Bylo jaro. Jak se planeta Země natáčí více Slunci, tak jsou noci kratší, teplejší a Mikyho noční výpravy jsou delší. Už se nechodí hlásit co hodinu, ale co tři hodiny. Dřepne si na zápraží, třikrát mňoukne a pro mě je to signál, že ho mám pustit dovnitř. Někdy mám tuhý spánek, mňoukání mě nevzbudí, a tak nocuje venku. Ale nikdy si na to nestěžoval. Tato noc nebyla jiná. Kolem půlnoci si mňouknul a já v polospánku vstala, abych ho pustila dovnitř. Bohužel, až příliš pozdě jsem zjistila, že Miky nese v tlamičce živou kořist, kterou v mé garsonce vypustil ven.

Než jsem se nadála, nedobrovolně jsem se ocitla také v roli lovce, ovšem já jsem lovila z jiného důvodu.

Vypasená myška instinktivně utekla pod postel a já za ní.

Zatímco Miky se pod postel vejde celý, mně se tam vejde pouze hlava a kousek ramene. S lícem přilepeným na podlaze jsem rekognoskovala terén a nemohlo mi uniknout, že má Miky pod postelí tajná blicí místečka, pro mě nedosažitelná. To možná vysvětluje ten neznámý zatuchlý zápach.

Myška se krčila v koutku, upírala na nás korálková očka a neslyšně prosila o milost. Z nás dvou jsem to nebyla já, kdo ji chtěl sežrat a vysílala jsem k ní soustrastné signály, abych ji uklidnila.

Když už jsem ji měla na dosah, Miky nacvičeným skokem myšku popadnul do tlamičky a poodešel s kořistí dál, abych na ně nemohla.

Marně jsem s Mikym smlouvala, prosila, doprošovala se, myška měla už svůj osud zpečetěný a odevzdaně čekala na krutou popravu.

Trošku cynicky mi přišlo na mysli, že když už se má ta vražda odehrát, tak ne u mě pod postelí. Z posledních sil jsem se snažila zachránit situaci, ovšem k mé smůle mé neohrabané tělo uvízlo mezi postelí a nočním stolkem a mně nemohl uniknout Mikyho vítězný úsměv.

Škodolibě se kolem mě protáhl i s kořistí, rozhodnut, že bude v popravě pokračovat o kousek dál. Tentokrát pod divanem. Odevzdaně jsem se dívala na osud nebohého hlodavce, který jsem nemohla zvrátit, ale z posledních sil se mi podařilo vyprostit ze smrtonosného sevření ložního nábytku, abych se alespoň pokusila zpečetěný konec překazit.

Pomalými přískoky jsem se přibližovala k divanu, kde si Miky pohodlně lehl a bavil se pohledem na paralyzovanou oběť budoucího smrtícího rituálu.

Jakmile ovšem zavětřil, že bych mohla jeho plány zhatit, chňapnul myšku do tlamy a přestěhoval se i s ní pod botník.

Na chvíli mi svitla naděje, že bych mohla vraždící rituál přerušit, ale Miky měl dobře vybudovanou strategii. Přece jenom je v lovu zkušenější, než já. Než jsem se na cokoliv zmohla, ubohý hlodavec to měl ve vteřině za sebou a mně nezbylo nic jiného, než oči pro pláč nad zmařeným životem.

Miky měl alespoň tolik slušnosti, že si svoji pozdní večeři snědl na terase, jak je ostatně jeho zvykem.

Ale já až do rána už neusnula.

Soužití s kočkou je opravdu dřina.

Dobrodružka * Veronika