Už asi osm let trousím různá moudra, jak si usnadnit život, jak být vyrovnaný jak konzervy v Coopu a tak. V posledních dvou týdnech jsem měla nejednu výraznou příležitost vyzkoušet na vlastní duši, zda a jak některá taková moudra fungují, tak se s vámi o tuto zkušenost podělím. Byl konec dubna, 29. 4. Na tento den jsem měla termín na operaci lokte. Po roce otravné bolesti a omezení, krátkodobě účinných obstřiků a pár experimentů konečně krok, který slibuje definitivní řešení. Jelikož se toto řešení děje v celkové narkóze, zněl příkaz jasně – od předchozího dne nejíst, nepít.

Tedy šup domů. Zborcená očekávání, nutnost přeházet si to v hlavě a vyladit se na novou realitu. Když se to povede, samo od sebe mi naskakuje hledání pozitiv i v takové celkem blbé situaci: Fajn, tak aspoň budu mít covid prokazatelně za sebou. Hledání pozitivního zafunguje skvěle. Plus určitý fatalismus, který v podobných situacích také aktivuji: Asi to tak mělo být, že ta kudla dneska nevyšla.

Akorát budu pěkně naštvaná, říkám si, jestli mi PCR, který mi tam po antigenu hned našťourali, vyjde negativní. Večer pípne zpráva, jsem podle ní skutečně covid negativní.

A naštvaná. Co, naštvaná! Nalezené pozitivum se rázem shrbeně plíží do neexistence. Pitomý Číňani, čílím se, nejdřív rozhodí po světě virus a teď ještě šmejdský testy! (Antigenní test byl totiž vyroben firmou Bejing něco něco, jak hrdě hlásal papír s výsledkem.) Hledání viníka – velmi účinná technika. Ne že by člověka zklidnila nebo cokoli řešila, ale dovede změnit nepříjemný bezmocný hněv ve spravedlivé cílené rozhořčení. Na chvilku je to dobré (byť, ano, nezralé; a co?).

Jakmile vyprchá pozitivní účinek šikmé zloby, posouvám se dál. Nemám ani odoperovaný loket, ani covid, já chudáček malý. Co mi tahle situace může dát?, ptám se. Obtížné zkušenosti jsou vždycky vydatnou studnou užitečných věcí.
Trpělivost. Pokoru.
Nemusí všechno vyjít tak, jak je plánováno, člověk musí přijmout, že jeho očekáváními se neřídí svět.
To už je noc na třicátého a ke klidnému spaní mi dopomůže právě přijetí situace a ochota hledat v ní nové zkušenosti.

Předchozí večer a následující den se dělím o své zážitky

a jejich citovou reflexi s blízkými. Sdělená starost, poloviční starost. To taky funguje.

Akorát u čtvrtého vyprávění si uvědomuju, že už mě to nebaví znovu vyprávět ani o tom psát. Pro další zájemce ("Fakt ti vyšlo ... a pak ... a všechno zbytečně?") jsem měla už jen jedno souvětí s příběhem ohlodaným na kost. Čili všeho s mírou, ale obecně mít komu povyprávět a politovat se a společně si zanadávat je nenahraditelné.

V pondělí třetího květence mi přichází smska od doktora, že mu ze čtvrtka někdo vypadl, a můžu znova přijet. Super. Předoperační vyšetření ještě není po expiraci, překopu si tedy diář a předem se chystám na možnost, že to může dopadnout stejně jako předtím. Kdo je připraven, není zaskočen. Napůl počítám s tím, že mě zas pošlou domů, a jsem s tím v pohodě.
Ve čtvrtek, opět vzorně hladová a vyschlá, zkouším nejdřív uplatnit negativní výsledek testu, který jsem si nechala udělat den předtím tady u nás. Ne, ne!, potřebujeme výsledek našeho Bejing testu. Poddám se osudu a jdu do odběrové budky. Stejná řeka se nekoná, negativní výsledek mě posouvá dál.

V osm třicet jsem přijata, ohledána a je mi přidělen určitý životní prostor. Na řadu prý přijdu kolem druhé třetí hodiny. Mamma mia! Čekání umím asi tak stejně jako plavání pod ledem nebo spřádání vlny. Myslela jsem, že naklušu, za hodinu nebo tak mně useknou kus loktu a odpoledne že budu doma. Nenávidím čekání. Tak další moudro – Nějak smysluplně ten čas využiju a nebudu ho za čekání pokládat. Čtu, přemýšlím, odpočívám a tak pořád dokola.

Když to není čekání, je to ok a dá se to recyklovat skoro donekonečna.

V půl třetí jdu na řadu, ve tři procitám, po sedmé hodině odcházím na vlak domů.

O půlnoci začíná operovaná ruka nápadně přicházet k sobě. Poslední molekuly čehosi opiátového jsou spotřebovány a zůstávám jen já a můj kvalifikovaně zmordovaný, úpící loket. Zaměřuju se na dýchání, soustředím se na nádech a výdech, páchám klidné brániční dýchání. Soustředění na dech je skvělá věc. Dokud u toho udržím pozornost. Nejsem v tom nijak výkonná, pár minut to zvládám, pak mi myšlenky odběhnou. Ale díky za těch pár minut sem a pár tam. Ostatní obstaral ponor do lékárničky a mražený hrášek.

Od té doby srůstám a rostu skrze utrpení (které není nijak kritické).

Člověk se v utrpení vytvrdí a někam ho to vždycky posune.

Ne že bych si kvůli tomu schválně pořídila tenisový loket, ale když už na mě (až na humorné výjimky netenistku) byl seslán, ať se snaží se mnou něco udělat.
 

Co mi tedy pomohlo:

Ať vám slouží lokty a vůbec všechno,

Michaela Peterková,

 Psychologické weby, testy, programy
psyx.cz

Na sobotu 4. září tr. chystám (nezarouškovaný)

živý kurz relaxačních technik. Podrobnosti najdete tady.

Jestli chcete, koukněte, přihlaste se a přijeďte!

(Nyní za včasné přihlášení 200 Kč sleva.)

(Se souhlasem autorky převzato z blogu psycholožky)

www.michaelapeterkova.cz

... : mamča

Jsem zbabělec. Při bolesti vyrabuju lékárničku a zobnu si nějaký oblbol.
Jako teď. Po očkování proti Covidu mě rozbolel čerstvě opravený zub. Už mě bolí čtvrtý týden, a zubařka tvrdí, že zub je v pořádku. Těším se na druhou dávku očkování, co nevyžádaného sebou zase přinese.

květen 14, 2021 07:08

... : andrea

Tak pod to se podepisuju. Zcela souhlasím.
Ovšem já sama sebe neposlechnu... Já jsem v případě nějakého průšvihu ten největší kverulant, skuhral a zoufalec.

květen 14, 2021 12:43