Určitě jste je také už někdy viděli. Na rozdíl od jakékoli jiné situace v tomto případě vůbec nezáleží na jejich věku, postavení, jejich figuře – ale jen a jen na míře jejich vzteku. (Většinou jsou to muži žijící na západ od nás.) Jediné, co k následující akci potřebují, je stůl či jakákoliv prostornější plocha, na které „něco“ je. Něco, co se v nejbližším okamžiku stane jejich obětí.
Nemyslím pochopitelně nic živého, ale dejme tomu nějaké spisy, knížky, skleničky (nádobí všeho druhu) a vůbec věci, které se např. na psacích stolech běžně nalézají. A patřičný vztek, pochopitelně. Rozzuřený samec lidského druhu náhle jedním máchnutím ruky všechno s patřičným halasem smete – aby tak završil a podtrhl míru svého rozčílení.
Nevím, jestli to je nějak běžné; ptala jsem se několika lidí kolem mne a nyní i tady, v zemi, odkud filmy, ve kterých se podobné akce vyskytují. Ale bylo mi řečeno, že je to jen filmová akce, že žádný normální chlap by si tohle nedovolil.
Nemá to být projev nějakého extra hrubiána, ale jen míra jeho zoufalství, neštěstí… No, nevím. Vzhledem k tomu, že bychom měli mít všichni stejná práva, tak by měly něco podobného také dělat ženské – ale to už si vůbec nedovedu představit. Respektive, když bych pak po sobě nastalý bordel měla uklízet... Vlastně ano, jednou v životě jsem to opravdu udělala, jak si teď vzpomínám:
byla u mne na návštěvě moje maminka milovaná, drahá prvorozená spala v kočáře na lodžii a já myla nádobí.
Máma „jela a jela“: neustále mi připomínala, jak se chovám nemožně, že takhle se rozhodně rozumná ženská nechová, že „tohle“ bych si vůči sobě neměla dovolit, že „tohle“ by mužskej dělat neměl, proč mu to neřeknu, a jak to chodím oblečená, a že jak dlouho chci mít v ložnici to vypraný nesložený prádlo, proč nedám deky vyvětrat na šňůry….
Atd. atd. No, já držela, držela – a najednou jsem máchla rukou, a to umyté nádobí, které bylo naskládané vedle dřezu, jsem smetla!
Jenže: to byste nevěřili, že ještě ve zlomku času před akcí jsem přehlédla všechno, co tam je, jestli tam není nic cenného… Maminka jen vytřeštila oči a zmlkla. Já bezeslova bafla smetáček a lopatku, tu tříšť zametla, mámě jsem řekla, že se za pár minut vrátím, a odešla jsem.
U nás v ulici byl obchůdek, kde se mj. prodávalo nádobí. Jo, je to dávno, přesto si vzpomínám, že nová sada krásného nádobí ani moc nestála. Když jsem se vrátila do toho třeskutého ticha, Lenka ještě spala, maminka jen mírně vyděšeně na mne zírala – a já se dala do oplachování a uklízení toho krásného, nového…
CO VY – TAKÉ VÁM NĚKDY PODOBNĚ UJELY NERVY?
d@niela v ráži
k Vánocům. Slavili jsme je celá rodina u babči na Vinohradech, já radostně popadla krásné talíře a mazala domů. Talíře jsem donesla jenom na konec ulice, než mně spadly na zem. Tak jich nemám osmnáct, ale jenom polovinu. Teta, ta mne vždycky hnala od svého porcelánu s tím, že mám děravé ruce. A asi jo, zrovna nedávno dcera vzpomínala na další talíře, které jsem rozflákala. Já nejdřív tvrdila, že se nic takového nestalo, ale pak jsem si vzpomněla, že má pravdu. Ty jsem si koupila sama a donesla je až na práh bytu, teprve tam mně upadly, a ty, co se pádem nerozbily, jsem vztekle rozmlátila o zem sama.
Třeskot rozbíjeného nádobí působí uklidňujícím dojmem líp, než hrst antidepresiv.
