Něco byste měli o mně vědět. Já nesnáším Vánoce! Tyto svátky k oslavám narození Ježíše Krista, které mají být časem pokory, souznění a přátelství, většina bezvěrců povýšila na svátky obžerství a bezúčelových bankovních úvěrů. Jakožto věřící bez víry špatně snáším ten komerční chaos, kdy se lidé předhánějí, kdo měl „bohatšího Ježíška“, ač ve skutečnosti o dárky vůbec nejde.

Proto, abych unikla konzumnímu šílenství, se většinou zavřu sama doma, nebo utíkám za teplem, kde se s nohama v písku pod palmou nalívám Margaritou a směju se těm bláznům, kteří budou celý rok přemýšlet, jak splatí své vánoční úvěry.

Je to již nějaký ten pátek, kdy se parta mých přátel ztotožnila s mým názorem, a pronajali jsme si vilku s bazénem na Mallorce, abychom daleko od civilizace a nezřízeného šílenství prožili pohodové dny.

Příjemné počasí vyzývalo k prozkoumání ostrova a nic nám nebránilo v tom, abychom si to užili.

Navštívili jsme „Dračí jeskyně,“ zámek, kde trávila poslední dny Jana „Šílená“, poznali jsme pamětihodnosti Palma de Mallorca a v neposlední řadě jsme absolvovali výlet na koních po národním parku, kde žijí želvy ve volné přírodě. Jediný problém vyvstal tehdy, když jsme před projížďkou zjistili, že farmář nechová koně, který by mě unesl. Na chvíli mě zamrzelo, že budu ochuzena o namožené řitní svalstvo, ale i tento problém se záhy vyřešil, když farmář obstaral statného koně z vedlejšího statku, a tak jsem putovala parkem na hřbetě koníka jménem „Gordito“ (tlusťoučký), což hovoří za vše.

Sváteční večer jsme strávili v rodině jedné místní bodré ženštiny, netradičně jsme povečeřeli „tapas“, a i na drobné dárky došlo. S uspokojením mohu říci, že se náš výlet nadmíru vyvedl. Přesně tak, jak jsem si to představovala. V míru, v pohodě a bez stresu.

Při zpáteční cestě na letiště jsme se vydali ještě na rychloběh po místních obchodech se suvenýry se záměrem utratit poslední eura. Já v kapse mačkala poslední padesátku a pár drobných, které jsem hodlala utratit za něco hodnotného. Náhoda tomu chtěla, že jsem koutkem oka zahlédla obchod Majorica, což je významný prodejce vysokohodnotných perel. Moc jsem nedoufala, že bych si tam něco za tu almužnu pořídila, ale přesto jsem se do obchodu vydala.

Jaké bylo štěstí, že obchod nabízel 50% slevu na vybrané zboží! Nadšeně jsem šilhala tam a pak zase támhle, až mi ustrnul zrak na elegantním prstýnku s maličkou perlou, zdobenou kolem dokola drobnými kamínky. K mému zklamání stál 60 Eur, ale já měla u sebe pouze 54 Eur. Odhodlaná získat prstýnek stůj co stůj, jsem mávala na prodavače řasami tak vehementně, že mi deset Eur slevil, vystavil mi certifikát s doživotní zárukou kvality a já s pocitem vítězství obchod opustila.

Pyšně jsem se natřásala s prstýnkem na ruce a sotva jsem došla za roh, vypadl mi z něj šutr! Vytáhla jsem z kapsy ještě mokrý certifikát a nasupená jako saň, jsem zamířila zpět do obchodu.

Sotva jsem stanula ve dveřích, neplánovaně jsem svým kyprým pozadím zablokovala východ tak, aby nikdo nemohl dovnitř, ani ven. Potem orosené čelo házelo zlověstné blesky a asijský prodavač, tušíce, že jsem nepřišla zpět na přátelský rozhovor, se v duchu rozloučil s rodinou a v rychlosti se pomodlil ke svému osmirukému bohu se sloním chobotem.

Smířlivě vykročil jednou nohou směrem ke mně a velmi opatrně se optal, cože si to ráčím přát.

Vychrlila jsem vodopád slov a velmi stručně a jasně popsala situaci. Prodavač uznale pokýval hlavou a nabídl mi za prstýnek kompenzaci. Bohužel, z vybraného zboží se mi už žádný nelíbil, avšak mé trénované oko zaregistrovalo, že ve vedlejší vitríně bych si dozajista vybrala. Obchodník můj pohled zaznamenal a něžně mě upozornil, že toto zboží je v trošku jiné cenové kategorii. Já se nedala odradit a vynaložila jsem veškerý svůj slovanský šarm, abych ho přesvědčila, že zrovna takové zboží je pro mě to pravé.

Bezelstný prodavač se až nečekaně snadno chytil na háček a zahájil flirtovací techniku:

„Ty umíš velmi dobře španělsky. Jsi odsud?“

Já se skromností mou vlastní mu odpověděla: „Ne, já jsem z České republiky. Proto jsem tak krásná, vtipná, inteligentní a skromná. Ovládám několik jazyků.“

Prodavači se má odpověď zalíbila a pokračoval: „To se hned pozná, že jsi inteligentní. Kdypak se narodila? Jaké jsi znamení?“

Nepřišel mi tento údaj důležitý, ale rozhodla jsem se tu hru hrát s ním a tak jsem bezděčně odpověděla: „Jsem ve znamení Vah, narodila jsem se 25. 9.“

Tu se prodavač rozzářil, jako zapálený lampion, až odhalil své zkažené zadní stoličky a vykřiknul: „To já taky!! To musí být osud.“

Já, tušíce, že toho nebohého chlapce mám už úplně na lopatě, jsem reagovala větou: „No, to musí být skutečně osud. Možná bychom se měli poznat blíže.“

V tu chvíli se stalo to, co jsem ani nečekala. Nadšený obchodník vyložil na pult své nejdražší zboží a se slovy, ať se na cenu nedívám a vyberu si, co chci, mi dal volný prostor.

Se skromností mi vlastní jsem se nakonec rozhodla pro obrovskou perlu s topazy v hodnotě bezmála 500 Eur a s příslibem schůzky po jeho pracovní době, jsem se rozloučila.

Chudák nevěděl, že už mířím na letiště a možná na mě čeká dodnes.

Já ovšem pořád ráda vzpomínám na Vánoce na Mallorce a na to, kterak jsem obalamutila prodavače.

Dobrodružka * Veronika