Tohle se opravdu může
stát každému. Někomu i vícekrát. Mě naposledy ve čtvrtek odpoledne… A to jsem
se tenkrát, minulý rok, když jsem si šla pro balíček na poštu a vrátila se s rukou
na věšáku, zapřisáhla, že už nikdy, nikdy se mi to nestane, neb si budu dávat
pozor, kudy jdu, kam šlapu a co je přede mnou. Jo, tenkrát bylo taky nádherně,
nade mnou prozpěvoval nějaký pták a já ho „musela“ vidět. Tak jsem viděla
ptáčka-zpěváčka a neviděla schod…
Tenhle čtvrtek jsem šla ráno po zdejší velikánské louce, kam mimo jiné chodí velicí psi a kde si hrabou různé jamky. Nevím, proč je hrabou, ale louka je jich docela plná. Ten den byla však louka čerstvě posečená, takže ty psí důlky byly posekanou trávou zakryty.
Určitě by stačilo, kdybych se dívala, kudy jdu, co je přede mnou, ale já blaženě sledovala svého Kayu, který si hrál s nějakou psí slečnou, mj. asi tak pětkrát větší než on. Opravdu si jen hráli, honili se, a já si povídala s její paničkou. Jo, bylo to tak příjemné se na ně dívat…
Ovšem jen do okamžiku, než jsem při chůzi šlápla do jedné z těch jam a praštila s sebou na tvrdou zem – a to ještě sklopkou – protože jsem opravdu pád nečekala. Měla jsem zase velkou kliku, protože jsem si nic nezlomila, jen jsem získala pár nechutných modřin, které mi zkazily celý víkend.
Doma jsem se pak porůznu obkládala mraženou zeleninou a jen si opakovala, že některé věci se člověk holt nenaučí a nenaučí… Nebo se nepoučí?
Já vám nevím…
d@niela,
dnes už modrozelená
přídám do to lžíci (ale nemusím!) nějakého džemu a užívám si...
No, a protože ty jogurty a tvaroh jím celý život, tak moje kosti jsou snad nezlomitelné.
Doposud tedy vydržely všechny moje skoky a pády!
