Život tropí hlouposti. Povím vám příběh z dob přítomnosti ruských vojsk, jak má žena bez jakéhokoliv plánu a nevědomky způsobila režimu a Ruské armádě značné škody. Hezká ženská, a ještě, když je to vaše manželka, to vyžaduje silné nervy. Chlapi ji na pokoji nenechají. Z obchodního hlediska ale měl její půvab svou hodnotu… Nastoupili jsme
zaměstnání v restauraci třetí cenové skupiny. Pracoval jsem ve funkci vedoucího restaurace, číšníka, skladníka a
účetního. Má pěkná kuchařka dokázala do deseti hodin dopoledne uvařit šest
druhů jídel, postarat se o dvouletého syna, a po dvanácti hodinách pracovní
doby ještě zvládla hrátky v posteli.
Dnes bych na to potřeboval tři ženy.
Již první den potvrdil, že pěkná hostinské, je prostě pěkná hostinská. V nevelké vzdálenosti od restaurace se stavěly paneláky a v deset hodin dopoledne byla hospoda plná stavebních dělníků. V poledne nebylo co prodávat. Já měl pocit, že kdyby těm chlapům přinesla na talíři uvařenou podrážku z boty, tak by ji bez připomínek snědli. Na druhý den jsme již byli připraveni. Za čtrnáct dní si nás přijel ředitel restaurací osobně prohlédnout a potřásl nám rukama. Dělali jsme větší obrat, než hotel na náměstí. Na základě našich vynikajících výkonů dovolil rozšířit personál o další ženu, jejíž použitelnost se vztahovala jen na funkci pomocné síly v kuchyni.
V blízkosti tenkrát byla velká posádka ruských vojsk. Občas městečkem projížděly kolony aut a obrněných vozidel. Na křižovatce před restaurací vždy postával ruský voják, mával červenými praporky, a řídil dopravu. Jednoho dne v podvečer se opět konal přesun ruských vojsk. V restauraci bylo málo hostů a tak jsem vše zvládal sám. Manželka zatím uložila synka k spánku a užila si sprchy. Jen tak v župánku se pak v teplém srpnovém večeru vyložila v okně našeho bytu nad restaurací, a pozorovala dění venku. Ruský vojín, řízen nenaplněným pudem, zaměřil svou pozornost k oknu, a svěřený úkol začal viditelně odbývat.
Okna slabě drnčela a já plácačkou z nudy vraždil mouchy. V okamžiku, když jsem jednu rozmázl, celý dům se zachvěl v základech a ozval se ohlušující rachot. Místnost se rychlostí blesku naplnila hustým šedivým prachem. Na několik dlouhých vteřin nastalo téměř hrobové ticho, které přerušily nadávky a kašel penzistů, kteří tu hráli mariáš. V pomalu si sedajícím prachu se pozvolna objevila obrovská díra ve zdi, v ní majestátně parkovalo obrněné vojenské vozidlo, zdobené velkými kusy kamene a cihel. Ze šoku při pohledu na tu spoušť mě i karbaníky probral nářek mé krasavice, jež k překvapení všech stála uprostřed restaurace.
„Ježíšmaria, panenko skákavá! co se to tu stalo, já za nic nemůžu, to ten kluk pitomá, čuměl, kam nemá, já se ho jen ptala, jak se jmenuje, hodila jsem mu krabičku cigaret a potom ten tank...“ chrlila ze sebe, oděná v až moc krátkém župánku. Zakryl jsem jí ústa dlaní a pošeptal: „zatím to, prosím tě, radši nikomu nevyprávěj". Plácl jsem ji před penzisty po prdýlce a posla mrknout na synka,zda je v pořádku.
No, měli jsme pak týden zavřeno.
Některý jedinec maléry přitahuje, a tím má ženuška definitivně je.
Za pár týdnů od této události, v našem dni volna, jsme se po dlouhé procházce zastavili u „konkurence“. v restauraci Na koupališti. Vedoucího jsme znali a manželka s profesionální zvědavosti odešla na revizi do jeho kuchyně. Náš syn vyspával v kočárku a já se chutí věnoval orosené sklenice piva. Ještě jsem se sklence nepodíval na dno, když byla ženuška zpět u stolu a překvapivě potichu. Všiml jsem si však, že je neklidná, několikrát se plaše rozhlédla a šeptem líčila: „Když jsem nakoukla do hrnců, co dnes vaří, dívala jsem se chvilku otevřeným oknem ven z kuchyně. U výpustní hráze rybníka byl opřený o zábradlí ruský voják s flintou přes rameno a domovník Honza mu něco ukazoval. Víš sám, jak legračně Honzík šišlá a tak jsem je poslouchala. Vyrozuměla jsem, že pozorují štiku.“
A pak pokračovala dál. „Šundej ten kvér a ščel jí,“ loudil Honza na tom ruským klukovi. Ten vrtěl hlavou, ale Honzík do něj pořád vandroval. Rozhodla jsem se jim tedy štiku vyplašit. Našla jsem v kuchyni velký papírový pytlík, nafoukla, vyklonila se z okna a bác! Ten voják ti odskočil od zábradlí, sundal flintu, praštil sebou o zem a mířil někam do stráně. Tak jsem raději utekla...“
Ženu jsem uklidňoval, sliboval, že ji budu ve vězení pravidelně navštěvovat a pozorujíc její ustaraný obličej, se přitom dobře bavil. Ale - jen krátce.
Za necelou půlhodinu vyskákalo z džípů u restaurace několik ruských důstojníků a stále se všichni soustředěně dívali do zalesněné stráně. Vedoucí restaurace nám vysvětlil, že z kasáren utekli čtyři plně ozbrojení vojáci a mají v plánu dostat se přes hranice do Německa.
Celou noc městečkem projížděly ruské džípy, na křižovatkách stály ruské stráže a okolní lesy v rojnici prohledávali vojáci.
Druhého dne, pozdě odpoledne, jak vše začalo, tak skončilo. Do restaurace U koupaliště přišel ruský důstojník s českým policajtem a vyslýchali personál. Po chvíli se do popředí protlačil domovník Honzík a povídá: "Já vám žeknu, jak to bylo, včela jel okolo auťák, a z vejfůku še ožvala štlašná lána a ten lušák ši aši myšlel, že po náš někdo ščílí...“ Důstojník obrátil oči téměř naruby a policajt s Honzíkem zatřásl: „Chlape jeden sakramentská, proč jsi to neřekl včera!?“
Ten jen zavrtěl nechápavě hlavou a řekl: „Čopak še mě někdo ptal?"
PEPA KOUBA
