Neříkejte, že vám se nikdy něco podobného nestalo: udělali jste něco jinak, než bylo běžně zvykem, než jste dosud znali, a ono to perfekt fungovalo. Avšak postupem doby jste zjistili, že vůbec nejste žádní vynálezci, ale že je to používáno bůhví jak dlouho, jen vy jste to neznali, a že jste tedy "vymysleli trakař". Vzhledem k tomu, že vím, že nic nevím, tak bych si v průběhu života mohla s "trakaři" otevřít velkoobchod...
Mám ráda kafe. Snad v každé podobě, v každé možné chuti. Od šestnácti, kdy jsem s ním měla poprvé tu čest, ho piju dodnes.
Vzpomínám, že to "poprvé" bylo jednou časně ráno, kdy jsem o prázdninách nastoupila na brigádu do Středočeských strojíren ve Vodochodech. To je z Kobylis autobusem směr na Kralupy, vystupuje se v Odolena voda, kde je ten závod dodnes, ale jmenuje se Aero Odolena Voda.
Protože jsem bydlela na Letné, u Letenské pláně, a pracovní doba mi začínala od sedmi, vstávala jsem kolem páté. Pak na konečnou tramvají do Kobylis, na autobus a šup do kanceláře.
Tam se nade mnou jednou dámy účetní (pardon, tehdy to byly soudružky účetní) slitovaly a daly mi hrnek jejich sladké culifindy, abych se trochu probrala. Pak už jsem běžně přispívala do kafové kasičky a dostávala ranní hrnek spolu s nejnovějšími zprávami, co se komu včera doma povedlo. Uvařit, zařídit, pohádat, rozčílit - i jsem poprvé v životě sledovala vyprávění o tom, jak prožily své manželské či nemanželské noci...
Ale teď zpět k mému současnému objevu, který ze mne možná v průběhu další pětiletky udělá minimálně mírnou alkoholičku:
K Vánocům jsem dostala od jednoho milého kamaráda, o kterém vám taky napíšu, láhev domarobeného, úžasně lahodného ajrkoňáku.
Když jsem se s ním bavila o receptu, zjistila jsem, že je to docela fest sladká věc, navíc ta šlehačka, salko.... Tedy, co vám budu povídat. Určitě ho všichni znáte, ten nápoj - buď domácí, nebo kupovaný. Každopádně super lahoda.
Není to dávno, kdy jsem neměla doma ani hlt mléka, od ranního vstávání do rozhodnutí si dojít mléko koupit, bylo potřeba nesmírné přemlouvání.
A tehdy mne napadl ten "trakař" - já si dám do svého kafe (neskafe) trošku toho ajrkoňaku...
Jak jsem řekla, tak se stalo - a teď si ho dávám občas i dvakrát denně: jednou ráno, abych si osladila povinnost pochodování v ne vždy příjemném prostředí (jednou minus sedmnáct, za dva dny plus jedenáct, jednou závěje sněhu, příště potoky bahna), a jednou večer, na příjemné usínání, když už nic jiného dělat nelze...
No - a teď jsem se od kamarádky, které jsem se pochlubila, dozvěděla, že TOHLE SE DĚLÁ UŽ DÁÁÁÁVNO....
Ale co, už jsem si dokonce koupila druhou půllitrovku - ta jedna mi vydrží tak na měsíc. Ale kafíčko je fakt ňam, jak by řekl Kayo (ale on nedostane, nebojte!)
Zkuste to, je to moc bezva,
Vaše mlsná d@niela
Nejsi sama, kdo vymýšlí trakaře. Když kouknu na videa na jůtů, tak často vidím, jak tam někdo vymýšlí Ameriku. Když tady nic moc nebylo k sehnání, tak jsme to uměli a dělali všichni. Z něčeho nepotřebného se vyrábělo potřebné něco.
Zrovna včera jsem z dlouhé chvíle koukala na youtube a tam bylo video nějakého chlápka, který se chlubil, že po 38 letech, kdy používá automobil, našel vychytávku na pohodlnější tankování. Ta spočívala v tom, že si všiml, že na odložení zátky je na dvířkách palivové nádrže kapsa.
Jistě znáte kulaté tkaničky do bot. Nevím, kdo to vymyslel, ale jistě to nebyl žádný praktik. Místo placatých tkaniček ze začaly dávat do všech bot tkaničky kulaté. Ono je to asi hezčí, či co. Jenže, ty kulaté tkaničky bývají navíc i z umělých vláken, protože jejich konce se dají běžně tavit pouhým zapalovačem, ale o tom psát nechci. Kulaté tkaničky mají takový nešvar, že se po pár krocích rozvazují. A můžete je utáhnout sebevíce. Ono je to docela jasné. Dvě kulaté plochy nemají takové tření, jako dvě plochy placaté. Dvě kulaté tkaničky drží na sobě jen velmi malou plochou jakési tečny. Navíc ten hladký povrch umělých vláken, ze kterých jsou vyrobené, je spíše klouzavý... Švadlenky jsou zavřené, obuv je zavřená, kde teď seženete placaté tkaničky? A tak jsem dostal nápad. Konce tkaniček čouhajících nad botou, které se vážou v kličku, jsem namazal kalafunou. Běžnou kalafunou, jaká se používá k mazání smyčců, aby housle hrály a nevrzaly. Jinak ji také používám na pájení. Pájení součástek do tištěných spojů, kde kalafuna působí antioxydačně a spoj se nádherně rozlije.
Světe div se, za celé procházkové odpoledne, kdy jsem našlapal asi desek km, jsem si nemusel převazovat kličky. Ono to prostě drží. Ono to funguje... Takže - je to trakař nebo to není trakař?
Že nemáte doma kalafunu? No to je ale velký nedostatek... V tom případě zajděte do lesa, uloupněte ze stromu větší kousek smůly nebo smoly, raději tvrdší a namažte tkaničky přírodním produktem. Účel to jistě splní.
Ovšem je možné, že při nastavené příliš vysoké teplotě se tkaničky připečou k žehlicímu prknu, nebo žehličce.
Vzpomněla jsem si na dobu, kdy frčely v podzimních botách tkaničky široké a tlusté. Můj švagr si tenkrát šel koupit boty, a prodavačka mu přinesla ty módní.
Švagr tehdy zoufale zvolal : "Proboha, s teplejma tkaničkama né !"
Dělám to odjakživa, prostě vezmu ty dvě vzniklé ušaté kličky a znovu je mezi sebou převážu. Jednou, ne na uzel a máte po problému.
