Jan Neruda v jedné ze svých básní použil větu: „Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.“ Já se s dovolením s tímto výrokem ztotožňuji. I já jsem byla ráda vším, čím jsem byla. A během mého krátkého života jsem si vyzkoušela více, než devatero řemesel. Není to tím, že bych byla nestálá, ale hodně jsem cestovala a bývala jsem (a doteď jsem) lačná každé nové příležitosti, neboť jak s oblibou říkávám: „Nechci umřít hloupá.“ Abych dosáhla svého kýženého cíle, vyhledávám stále nové výzvy a chopím se každé možnosti, která mě může posunout dál.
Jednou z mnoha příležitostí byla roční praxe v internátní škole pro těžce mentálně postižené děti, která by mi při troše štěstí mohla otevřít další pomyslná dvířka ke studiu sociální pedagogiky. Bohužel, tento plán mi ještě nevyšel, ale je pečlivě uložen v mozkovém šuplíku, jež otvírám vždy, když mi přijde na mysl: „Co jsem v životě ještě nezkusila?“
Přiznám se, že nemám tušení, jak probíhá školský systém a socializace těžce mentálně postižených dětí v Česku, ale ve Švýcarsku je povinná školní docházka úplně pro všechny, bez ohledu na postižení. Nezáleží na tom, že některé děti nedokáží mluvit, udržet tužku, ani nechápou význam jednotlivých slov. Musí do školy a basta. Školní plán je pak přizpůsoben jejich možnostem a dispozicím, aby se mohly připravit na budoucí život v dospělosti.
Skupina dětí, které jsem měla na starosti, patřila k těm šťastnějším, neboť byly plně mobilní. Jistě, měly jistá omezení motoriky, či drobné fyzické nedostatky, ale mohly se pohybovat většinou volně, bez cizí pomoci. Což pro nás vychovatele nebyla vždy výhoda, neboť jejich elán připomínal dvaceti čtyřhodinovou jízdu na adrenalinovém kolotoči. Uhlídat pytel blech by bylo jistě jednodušší.
Co do mentálního postižení, to dohnaly neuvěřitelnou vynalézavostí a spekulantství, jež nemá obdoby.
Názvy zastaralých diagnóz, které mnozí z nás dodnes používají jako oblíbenou dobře mířenou invektivu, v jejich podání úplně ztrácely význam. A tak oblíbené: „Debile, Imbecile nebo Idiote!“ by se ve srovnání s našimi dětmi dalo považovat za lichotku, neboť co do postižení, to jim na chytrosti rozhodně neubylo.
Skupina svěřených dětí byla velmi různorodá. Některé děti se již postižené narodily, některé se narodily zdravé a získaly mentální postižení během života buď po úraze, nebo po nepovedené operaci. Tak jako tak, všechny děti jsem strašně milovala a každý den s nimi přinesl úsměvný zážitek.
K naší každodenní práci na internátě patřilo připravovat děti na společenskou interakci. K tomu samozřejmě patřilo i stolování, společné vaření, či návštěva restaurace. Musím říci, že všechny to zvládaly bravurně, dokonce i ty, které se potýkaly s motorickými obtížemi.
Při společném stolování seděl vždy jeden vychovatel mezi dvěma dětmi a tak dohlížel na správné držení těla, příboru, popřípadě pomohl nakrájet maso, či pouze udržoval společenskou konverzaci. Jak už to u dětí bývá, některé má rádo to, některé ono, ale sníst musely vždycky všechno, chtě nechtě.
Jedno z děvčátek milovalo salát Caprese, což nebylo žádným překvapením, když mělo italské kořeny, ale k smrti nenávidělo kousat maso. Což o to, jemné kuřecí nebo krůtí masíčko se pokousalo snadno, ale hovězí nebo vepřové vyžadovalo již jistou námahu žvýkacího svalu, a na to bylo to děvčátko moc lenivé. My jsme si byli samozřejmě jejího lenivého rozmaru vědomi, a tak jsme jí vždy za vynaloženou námahu slíbili oblíbený salát s mozzarellou, rajčaty a bazalkou, abychom její žvýkací svaly nějak odškodnili.
Tehdejší oběd nebyl jiný. Podávalo se libové hovězí maso s omáčkou a bramborami. Protože jsem měla ono dítko na starosti, nachystala jsem se na plánované martýrium předem a položila jsem před ni salát, jakožto slíbenou odměnu za pokousané maso.
Děvčátko se na mě usmálo a s chutí si vložilo kus hovězího do úst, náležitě ho poválelo z jedné strany na druhou, a aby se neřeklo, párkrát do něj kouslo.
S radostí mi vlastní, jak jsem tuto situaci bezbolestně zvládla, věnovala jsem se druhému dítěti, které bojovalo s tupým nožem a hrozilo mu přeseknutí tepny vidličkou. Po očku jsem sledovala děvčátko, jak s chutí žužlá hovězí maso a dále jsem rozmělňovacímu procesu nevěnovala pozornost.
Po nějaké chvíli moje svěřenkyně do mě pyšně dloubla a ukázala na prázdný talíř. Aby se neřeklo, naházela do sebe ještě pár brambor a významně čekala na zaslouženou odměnu.
Spokojená se svým pedagogickým přístupem jsem jí zaslouženou odměnu samozřejmě bez okolků dala a lenivá žvýkalkyně se do salátu s radostí pustila.
Zdálo se mi, že obě dítka mi svěřená jsou dobře obstarána, souboj s příborem zažehnán, a tak mi nebránilo nic v tom, abych se i já věnovala svému obědu.
Už při prvním soustu masa se mi něco nepozdávalo, při druhém jsem pojala jakési podezření a při třetím mi bylo všechno úplně jasné. Milá lenivá žvýkalka maso náležitě ožužlala, v mé nepozornosti ho vytáhla z úst a naskládala mi ho na talíř tak, abych si ničeho nevšimla.
Tady by se hodilo rčení „Vlk se nažral a maso zůstalo celé.“
A pak že jsou mentálně postižené děti hloupé!
Vyléčilo mě to hned. Nedokázala bych učit děti, u kterých není možný žádný posun vpřed. Ani kdyby se učitel rozkrájel.
Ale s Ceskem nemam zadne srovnani, takze nevim.
Tady v obci je "chráněné bydlení" pro mentálně postižené dospělé. Mají k dispozici celý dům (OKÁL), i s bazénem. Je jich tam v současné době šest, kapacita je pro dvanáct. Starají se o ně vychovatelky, které se je snaží vést k samostatnosti. Ale oni nechtějí být samostatní. Líp se jim líbilo v ústavu, kde po nich nikdo nic nechtěl, a všechno jim donesli až pod nos.
domnivam se, ze v Cesku jsou i nektere pripady od povinne skolni dochazky osvobozeny. Tady prave vubec. Do skoly musi vsechny.
Nevím, jak v současné době, ale do školy tehdy chodily. V dospělosti je pak zaměstnávaly chráněné dílny.
Děvče, o kterém píšu, se narodilo naprosto zdravé dvěma pediatrům a nezvládla povinné očkování. Došlo k těžké alergické reakci, dlouho ji oživovali a její mozek "zakrněl" ve věku několikaměsíčního dítěte. Nikdy se nenaučí mluvit, nezvládá základní hygienické návyky sama od sebe, atd.. I přesto mě převezla, šibalka jedna
