Jeden známý citát hlásá, že: „Kolik řečí umíš,
tolikrát jsi člověkem.“ Něco na tom bude. A věřím, že spousta z vás, kteří
vyrazili dál, než za humna, se o této staré pravdě nejednou přesvědčili.
Stejného mínění byli i naši profesoři střední školy, jež nás (jakožto
mnohojazyčnou třídu) vyvezli ještě dál, než za humna, abychom se zdokonalili v
jazykových dovednostech. Cílem našeho výletu bylo holandské městečko Meppel v
Nizozemsku, kde jsme měli navázat přátelské vztahy s výměnnými studenty.
Ubytováni jsme byli v jakémsi školním ubytovacím zařízení, jež právě procházelo rekonstrukcí, a tak bylo všude lešení, prach a špína. Jakým bylo překvapením, když jsme od dělníků slyšeli převážně polský jazyk! A když dělníci zjistili, že ony sličné studentky a studenti pochází také ze slovanského kraje, volili často zkratku po lešení okolo našich pokojů. Našim cílem samozřejmě nebylo se zdokonalovat v polštině, protože co si budeme, my, co pocházíme ze slovensko-polského pohraničí, my přeci umíme polsky docela dobře.
Hlavní stavbyvedoucí, jež také pocházel od šišlavých sousedů, byl statný, mírně obézní muž a shodou okolností sousedil jeho pokoj přímo s našim. Nebylo tedy překvapením, že volil zkratku po lešení také kolem našeho pokoje, aby pokochal své uslintané oko pohledem na nezletilé studenty hotelové školy, které ve volných chvílích pořádaly polštářové bitvy.
Jednoho krásného večera, kdy jsme opět vedly moravsko-slezskou polštářovou bitvu, někdo nám nesměle zaklepal na dveře. Jediný, kdo našel odvahu otevřít, byla naše spolužačka z jižní Moravy, a tak stanuvši jen v kalhotkách a v tílku na spaní, dveře otevřela.
Za dveřmi stál jeden z polských dělníků, značně na rozpacích a slušně, avšak téměř neslyšně pronesl:
„Dobry wieczór, szukam pana kapitana.“ (čti: Dobrý večer, šukám pana kapitána.)
Spolužačka, jež očividně nevyrostla společně s katowickou televizí (což byl jediný program, který chytil náš signál na černobílé televizi), pouze konsternovaně zírala a netušila, co má na to odpovědět.
Pak ji hlavou proběhl blesk a zvolala: „Ty si šukej, koho chceš!“ a bouchla za nešťastným mladíkem dveře.
O pár hodin později se z pokoje pana „kapitána“ ozýval nezvyklý hluk, který v nás evokoval všelijaké myšlenky, neboť se skládal ze silných vzdechů, tlukotu a vůbec všeho, co si dokážete pod audio pornem představit.
V první chvíli nás napadlo, že onen mladík pana kapitána pravděpodobně „doszukal,“ ovšem doufaly jsme, že jejich náruživé počínání za chvíli ustane.
Protože se tak nestalo, začaly jsme zvuky z pokoje hanby napodobovat.
Přesně tak, jak je to puberťačkám vlastní.
Naštěstí pro obyvatele vedlejšího pokoje jsme si uvědomily, že ono řádění není úplně až tak standardní, a tak jsme se vydaly po lešení zkontrolovat, co se ve vedlejším pokoji děje.
Pak kapitán nešukal.
Pan kapitán měl infarkt a snažil se volat o pomoc.
Později se ukázalo, že onen mladík pana kapitána "šukal," neboť panu kapitánovi už delší dobu nebylo dobře a nereagoval na klepání. Myslím, že naši profesoři z nás měli radost.
Nejen, že jsme dokázaly bravurní znalosti angličtiny a němčiny na recepci ubytovny, kde jsme dopodrobna vysvětlily, co se děje, ale dokázaly jsme i poskytnout první pomoc než dorazila záchranka.
A co z toho plyne? Učte se jazyky, nikdy nevíte, kdy je budete potřebovat.
Máte také nějakou příhodu s cizím jazykem?
Komentáře
... : *deeres*
Já jsem pouze člověk a půl. Skoro dobře umím pouze česky. Ale pasivně zvládnu pár slovanských jazyků, ale s bulharštinou a srbštinou mám problém. Podobně to mám s angličtinou a němčinou, pokud bych se chtěla domluvit, tak mám smůlu. Já jim jakž takž rozumím, oni mně ani slovo.
Bydlela jsem léta v Holešovicích kousek od metra, odkud jezdí autobus 112 do ZOO. Tak se mně dost často stávalo, že mne nějaký cizinec zastavil a ptal se na dopravu, nebo dokoce, jak by tam mohl dojít pěšky. Už jenom to, že neřeknou ZOO, ale có, mne napoprvé dost rozhodilo, než jsem pochopila o čem to mluví. A ani metru neříkají metro, jsou divní. Tak jsem pak vždycky nosila tužku a papír a jenom jsem malovala most, řeku, lodičky, zvířátka a bus 112.
Bydlela jsem léta v Holešovicích kousek od metra, odkud jezdí autobus 112 do ZOO. Tak se mně dost často stávalo, že mne nějaký cizinec zastavil a ptal se na dopravu, nebo dokoce, jak by tam mohl dojít pěšky. Už jenom to, že neřeknou ZOO, ale có, mne napoprvé dost rozhodilo, než jsem pochopila o čem to mluví. A ani metru neříkají metro, jsou divní. Tak jsem pak vždycky nosila tužku a papír a jenom jsem malovala most, řeku, lodičky, zvířátka a bus 112.
duben 20, 2021 12:47
... : doktor
No dobrá poslouhejte ( čtěte ).Byl jsem na druhém očkování a na e-mail mi poslali Certifikát.Rozkliknu a čumím jak tele na nové vrata.Vše je v angličtině.Je mi těsně před osmdesátkou a tak angličtina jde mimo mne.Super a tak čumím do dnes.Ahojky.
duben 20, 2021 14:32
