Martin zvolna procital, snad ho probudily nějaké hlasy? Šíleně mu třeštila hlava a cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. Nemohl se pohnout. Po chvíli se pokusil otevřít oči, ale stejně viděl jen rozmazané siluety v bílém pokoji. Všechno bylo přikryto šedým závojem mlhy. Chvílemi zase ztrácel vědomí ... Kde to jsem? Jakoby z dáli slyšel dva hlasy, které k sobě velmi naléhavě mluvily.

Zbystřil pozornost a pokoušel se zachytit aspoň útržky jejich vět. „Pochopte, paní primářko, že s ním   n u t n ě   potřebuji mluvit,“ říkal tmavý stín.

Bílá silueta mu odpovídala:  „Ale to je naprosto vyloučeno, pane kapitáne. Do rána byl na operačním sále a probral se teprve před chvílí.

Nebýt silné dávky morfinu, skučel by bolestí jako zvíře. Zlomenina spodiny lebeční, přišel o jedno oko, má utrženou slezinu a těžké pohmožděniny po celém těle. Ostatně, má i zlomenou čelist, takže vám v nejbližších dnech stejně nic neřekne. Za normálních okolností jsou ta zranění neslučitelná s životem. A nebýt jeho mimořádně silné tělesné konstituce, už by tady asi nebyl. Přežil to vlastně jenom zázrakem. Jeho stav zůstává i nadále kritický a pořád ještě nemá vyhráno…“

„Škoda, měl jsem na mysli jenom pár triviálních informací. Nikdo netuší, co iniciovalo ten šílený amok. Zastavím se tu později, tady už stejně nic nenaspěcháme. Ten chlap, co mu to udělal, pak doma vyhodil ženu z osmého poschodí paneláku a sám vyskočil za ní. Sbírali jsme je dole lopatou…“  

„Vím, slyšela jsem o tom, té rodinné tragédie je plný špitál. Prý po nich zůstaly dvě děti. Příšerné! Tak tuhle práci vám rozhodně nezávidím…“ 

Pokud vím, tak mezi personálem vaší JIPky, pracuje dokonce sestra té zavražděné.“

„Myslíte vrchní sestru Alenu Zachovou? Ano, její dvojče, jakoby si z oka vypadly. Alenu znám už léta, a když jsem je nedávno obě potkala ve městě, nepoznala jsem, která je která. Tak neuvěřitelně si byly podobné. Ale máte smůlu, ona má dneska až noční směnu.“

„No tak to jste mně moc nepotěšila,“ řekl mrzutě mužský hlas. „Co se dá dělat? Zastavím se později.“  

Oba hlasy se vzdalovaly a Martin, který slyšel jen pár útržků dialogu, horečnatě přemýšlel.

Proboha, o kom to mluvili?  Snad ne…  

Zvolna se probíral z agónie a usilovně se snažil listovat v zamlžené paměti. Včerejšek byl přece den, jako každý jiný.

Jen matně si vybavoval kluzké ženské tělo, vzpínající se pod ním.

Hanička!  Bože, to je ženská, krev a mlíko!

A pak seděl v nějaké hospodě…

*        *        *

Prošel kolem výčepu k masivním dubovým stolům.

Na číšníkův tázavě vztyčený palec, jen zavrtěl hlavou a výmluvně zacinkal klíči od auta. Objednal si minerálku. 

„Z daleka?“ prolomil ticho muž, který si k Martinovi po chvíli přisedl.    

Lhostejně na něj pohlédl. Širokánská ramena a dobrých sto deset kilo váhy, odhadl bleskově.

„Záleží na tom?“ odpověděl podrážděně Martin. 

„Já jen, že auťák s písmenem há v espézetce, tu nestojí zrovna každej den.“ řekl smířlivě chlápek a uchopil do svých obrovských dlaní půllitr, že se napije. „Pracovně?“ dodal ještě.      

„Za ženskou,“ přiznal Martin. „Moje stará na to zrovna dvakrát není a hned po porodu ji pověsila na hřebík. A přece se ji nebudu pořád doprošovat. Tak sem jezdím, jak vy říkáte tím vaším hantecem, vojíždět jednu špicovó hajfu," řekl s úsměvem.

Silák se rovněž usmál a zvedl obočí:  „Ále?“ hvízdl obdivně. „Copak u vás takový ženský nemáte?“    

„Takový teda ani náhodou. Tak černý vlasy a modrý oči, jako tahle, nemá žádná jiná.“    

„S takovou tu bude mít i spoustu místních ctitelů,“ namítl chlapík.    

„Na to  může zapomenout, má doma dva malý kluky a manžel ji skoro nepustí z domu. Navíc ji zanedbává, protože po práci je v jednom kuse na letišti.“   

„Na letišti, říkáš?“ zpozorněl muž.  

„Jo,“ přitakal Martin. „Paragán. Byl u nich už na vojně a je tím pořád přímo posedlej. Všechen čas tráví na leťáku, prej i jako instruktor. Chodí domů až navečer, utahanej jako kůň, sekne sebou a spí jak zabitej. Ale nic naplat, ženská potřebuje svý, a tak si hledá potěšení jinde.“    

„Co mně to tady valíš za klíny do hlavy? Jak může jinde, když je zavřená doma?“    

„Internet, kámo, internet! To neznáš? Říká ti to vůbec něco? Mrouská se starýmu přímo za zády, napřed doma virtuálně a pak i doopravdy.“    

„Pod svícnem že bývá tma?“ 

„Přesně tak,“ přitakal Martin a nadmul se pýchou. „Třeba nakecala tomu svýmu šmudlovi, že jede s kámoškou na týden do skal. Paroháč jí to sežral i s navijákem. Jenže ta kámoška tam byla se svým manželem a ona tím pádem se mnou. Chápeš?“ 

„Chápu,“ zamumlal mezi zuby hromotluk.

Rychle vstal a pevně uchopil do svých medvědích tlap těžkou židli.

Než se rozmáchl k hrozivému úderu, Martin stačil zahlédnout padající černou čepičku s vyšitým emblémem bílého padáčku…

Martin strnul. „A do prdele!“ blesklo mu ještě hlavou.

V intuici si chtěl zakrýt obličej rukama, ale hned první příšerná rána dubovou židlí, mu je roztříštila napadrť.

Pak ztratil vědomí… 

*        *        *

Staniční sestra Alena Zachová usedla nad svou poslední noční kávu a s cigaretou v ruce, se ubírala klikatými cestičkami vzpomínek na svou sestru Hanu, co teď už není…

Jednoho dne skončil čas dětských her.

Obě se ocitly se na prahu dospívání, přinášejícího tušení sladkých tajemství.

Panenky i korálky dětských slz byly rázem zapomenuty a jejich sesterské klíny pookřály zvědavostí.

Jejich panenské klíny, které tak omamně voněly po jasmínu, zvlhly jantarem vzrušení. A tak za dlouhých večerů se ve svém dívčím pokoji vydávaly na vítěznou cestu hledání, protože nejcitlivější místečka na ženském těle, ta přeci pozná zase jenom žena. Aniž se to kdo dozvěděl, Alena s Hankou nalézaly rozkoš ve vzájemných dotecích, které jim přinášely sladkou chuť zakázaného ovoce.

Krev jim se divoce bouřila ve spáncích a slast objevování v nich probouzela touhu a zrychlovala dívčí dech. Citlivé doteky něžných dlaní a úst, jitřily jejich křehké city a rozsvěcely dva páry modrých oči nepoznanou rozkoší. Vzrušené sténání dvou dívčích hrdel bylo pokaždé jak mávnutí stříbrných křídel dvou racků, kteří bok po boku vzlétají k oblakům. Alena si bláhově namlouvala, že to nikdy neskončí.  

Ale najednou přišel zlom.

V životě její Haničky se objevil muž, který rozbil jejich sesterské milování napadrť. Přišel nepozván. Elegán s vůní Fahrenheita.  Přitom kdysi obě dvě, Hanka i Alena, zbožňovaly tu ojedinělou vůni z francouzské stáje plnokrevníků Christiana Diora. Ta vůně parfému Fahrenheit přiváděla do nejistoty obě, ale ani ve snu netušily, že pro jednu z nich se stane osudnou.

Jmenoval se Petr a Alena ho od první chvíle nenáviděla, protože jí ukradl sestru i lásku v jediné podobě. Jednoho dne si přišel o Hanku říci s kyticí.

A když potom opouštěl jejich dům, jakoby spolu s ním odcházela i jejich lásku.

A nechala Alenu samotnou v slzách.

Ale Petr byl v tuto chvíli už mrtev, stejně jako její milovaná Hanka.

On si to rozhodně zasloužil. Tak nemilosrdně vyrval její milovanou z lůna panenské přírody předhůří Vysočiny a tím udělal kolosální chybu. Hančina citlivá duše, zvyklá na jiskřící říčku, romantiku hlubokých lesů a vonících luk, plných květů i motýlů, se v chladném betonu sídliště cítila beznadějně ztracená. Byla zvyklá létat, volná jako pták. A pak se ocitla se dvěma dětmi na krku, zavřená, zajatá v kleci nejvyššího patra paneláku.

Hanka byla jak Marie Antoinetta po česku. Ta ve svých šestnácti přijela z Rakouska do Francie jako manželka Ludvíka XVI., aby tam v osmatřiceti skončila na popravišti za hlasitého řevu lůzy. Mezitím se trápila, koketovala, flámovala, utrácela, hýřila. Slavná královna se složitým osudem, Marie Antoinetta.  

Hanka, zaskočena šedí města, manželským stereotypem i zoufalstvím, unikala do paralelního světa plného mužů, kteří se aspoň pokoušeli jí porozumět a hladit její poetickou duši. Dát jejímu dravému tělu vědět, že je ještě přitažlivou ženou. Byly to jen drobné epizody, naplněné její nenucenou koketérií a lehkým flirtem.

Byla zprvu opatrná, ale s jídlem roste chuť a ona ani ve snu netušila, že se jednou může utrhnout ucho od džbánu, se kterým si chodila ke studánce pro štěstí…

Ztrácela opatrnost a nevědomky kopírovala osud Marie Antoinetty až do samotného konce.

Pohár trpělivosti přetekl předchozí noci...

Alena si unaveně promnula zápěstí a zběžně pohlédla na hodinky. Do konce služby už zbývalo jen pouhých pět minut. V šatně to bzučelo jako v úlu. Oblékající se děvčata končila noční službu a loučila se s příchozími, které společně se svými skříňkami otevíraly i nový den. 

Teď nebo nikdy.

Neslyšně vklouzla do pokoje. V záhlaví lůžka zběžně pohlédla na přístroje, které signalizovaly kritický stav pacienta. Jediným pohybem vypnula aparatury, udržující základní životní funkce. Splnila svoji “svatou povinnost“.  Krátce vyčkala a pak je znovu uvedla do činnosti. Okamžitě se ozval alarm, naštěstí dosud ztlumený na noční intenzitu.

Z chodby sem pronikal hluk bouchání várnic, chystaných ke snídani a bzučící alarm nebylo téměř slyšet. 

Oddechla si, bez ohlédnutí opustila pokoj a rychle směřovala k šatně. Pozdravila se s ranní směnou a bleskově se oblékla. Rychlovýtah s ní slétl do přízemního podlaží.

Lačně se nadechla studeného vzduchu.

Jíním ozdobené smrky nemocniční aleje si nad ránem svlékly svou tenkou košilku, utkanou z ranní rosy.

Alena vzhlédla k parkovišti a její roztěkané oči zoufale hledaly ostře červený peugeot. Někde tady musí přece být! Když spatřila blikající rudý vůz, oddechla si a rozhodným krokem zamířila k němu. Plavovláska, sedící za volantem, se na ni usmála a nahnula se přes sedadlo spolujezdce. Spolu s dveřmi se pootevřel i výstřih její halenky a odhalil její plné prsy. Alena spěšně nastoupila.   „Ahoj Zuzko…” vydechla a přivinula se k jejím vlasům.  Pak provinile vzhlédla a v Zuzaniných zelených očích, které ji hebce pohladily, spatřila hedvábné doteky vycházejícího slunce. Krátce se políbily a obě vnímaly vláčnost svých pootevřených vlhkých rtů, které si tiše nabídly v tom krátkém ranním okouzlení...

„Čus miláčku! Tak co můj manžílek, vyšlo to?” zeptala se Zuzana a nedočkavě jí visela na rtech. 

„Těsně před šestou jsem Martina odpojila,“ hlesla tiše Alena a s povzdechem složila hlavu do dlaní. 

„Jsi formát, Alenko, já věděla, že je na tebe spolehnutí.” řekla Zuzana a konejšivě ji pohladila po vlasech.  Byly tak úžasně černé… Jako antracit. Byly černější, než dnešní tmavá noc, kterou probděla s očima, visícíma na mobilu.  „A už klídek, lásko,” dotkla se Zuzana něžně Alenina chvějícího se zápěstí, „teď už jen pár týdnů počkáme, až se všechno uklidní. A pak se k tobě nastěhuji…”  Zařadila jedničku, energicky přišlápla plyn a červený peugeot se rozjel k dálničnímu přivaděči, vstříc novému dni.     

„Máš dost benzínu?”, ozvala se nejistě Alena.    

„Neboj, stavila jsem se hned ráno na benzínce a vzala jsem plnou nádrž,” uklidnila ji Zuzana se suverénním úsměvem na rtech.

„Vidělas to, Zuzko? Černá kočka!“ špitla polekaně Alena a rezignovaně dodala: „Proboha, snad to není nějaké zlé znamení?”

„Neboj, zlatíčko, Bůh přece není, kolikrát ti to mám ještě říkat? A my dvě jsme si smůly vybraly už vrchovatě,” uklidnila ji Zuzana a povzbudivě dodala: „Teď už není ani Hanka ani Martin, jsme jen my dvě. A čeká nás už jenom štěstí.”

Obě ulehčeně oddechly a jejich oči se krátce setkaly.

Zuzana si uvědomovala, jak miluje ty  andělské tmavomodré oči. 

Nádherné zřítelnice Aleniných očí se náhle rozšířily děsem. Zuzana strnula. 

Pozdě! 

Jejich vůz prorazil chatrné zábradlí mostu a zřítil se do propasti dálnice pod nimi, přímo pod kola jedoucího kamiónu.  Peugeot se po dopadu vzňal a pohřbil je v hořícím pekle.

Šokovaný řidič kamionu stačil jen prudce šlápnout na pedál brzdy, ale věděl, že je zcela bez šance. Obrovská hmota kamionu drtila havarované auto, které se sneslo z nebe.

Kamion se ve smyku vzpříčil. S planoucím klubkem vozu před sebou prorazil čelně svodidla a vzepjal se vstříc skalnímu masivu. 

Pak ve zlomku vteřiny strašlivou silou přibil trosky peugeotu na skálu... 

ANQUETIL