Asi tomu osud chtěl, abych v tom deštivém dni (a jak jinak, než v teplákách) šla pěšky do tříděného odpadu, kde jsem zodpovědně nechala recyklovat hliník a barevné sklo. Jako už tolikrát, šla jsem kolem statku, kde vesele skotačila čerstvě narozená telata, a jako vždycky jsem se rozplývala nad jejich čirou radostí, která má trvání pouze do té doby, než někdo za ně rozhodne, že je čas jít k řezníkovi. Jako vždycky jsem pokynula rukou sousedovi, kterého už dlouho znám pouze přes plot.

Ničím výjimečný člověk, přesný prototyp švýcarského sedláka z hor.

Vysoké šlachovité tělo nasoukané v montérkách a vysokých gumácích. Na hlavě vlněnou čapku, která ho v létě chrání před ostrým sluncem a v zimě před studeným větrem.

Na hlavě má záplavu kudrnatých zlatých vlasů a nebesky modré oči skrývají tisíc čertů.
Jeho jediným parfémem je domácí ručně zpracované levandulové mýdlo, velké silné a šlachovité ruce třímají vidle, a ačkoliv jeho vysoká postava může působit hrozivě, skrývá se v něm špatně definovatelná něžnost.

Jakýmsi souzněním okamžiku jsme se dali poprvé spolu do řeči a já si nemohla nevšimnout, že z něj vyzařuje smířený klid a vnitřní teplo.

Netrvalo dlouho a začali jsme se scházet častěji, abychom si odpočinuli od trýznivých myšlenek a vzájemně se podpořili.
Není vzdělaný, ani sečtělý, a při každém cizím slově, které vyslovím, jen zdvořile krčí rameny, ale i přesto z něj vychází prostá lidová moudrost, která se často ztratí v záplavách informací z vnějšího světa, jež se na nás chrlí z médií všeho druhu.

Nemá televizi, nečte knihy, nečte noviny, neposlouchá rádio. Žije pouze sám pro sebe ve svém světě, který skrývá neobjevená tajemství radostí života. Když s ním člověk zapřede rozhovor, má pocit, jako by se vrátil v čase. Ano, osud chtěl, abych ho potkala. Po všech těch ranách osudu, které mi život nachystal, jsem potkala někoho, kdo ode mě neočekává přemrštěnou vstřícnost a dává mi mnohem víc, než budu schopná někdy splatit.

Po všech mužích v mém životě, kteří si mě kupovali drahými dárky, aby si vzápětí vybrali tučnou odměnu, jsem potkala někoho, kdo mě obdaruje ručně malovaným kamínkem, nebo psaníčkem ve schránce, kde stojí pouze přání pěkného dne.  Pečuje o mě, jako o křehkou květinku a dennodenně mě přesvědčuje o tom, že i já si zasloužím péči.
Už jsem zapomněla, jaké to je, když se člověku dostává pozornosti a nemusí za ni tvrdě zaplatit.

Po všech zkušenostech, kdy už několik let proplouvám životem s instinktivně napřaženými pažemi před hlavou, které mě chrání před padacími ranami, jsem už zapomněla, jaké to je se upřímně smát mezi balíky slámy tak, až si z toho bezděčně prdnu.

Po těch letech nevím, jaké to je, být beztrestně šťastná, neboť jsem byla zvyklá, že každý okamžik štěstí byl tvrdě vykoupen. Nepamatuji si, kdy jsem mohla vést monolog o tom, co mě trápí, aniž bych prokázala slabost v podobě ukápnuté slzy, neboť každá taková slabost byla proti mně okamžitě zneužita. S ním mohu mluvit a on mi odpovídá pouze moudrým mlčením, což kolikrát řekne více, než tisíce zbytečných slov. Ukázal mi, jak se radovat z maličkostí, neboť i to jsem za ty dlouhé roky nástrah, ústrků a neštěstí zapomněla.

Právě teď prožívám kousek štěstí, o kterém už teď vím, že nebude mít dlouhého trvání.

Každý den si užívám jsoucno a kouzlo okamžiku od muže, o kterém vím, že mi nebude patřit. 

Ale nikdo neví, co nám osud nachystá.

 VERONIKA