Tak jsem tady zase na skok. Možná to bude znít, jako nějaké zaklínadlo, ale mám toho opravdu hodně. Jak jste asi postřehli, získala jsem nové zaměstnání. Původně jsem šla na pohovor, jako recepční do 4 hvězdičkového hotelu, ale z pohovoru jsem odešla jako vedoucí recepce. Nevím, jakým nedopatřením k tomu došlo, nicméně dle vyjádření mého nového šéfa, se u pracovního pohovoru ještě nikdy tak nenasmál.

Netušila jsem, že mi můj ostrovtip může dopomoci k relativně atraktivnímu zaměstnání, ale vynasnažím se tuto vlastnost do budoucna zdokonalit. Příští týden mi také začíná škola. Nějakým omylem se přihodilo, že jsem se nevědomky přihlásila ke studiu ve dvou jazycích, z nichž jeden je cizí. Ne, nenechte se zmást. V mém případě jsou cizí oba. Až při objednávání školních knih mi přišlo na mysl, že učebnice pojednávací o podnikání je v angličtině. Když jsem si zkontrolovala školní plán, bylo to tam. Krom učebních oborů v němčině mám i několik učebních oborů v angličtině.

Chce se mi rozběhnout proti zdi.

Ale dost už stěžování, napíšu vám příběh, který jsem vytáhla ze svého pomyslného šuplíku: Bylo nebylo, před mnoha a mnoha lety, za devatero horami a řekami v srdci moravskoslezských velehor, jsem pracovala v jednom lepším hotelu jako recepční. V té době mě přijímal velmi milý ředitel, ale posléze potichoučku a polehoučku proběhla jakási reorganizace a jeho místo bylo zčista jasna prázdné. Netrpělivě jsme čekali, koho na toto místo obsadí, neboť vhodných kandidátů byla pěkná řada, ovšem karta padla na osobu, kterou netipoval vůbec nikdo. Naši novou ředitelkou se stala hotelová skladnice.

Musím uznat, že paní skladnice byla špičkou ve svém oboru. Kdo si někdy k logistice někdy přičuchnul, dá mi za pravdu, že je to obor, který není pro mameluky. Člověk musí znát všechny normy, musí vědět, kde a jak se skladuje hřebík, při jaké teplotě se může skladovat, v jakém regále může ležet a jak se má štítkovat. Některé obory se logistiku učí okrajově, ovšem hotelový sklad je něco jako alchymistická laboratoř, kde se nesmí udělat vůbec žádná chyba. Klobouk dolů před každým, kdo toto řemeslo ovládá, neboť znalost skladovacích norem připomíná ty nejsložitější fyzikální rovnice, což je mimo mé chápání, neboť já si bez excelu neumím spočítat ani výplatu.

Co se jejího oboru týče, nemohl jí nikdo nic vytknout. Ovšem jak se tato dáma bez základních komunikačních dovedností stala ředitelkou, je mi doteď záhadou. Nevím, zda za to mohly roky strávené ve skladu, nebo nedostatek koitu, ale tato dáma neuměla mluvit s lidmi (zejména s podřízenými), byla příliš afektovaná a rétorické schopnosti téměř žádné. Což mi při řešení zásadních problémů s váženými klienty, či dodavateli, přijde jako docela velká překážka.

Ze začátku připomínalo naše pracoviště cirkusovou manéž, kterou schopní zaměstnanci udržovali provozuschopnou, ovšem to se dalo pochopit. Každý začátek je těžký. Největším problémem bylo to, že novopečená paní ředitelka si díky své komunikační indispozici nedokázala u podřízených získat respekt, proto si vynucovala autoritu řvaním, či ponižováním. A to často i před hotelovými hosty.

Byl pěkný slunečný den a na recepci přišla rodinka s malým dítětem, jež se zmítalo v horečce, a rodiče naléhavě žádali o antipyretika. Jakožto správná recepční, která řeší přání na počkání a nemožné do tří dnů, jsem nakoukla do lékárničky zející prázdnotou. Nenechala jsem se touto drobnou překážkou rozhodit a iniciativně jsem se spojila pomocí interkomu s paní ředitelkou, zda by se nenašlo něco ve skladu. Paní ředitelka se vyřítila z kanceláře jako hurikán, její poválečné květované polyesterové šaty na ní zlověstně vlály a před bezmocnými rodiči mě sjela jak malého haranta - jak je možné, že mám v lékárničce bordel. Pokorně a klidně jsem se zmínila, že doplňování zásob měla na starosti noční služba, jejímž úkolem je informovat sklad, ale to teď není podstatné.

Se zvýšeným hlasem, (asi, aby si dodala vážnosti) mě razantně odpálkovala, že v mailu nic neměla, tak ať jí pošlu objednávku ještě jednou. Vědoma si důležitosti interních restrikcí jsem ji ujistila, že e-mail zašlu obratem a zároveň jsem zopakovala požadavek, zda by se někde přece jen nenašel nějaký ten paralen, než vyřídíme administrativní záležitosti. Paní ředitelka/skladnice předůležitě odsekla, že se podívá, ale až pošlu ten e-mail. Rozhodnuta nenechat rodiče a to nebohé dítě čekat déle, než je nutné, jsem obratem písemně vyřídila rozkaz, paní ředitelka odešla o tři patra níž do své kanceláře, aby si onen důležitý e-mail přečetla, a my zatím pokorně vyčkávali na dodání „objednávky.“

Znění mého elektronického dopisu vypadalo asi takto:  "Na recepci je nutno doplnit antipyretika, obinadla a obvazy." Po několika minutách přiběhla paní ředitelka značně rozrušená s očima navrch hlavy, pěstičky si bojovně položila v bok a spustila: „Co to na mě zkoušíš?? Jaký je rozdíl mezi obinadlem, nebo obvazem? Vždyť každý blbec ví, že je to jedno a to samé.  A můžeš mi vysvětlit, co jsou to ty ANTIPYROTECHNIKA????“ V tu chvíli mně i rodičům, včetně nemocného dítěte začalo cukat v koutku a nemohli jsme zadržet smích. Polyesterový výkřik mody z padesátek se na paní ředitelce vzdouval pod návalem vzteku a ještě pořád jí nedocházelo, čemu se to vlastně smějeme.

Jakmile jí to došlo, byla jsem propuštěna na hodinu pro nezpůsobilost.

A víte co? Ani mi to tolik nevadilo.

Tak, a to je pro dnešek všechno.

Dobrodružka * Veronika