění,
přistoupil k mému rozkroku doktor, jež by bez hanby mohl pózovat v katalogu spodního prádla od
Calvina Kleina.
Nepopírám, že mi lichotilo, jak se mi ten fešák vrhá mezi nohy.
Věřím, že nejedna žena by na něm lačně spočnula okem.
Ovšem, jakmile mi začal z močové trubice odsávat hnis, nějak mě přešla veškerá
iniciativa zahájit flirtovací konverzaci. Netrvalo dlouho a z vymačkaného hnisu
přišly i výsledky.
Vážení přátelé, nebyla to žádná kapavka, ale úplně jiná bakterie, která má
bohužel mnoho shodných příznaků. A tak byla záhada vyřešena. A já jsem opravdu
nevinná…
Ale řeknu vám, ještě nikdy moji vagínu nevidělo tolik lidí najednou.
PANENSKÁ VERONIKA
(tedy téměř)
A když jsem se podívala průzorem mezi "nohama do praku", stála tam nefalšovaná "babka Pěničková od kreslíře Petra Urbana", v šátku, s kýblem a opřená o smeták
.