Zajímavé je, že nekalé choutky, které vám tu teď sebekriticky na sebe prásknu, se všechny vztahují k Vánocům, k mé neřestné touze po všem sladkém a konečně k ne moc (jen tak trochu) opodstatněnému sebelitování. Když si to tak zpětně promítnu - a to vám tu popíšu jen malé tři kousky (zas moc toho prozradit nemůžu, ach jooo, neměli byste mě už vůbec rádi), tak si říkám, co já sem to za ženskou? Ale popravdě - určitě mne mnohé chápete...

Bylo nebylo, před hodně moc lety, se chvilku před Vánoci na Staromáku vdala jedna známá redaktorka. Za svědky jí šla kamarádka Helenka Růžičková a kamarád Vašek Neckář. Oboje rodičové tím nebyli zrovna moc nadšeni, páč se to dozvěděli týden před. No, tak ať nejim - dva týdny... 

Pan Myšák, bývalý majitel vyhlášené cukrárny z Vodičkové, nám upekl báječný dort - během oslavy a tanečního reje v sále v Mánesu mi ho však doma skoro celý sežrala má drahá novopečená švagrová, která na nějakou trachtaci, když se žení brácha, nebyla zvědavá. A navíc mi přinesl velikou škatuli toho nejsenzačnějšího vánočního cukroví... (Jak blaženě mi bylo doma, když jsem si tak ležela na kanapi, v ruce detektyvku, vedle sebe talíř s kopečkem sladkého.To jsem zas já nikomu nedala!)

V Mánesu bylo moc fajn, ještě naposledy jsem se nádherně vytancovala, bylo pozváno pár herců, výtvarníků a dalších prima kamarádů, kteří šmahem litovali, že jdu pod čepec, že asi se mnou už přestane veškerá zábava. Však mi to Helena pak moc a mockrát zopakovala: "Já ti to říkala..."

Ale k tomu cukroví.

Vdávala jsem se s tříměsíční dcerou. Tedy - ne na světě, tehdy jsem ji ještě měla schovanou pod sukní. O dva roky později jsem už měla vytrvalého a nezdolného tvora-všudevlezce, manžela věčně pryč, a trávila dny v opuštěném, téměř prázdném paneláku, na rozestavěném hornoměcholupském sídlišti. Ve dvanáctém patře bez výtahu, v našem pidibytečku, který měl i s WC a koupelnou a balkónem dohromady 28 m2.

Telefon půl km daleko, věčně obsazená budka, procházky v oraništi vůkol.

Když jsem dávala každý den po poledni Lenku spát do hlubokého kočáru na balkón, v jednom kuse jsem se bála, protože nikdy předtím jsem tak dlouho a tak vysoko nebyla.

No, můj andělíček z kočáru nevylez, nikam mi neuletěl, i když přesně tohle mne pronásledovalo v černých snech.

Blížily se Vánoce. Náš miniaturní byt jsem měla uklizenej, každý večer poctivě kádala pádlo, holčička spinkala a já měla tolik moc času... Hele, nesmějte se, kdy jsem to měla dělat...

Zaděláno bylo, těsto se chladilo na balkóně, formičky umyté a připravené... Tak jsem těsto vmačkávala, plechy do trouby vkládala a vybírala, pocukrované opatrně do krabice vkládala a na ten balkón hotové nádherné cukroví odnášela. 

Asi po sedmé uklizené už dávce se do dveří vkulil mírně povznesený manžel: "Tak copak, drahá ženuško moje, copak jsi celej den dělala? Musíš bejt z dlouhý nudy asi otrávená, co? Máš pro mne ty slibovaný ptáčky?" 

Ještě slušně jsem mu vysvětlila, že jídlo má venku, tedy na balkóně, stačí si ho jen ohřát, a pokud si nevšiml, tak už pár hodin peču cukroví.

To, co mi přesně odpověděl, si už nepamatuju. Fakt je, že měl velice úsměvnou náladu, která z něj vanula na metr, a že si ze mne dělal jednu větší legraci za druhou.

Já to moc dlouho neustála, začala jsem potichu ječet  (jo, jde to, to je takové to hrozné chrčivé syčení, kdy šílíte vzteky a současně nechcete vzbudit dítě, které spí tři metry od vás), a mj. jsem řekla, že pro koho já to vlastně všechno dělám, že mne chudinku nikdo nikdy neocení, a že to bych to klidně mohla vyhodit z okna!!!

Neměl to říkat, fakt neměl.

Ale řekl... Já v tom ajfru chytla škatuli a cukroví se rozletělo černočernou tmou dolů, do bílého sněhu, který něžně pokrýval stavební svinstvo dole.

Pak jsem si nalila z manželových zásob panáka, vzala svetr a šla se opřít o klandr, abych mohla pozorovat malou tlustou postavičku, která hluboko dole, s baterkou v ruce, ze sněhu vybírala pracinky, linecké koláčky... Věříte, že za tu hodinu, co tam dole mrznul, vysbíral skoro všechny?

Přála jsem mu všechno možné, hlavně to nejhorší: třeba aby tam někde zakopnul (jako se to stávalo mně) a praštil se - třeba do nosu!

Cukroví bylo poněkud rozmočené, pro návštěvy se rozhodně nehodilo.

Ale k nám tehdy, když ještě nejezdil výtah, stejně nikdo nechodil.

Příště o tom,

jak jsem chlapa kvůli cukroví téměř zavraždila.

D@NIELA

... : d@niela

prosinec 14, 2021 10:04